VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

13. leden 2020

Dvacet festivalových let Jany Uherové

Pardubický festival komedií dospěl k 20. ročníku. Vymyslel ho Petr Dohnal v počátcích svého ředitelského působení a o jeho dramaturgii se již dvacet let stará JANA UHEROVÁ, která se díky tomu stala neúnavnou cestovatelkou po České republice.

Jani, dá se odhadnout počet tvých cest za komediemi v průběhu jedné divadelní sezóny?
Je to kolem padesáti cest. Tu víc, jindy méně… Někdy nevím, že jedu na komedii, to když se chci například podívat na produkci nějaké herecké vysoké školy či konzervatoře a při té příležitosti vidím skvost v tomto žánru. Nebo jedeme na komedii, ale režisér se rozhodl, že nic komického v textu neshledal a inscenaci řeší jako sérii palčivých problémů… Ne každá moje cesta vede ke komedii, ne každý kus se povede. A někdy si mě komedie najde sama.

Navzdory cestovatelské píli nemůžeš zhlédnout celou roční úrodu komedií. Podle čeho se orientuješ, kam určitě zajet a co lze oželet?
Jsou „adresy“, které téměř nikdy neselžou. Ale i navzdory skvělé pověsti divadla, herců či inscenátorů se nemusí všechno povést. Takže jsou destinace, kam jezdím ráda i opakovaně v jedné sezóně. U jiných divadel se radím s kolegy, kteří ty které inscenace viděli, čtu recenze, nechávám si poslat záznam na DVD – i když vím, že osobní návštěva divadla je lepší. Někdy si odpustím cestu do vzdáleného regionu, kde hrají divadelní komedii, která u nás rok či dva předtím hodně uspěla, a já vím, že v této nové verzi nemůže být lepší. Je to kruté, ale je to tak.

Zažíváš někdy roky velké neúrody a někdy zase nadúrody?
Mám pocit, že každý rok. Jedno i druhé. Nejdříve to vypadá, že nebude žádná komedie, pak je jich najednou moc, musím hodně zvažovat a nějaké se vzdát.

Někdy se k tobě na výjezd připojí i někdo z kolegů. Jak potom řešíte, když se neshodnete v názoru?
Stává se to, nezapírám. Za těch dvacet let se vedle mě v autě vystřídala spousta kolegů – dramaturgů, režisérů i herců. Každý z nich má svůj názor a vidí to po svém. A protože se známe a umíme odhadnout, jaký má kdo vkus a priority, tak v některých případech komedie zamítnutá kolegou má naopak šanci. (smích) Ale především se snažíme o věcech diskutovat, máme jistá hodnotící kritéria, a i když se jim některá komedie vzpírá, vždy se umíme nějak dohodnout. A já mám právo veta. Neříkám, že jsem neomylná a že někdy nešlápnu vedle… Ale stejně – objektivní názor na inscenaci, a obecně na divadlo vůbec, prostě neexistuje, vždy jsou to pohledy osobní.

Festival byl původně zaměřen jen na produkci oblastních divadel. Kdy a proč se výběr rozšířil i na velká pražská a brněnská divadla?
Na začátku jsme chtěli uspořádat přehlídku komedií divadel, která mají stejné podmínky a podobnou diváckou základnu, tedy jsme oslovili regionální divadla. Ale už na třetím ročníku se objevily soubory z Brna a Ostravy a nakonec jsme si v roce 2004 řekli, že se „nezalekneme“ pražských hvězd, naopak budeme rádi, když ozdobí náš festival. A nestalo se to, čeho jsme se ještě pár let předtím obávali – že by „převálcovaly“ produkci oblastních divadel.

Souvisí s tím i změna názvu? Původní název byl kratší.
První ročník se jmenoval „jenom“ Festival smíchu, přídomek GRAND dostal až další sezónu a znamená nejen „velkolepý“, ale odkazuje i na našeho věrného dlouholetého sponzora – Obchodní centrum GRAND. S divadly z metropolí to nesouvisí.

