o skladbě programu

naše premiéry

Šéfdramaturg o skladbě repertoáru VČD (2003)

Každé divadlo by mělo vycházet z prostředí, ve kterém působí, a pak samozřejmě z konkrétní doby, ve které jeho soubor i jeho diváci žijí. Pokud to nedělá, dříve nebo později se to projeví poklesem návštěvnosti nebo kvality představení, v nejhorším případě obojího. Je určitou daností divadel působících mimo velká divadelní centra, že musí suplovat svým repertoárem produkci různě orientovaných divadelních scén. Od experimentálních, přes zábavné, až po třeba muzikálové, mezi kterými si může vybírat divák v naší republice, například pražský. To znamená, že by u nás v Pardubicích mělo být možné vidět věci, na které můžete v Praze zajít do Činoherního klubu nebo Divadla na Zábradlí, současně ale třeba něco z repertoáru Divadla ABC, které se orientuje především na komediální produkci, a ke všemu ještě nějakého Drákulu nebo My Fair Lady. Jistě si dovedete představit, že to klade neuvěřitelné nároky na umělecký soubor, protože ne každý herec z Činoherního klubu je schopen současně hrát, tančit a zpívat v nějakém muzikálu typu Drákuly a naopak účastníky muzikálových velkoprodukcí si raději ani nepředstavuji v Činoherním klubu. Naši herci to ale víceméně dokázat musí. A to tak, aby výsledek stál za to.

Když pomineme nároky na umělecký soubor, stojí každým rokem repertoárové divadlo před problémem, jak sestavit co nejpestřejší repertoár, ve kterém se objeví komedie, historická dramata, muzikál, pohádka pro menší a pro větší děti, žhavé novinky i zlatý fond světové klasiky, a to ještě tak, aby se prostřídala různá témata, národnostní okruhy, aby se nezapomnělo na to, že i české hry patří na jeviště atd atd…

Když na to na všechno máte sedm až osm premiér, které musíte nazkoušet vždy dvě proti sobě….

To jsou takové teoretické požadavky, které se opakují každý rok.

A k nim se druží věci, které se vyvíjejí. Například, že právě nastala doba, kdy nějaký herec věkem a kvalitou dozrál k roli, kterou by měl dostat teď anebo nikdy, nebo že přijde na poslední chvíli režisér s tak výborným nápadem, jak inscenovat nějaký text, že se upustí od dlouho už schváleného titulu, který měl původně zkoušet, a tím se celá struktura příští sezóny zhroutí a začíná se znova, ale proč ne, když výsledek může být ještě lepší. Protože by bylo smutné, kdyby u stolu vzniklo něco teoreticky vyváženého, aktuálního i nadčasového, zábavného i povznášejícího, v čem by se ale herci nakonec na jevišti necítili dobře. Zřejmě by taková produkce nebavila ani Vás, diváky. Ono totiž divadlo není jen text hry, který herec na jevišti říká, ale (a já si čím dál tím víc myslím, že především) také to, co z něj vyzařuje směrem k Vám do hlediště. A ať už se jedná o komedii nebo tragédii nebo cokoli jiného, mělo by to podle mého být především povznášející.

Tím se dostáváme k poslední věci, na kterou se při sestavování repertoáru musí myslet – měl by mít nějaký zcelující prvek, něco, co je všem hrám společné a rozliší shluk náhodně vybraných titulů na něco, v čem je cítit určitý plán. Někdy se to v divadlech dělá až s trochou křečovitosti. Zažil jsem například v jednom českém divadle „růžovou sezónu“ her, které se dívaly na svět z jistého úhlu pohledu. A po ní následovala sezóna „černá“. Za sebe jsem rád, že si s kolegy, kteří se sestavování repertoáru zúčastňují, rozumíme v tom, že divadlo by mělo být něco, co směřuje člověka směrem vzhůru. Jestli k tomu použije smích, nebo katarzi, je už jeho věc. A abychom se spolu s Vámi dokázali podívat vzhůru, je také to nejlepší, co si od každé sezóny, i od té příští, slibujeme.

Martin Fahrner, Divadelní zpravodaj červen 2003