VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

31. leden 2020

S Petrem Novotným o Audienci u královny


Začátkem ledna jsme začali zkoušet hru britského dramatika Petera Morgana AUDIENCE U KRÁLOVNY. Každé úterý přijímá panovnice britského impéria Alžběta II. v Buckinghamském paláci úřadující ministerské předsedy ke konzultacím. A právě ty jsou námětem hry, která je svým způsobem pohádkou o monarchii v moderním světě. Obsah oněch setkání byl a je zachován v tajnosti – hra Petera Morgana tato tajemství odhaluje alespoň v autorské licenci. Autor v představách vytvořil sérii klíčových setkání královny se známými obyvateli Downing Street. Každý z nich – od Churchilla po Camerona – si během těchto schůzek ujasňuje své postoje a často se zpovídá i ze svých intimních pochyb a problémů. Jaká je role britské panovnice v moderním světě? Winston Churchill kdysi prohlásil: „Monarchie je neuvěřitelně užitečná záležitost. Když Britové vyhrají bitvu, svorně pějí God Save the King (nebo Queen, podle toho, jestli vládne král, či královna – pozn. red.), když ji prohrají, vymění ministerského předsedu.“ Citát, zdá se, velmi přesně vystihuje symbolickou důležitost panovníka, který kromě výjimečných situací sice není nepostradatelný z hlediska fungování státu, ale ve věci jeho stability se zdá být nezastupitelný. Suverénní panovník představuje logický symbol národa, ke kterému se lidé v dobách míru i války mohou upínat lépe než ke stranickými rozepřemi oslabovaným politikům.

Režie Audience u královny se ujal PETR NOVOTNÝ, který před časem inscenoval hru Králova řeč, inspirovanou příběhem Alberta, vévody z Yorku, později krále Jiřího VI. Petra Janečková v ní hrála manželku krále Elizabeth Bowes-Lyon, matku Alžběty (dnešní královny Alžběty II.) a Margaret. V Audienci u královny Petra ztvární postavu současné královny britské monarchie. A když byla řeč o premiérech, tak právě jeden z nich (lépe řečeno kandidát, který uspěl) byl námětem komedie Jistě, pane ministře, kterou před třemi lety uvedlo naše divadlo, také v režii Petra Novotného.


Petře, často inscenuješ texty anglické, respektive britské dramatiky. Čím je ti blízká?
Humorem a inteligencí. Vždycky říkám o anglických hrách, že jsou chytřejší než já, a ty já hrozně rád dělám, protože vím, že výsledné představení bude taky chytřejší než já a že mě bude bavit dívat se na něj. A bude mě zajímat a až do derniéry budu oceňovat, nebo dokonce v některých případech i objevovat pointy vtipů, které tam byly napsané.

O čem je hra Audience u královny a čím tě zaujala?
(smích) Tím, o čem jsme teď mluvili. Že je inteligentní a vtipná. A potom jsem začal číst vevnitř, mezi řádky a objevil jsem ještě jedno téma, které mě strašně vzrušuje. Královna, tak jak ji pan autor vidí, je v této hře člověkem, který si klade otázky o smyslu své existence. Přemýšlí o tom, proč se do tohoto světa narodil, jestli role, do které byl manipulován, byla rolí, jež naplnila jeho život po okraj. Nebo jestli se minul cílem a měl žít jako někdo jiný a někde jinde. Je mi sedmdesát a jsem v životním období, kdy si člověk tyto otázky klade. Takže já tu hru dělám jako určitý záznam osobního hledání.

Otázky monarchie se nám mohou zdát velmi vzdálené, naše země nežije v království už přes sto let a králové a královny se vyskytují jenom v pohádkách. Může dnešní divák této hře rozumět?
Věřím, že ano. Média nás o britské konstituční monarchii poměrně hodně informují. Myslím si, že je tady dokonce celá řada fanoušků britské královské rodiny. Mnoho lidí prožívalo příběh Diany, tím pádem i rodiny prince Charlese a Alžběty, která to celé musela řešit. Když se podívám do hlediště našeho divadla, tak myslím, že většina lidí je poměrně dost informována a především, že je to zajímá.