Od doby, kdy byl GFS v plenkách, se určitým způsobem proměnila i dramaturgie. Jak?
Za dvacet let se proměnila společnost a tedy i divadlo, to spolu samozřejmě souvisí. Když jsem se nedávno dívala do historie a procházela dramaturgii prvních ročníků, myslím, že některé kusy by dnes už na našem festivalu neobstály. Neříkám, že by se diváci nebavili, ale my máme ambici vybírat především ty nejlepší komedie, tedy nejkvalitnější. V současnosti se hraje mnohem více her ze současnosti, což je moc dobře. Už tolik „netáhne“ francouzská fraška, vaudeville, anglická konverzačka či italská commedia dell’arte, a když se inscenují, tak s nějakým přesahem nebo zvláštním režijním přístupem. Dnešní dramaturgie hledá komedie, které mapují současný stav společnosti, nebojí se kontroverzních témat. Už není neobvyklé, když i u tohoto žánru silně rezonují sexualita, rozvrat rodiny, dokonce téma smrti. I tato kdysi tabuizovaná témata se dají nahlížet z nového úhlu, s humorem a nadhledem. A humor je drsnější, černější, méně korektní. Náš festival se snaží tyto aspekty moderní dramaturgie respektovat.

Podle jakého klíče se dělí tituly na soutěžní a nesoutěžní?
Divadla, která mají svůj vlastní divadelní dům, soubor a jsou financována městem či krajem – to jsou místa, kam jezdíme vybírat soutěžní komedie, je jich kolem tří desítek. A všechno ostatní, a že toho není málo, může být součástí nesoutěžní přehlídky. Alternativní divadla, školní, amatérská představení. Loutky, opera, pohádky, scénické čtení, stand up, pohybové divadlo. Je to opravdu obrovský záběr.

Počet festivalových večerů je stanoven se značným předstihem a v pevném termínu. Stalo se ti, že jsi velmi stála o vybranou komedii, ale divadlo ji v daném termínu nemohlo přivézt?
Stalo, a ne jednou. Hodně jsem chtěla přivézt inscenaci Vzkříšení z Dejvického divadla, ale Ivan Trojan, představitel hlavní role, měl naplánovanou operaci a nemohl měsíc hrát. A další rok byla inscenace neaktuální, vybíráme jenom tituly poslední sezóny. Jsou i divadla, kde komedie vydrží jednu sezónu, pak je v daném regionu vyhraná a našeho festivalu se „nedožije“. Velmi často se stává, že se festivalovým termínem strefíme do generálkového týdne nějakého souboru, kdy v tak exponovaných dnech jsou zájezdy, zejména ze vzdálených měst, velmi komplikované, ne-li nemožné.

Asi v souvislosti s tímto problémem byl k festivalu připojen ještě tzv. Prolog a Epilog. Pověz o nich něco.
Někdy se z různých, především časových důvodů nepovede do festivalu zařadit některá dobrá představení. Ta pak uvádíme před festivalovým týdnem nebo po něm. Sem taky spadají komedie, zejména pražské, které by neměly být v soutěži (jsou to soukromá divadla), ale na Malou scénu ve dvoře je nemůžeme zařadit, protože jsou příliš drahé, proto je dovezeme do Městského divadla v rámci Prologu či Epilogu.

A na závěr ještě otázku, kterou občas dostáváme všichni, a přitom na ni nelze uspokojivě odpovědět: Co doporučuješ letošním festivalovým divákům?
Pevné nervy při shánění vstupenek a štěstí na komedii, která bude podle jejich gusta. Ale především velkorysost a toleranci. Nemusí se nám líbit všechno, každý máme jiný vkus a nemá smysl někoho za to soudit. Jsou komedie, které nám „nesednou“. Zaslechla jsem mnohdy, když jsem odcházela z divadla, kde se publikum královsky bavilo a divadelní dům se otřásal smíchy, že někdo řekl: „Taková blbina.“ Divák čekal víc. Jindy byla inscenace obsahově bohatá, herecky výjimečná, ale diváci se nesmáli nahlas, spíš je to bavilo anebo blažilo – a to zase někdo komentoval: „No, nic moc, musel jsem u toho moc přemýšlet…“ Jsou komedie, kde se mluví ne zrovna spisovně, ale i to je na divadle v pořádku, vždyť divadlo je odrazem současného života. Takže opakuji – velkorysost! A nečekat, že se v divadle automaticky rozdává dobrá nálada, i divák k ní musí svou troškou přispět.

Děkuji ti za rozhovor, přeji pevné nervy a 20. ročníku ZLOM VAZ!
Jana Pithartová

Dramaturgyně GRAND Festivalu smíchu Jana Uherová, foto Jiří Sejkora