Série ministerských předsedů může být pro českého diváka také velkou neznámou. Asi poznají Winstona Churchilla nebo Margaret Thatcherovou, tu především protože byla jedinou premiérkou za neuvěřitelnou dobu 67 let panování Alžběty II. Je znalost těchto politických reálií pro inscenaci klíčová?
Mám pocit, že nikoliv. Není náhodou, že autor jména premiérů vůbec nezmiňuje, královna osloví ministerského předsedu jménem jen velmi výjimečně. V šesti případech z osmi – hra je sestavena z fiktivních audiencí osmi premiérů. Ani domácí britské publikum nemusí poznat, o koho jde. Domnívám se, že oni znají své vlastní dějiny lépe než my, ale určitě ne absolutně, takže nevědí přesně, který premiér v tu chvíli vešel do dveří. Myslím si, že to pro autora není podstatné. Nezabývá se politickými souvislostmi, ale mezilidskými vztahy. Důležité jsou vztahy, které vzniknou mezi královnou a příslušným premiérem, a je jedno, jak se ten který muž jmenuje. Nás zajímají jejich postavy spíš jako lidé, nikoli jako konkrétní konzervativní nebo labourističtí politici. A také je nám jedno, jestli se to odehrává v roce 1958 nebo 1998.

Hra má poměrně dost složitou stavbu – příběh královny a premiérů nesledujeme v logickém časovém sledu, ale jednotlivá setkání jsou řazena jakoby nahodile. Jaký inscenační klíč jsi při inscenování tohoto textu zvolil?
Trochu jsem se o tom už zmínil. Je to téma vzpomínek, hledání odpovědí na své otázky. Autor už s tím přichází, já jsem to téma trochu povýšil nebo učinil ho důležitějším. To nosné, co já v celé inscenaci cítím, je paní, která je ve své šatně, kde má velké množství kostýmků, ve kterých prožila celý svůj život. Ty jí vracejí vzpomínky, co v těch nebo oněch šatech zažila. Na základě toho, co vidí, co má v ruce, si vybavuje člověka, se kterým se tehdy setkala. Já jsem měl to štěstí, že jsem v Buckinghamském paláci viděl výstavu šatů a kostýmů Alžběty II., a bylo to dost zajímavé a sugestivní. Když si na cedulkách čteš, že v těchto šatech se královna setkala s prezidentem Obamou a v této róbě byla tam a tam nebo někde byla nějaká krize a ona měla toto na sobě, tak tě to něčím oslovuje. Další inscenační princip je, jak já říkám, princip klíčové dírky. Je to v jistém smyslu velmi vzrušující situace – hrajeme o audiencích, které se odehrávají každé úterý odpoledne mezi Alžbětou II. a příslušným politikem, jenž je v té době ve funkci. Zajímavé je, že se jich neúčastní nikdo jiný, jenom oni dva, jsou to setkání opravdu mezi čtyřma očima, neexistuje o nich žádný zápis, nic z toho se neobjeví v tisku. A my v této hře sledujeme to, co se říká v takzvaně zamčeném pokoji, kam nikdo nemůže. Je to jakýsi voyerský pohled…

V Národním divadle v Praze hraje královnu Alžbětu II. Iva Janžurová, ve filmu The Queen, ke kterému scénář napsal také Peter Morgan, můžeme vidět herečku Helen Mirren, u nás ji zkouší Petra Janečková. Když to srovnám, musím položit otázku – není Petra pro tuto roli příliš mladá?
To vůbec nevím, obávám se, že to zjistíme až na derniéře. (smích) Myslím si, že režisér vždy volí nějakou osobnost, které věří, a ví, co ta osobnost vnese do role. Tahle postava má až „děsivé“ rozpětí od pětadvaceti do devadesáti tří let a vždy bude otázkou, které z těchto období bude herečce vlastní a které bude jenom vzpomínkou nebo naopak projekcí někam do budoucnosti. Představení s paní Ivou jsem neviděl, ale ona je pro mě pánbůh českého herectví, tak předpokládám, že je to překrásné. Petra, za tu dobu co ji znám, dozrála do velké herecké osobnosti, která mě zajímá, a také proto to hraje. Bude mít o něco lepší pozici proti paní Ivě ve chvíli, kdy bude hrát mladou holku, ale Iva má blíž k polohám, které jsou blíž jejímu věku. Ať se divák podívá na obojí, obojí bude velmi zajímavé.

Vedle Petry se na jevišti objeví plejáda herců, kteří hrají ministerské předsedy. V roli premiéra Winstona Churchilla uvidíme Alexandra Postlera, který tuto postavu hrál už v Králově řeči, „Železnou Lady“ Margaret Thatcherovou ztvární Dagmar Novotná, Petr Dohnal vystoupí jako John Major, třikrát se na jevišti objeví podle všeho královnin „nejoblíbenější“ premiér Harold Wilson v podání Tomáše Lněničky. S mnoha dalšími herci vytvoříme, jak doufám, chytrou, vtipnou, ale i dojemnou inscenaci o politicích, kteří v jistých okamžicích své kariéry hrají vysokou hru, ale jinak jsou to lidé jako my ostatní.
Jana Uherová

Režisér Petr Novotný s dramaturgyní Janou Uherovou na zahajovací zkoušce Audience u královny, foto Jiří Sejkora