VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

24. duben 2012

O inscenaci s režisérkou Hanou Mikoláškovou a scénografkou Zuzanou Přidalovou

Hana Mikolášková, foto Michal Klíma
Předposlední premiérou letošní sezóny bude 12. května inscenace světoznámé komedie Francise Vebera Blbec k večeři. Mohli jste si však všimnout, že dramaturgický plán původně na tento termín počítal s komedií jinou – s Penzionem pro svobodné pány Seana O’Caseyho a Jiřího Krejčíka. Nakonec jsme se však rozhodli učinit změnu, a to především z provozních důvodů, dle jednání o autorských právech a inscenačních omezeních, které jsou s tímto titulem v současné době spjaty. Není však vyloučeno, že se ještě někdy do našich inscenačních úvah v budoucnu nevrátí.
Ale Blbec k večeři je více než adekvátní náhradou tohoto titulu. Podobně jako u Penzionu je navíc v diváckém povědomí jeho filmové zpracování. Sám Veber, který je nejen divadelním autorem, ale také uznávaným filmovým scenáristou a režisérem, ho natočil v roce 1998. Při udílení francouzských filmových cen César obdržel Blbec k večeři celkem šest nominací, z toho také pro nejlepší film a režii. Cenu však získal autor za nejlepší scénář, Daniel Prévost za výkon ve vedlejší roli a Jacques Villeret za roli hlavní. Villeret navíc hrál postavu „blbce“ Francoise Pignona také v divadelním zpracování – a to dokonce více než 600 krát! I to svědčí o mimořádné úspěšnosti této hry. A dočkala se ještě druhého filmového provedení, když ho v roce 2010 natočil také americký režisér Jay Roach.

Francis Veber se narodil v roce 1937 do umělecké rodiny s divadelními a filmovými kořeny. Mnoho jeho předků psalo divadelní hry a filmové scénáře. Například strýc Tristan Bernard byl úspěšným autorem pařížských bulvárních divadel. Přímo ve Veberových genech se tak objevuje francouzská komediální tradice, jejímž významným reprezentantem se v posledních desetiletích stal. Začínal jako novinář a reportér Rádia Luxemburg. Filmové scénáře začal psát již v polovině 60. let. Jeho režijním debutem se stal film Hračka s Pierrem Richardem v roce 1976, se kterým dále natočil filmy Kopyto, Otec a otec a Uprchlíci. Pro Pierra Richarda a režiséra Yvesa Roberta pak napsal scénáře k filmům Velký blondýn s černou botou a Návrat velkého blondýna. Jako scenárista i režisér pracoval rovněž v Hollywoodu. K jeho posledním snímkům patří Drž hubu!, KOndoMEDIE nebo Dablér. Za adaptaci scénáře k filmu Klec bláznů byl v roce 1978 dokonce nominován na Oscara.

Hra Blbec k večeři nás zavádí do domácnosti bohatého nakladatele Pierra Brochanta, který má spolu se svými přáteli zvláštní zálibu v pořádání pravidelných „večeří blbců“, na které každý přivádí své nové objevy. Žádný z blbců samozřejmě netuší, proč byl ve skutečnosti pozván… Tentokrát se však tento Pierrův koníček poněkud zkomplikuje… Jakým způsobem? Na to se již můžete těšit v naší nové inscenaci v hlavních rolích s Alexandrem Postlerem a Martinem Mejzlíkem. A již nyní si můžete přečíst rozhovor s její režisérkou HANOU MIKOLÁŠKOVOU a scénografkou ZUZANOU PŘIDALOVOU.

Původně jsme měli v této sezóně společně nastudovat titul Penzion pro svobodné pány Seana O’Caseyho a Jiřího Krejčíka. Co vás na tomto titulu více než před rokem zaujalo?
Hanka: Ten titul je v určitém slova smyslu legenda díky obsazení, ve kterém byl na samotném počátku nastudován. Zajímalo mě, jak se s tímto předobrazem spolu se současnými mladými herci popereme a jestli se nám třeba podaří tu geniální sestavu Abrhám – Janžurová – Hrzán v něčem dohnat nebo třeba i předehnat.
Zuzka: Mě nejdříve neuvěřitelně podrobné scénické poznámky pana Jiřího Krejčíka, pak on sám a jeho pojetí práv autora.

Co vám přinesla a vzala změna v dramaturgickém plánu, když jsme se nakonec rozhodli pro komedii Blbec k večeři?
Hanka: Mně to určitě splnilo dávný sen. Blbec k večeři je jedna z mých nejoblíbenějších komedií, protože zápletka není prvotně vystavěná na nevěrách, záměnách apod., ale vychází ze situace, do které se teoreticky můžeme dostat v životě každý. Je totiž leckdy jen otázkou úhlu pohledu, jestli naše schopnosti a zájmy nebudou někdy někomu připadat směšné a hloupé. A hlavně si ta hra bere na paškál nejrůznější druhy blbosti, s nimiž se denně setkáváme a setkávat budeme, protože lidská blbost je věčná a nezničitelná. Jinak jsou obě zmíněné hry dobré a prověřené (téměř klasické) komedie, takže kromě jiného obsazení se pro mě až zas tak moc nezměnilo.
Zuzka: Vzala mi několik dní práce a přinesla několik dalších. Pardon, teď pozitivně – volnost v tvorbě, děkuji, Zdeňku.

Jak moc obtížné pro vás bylo přistoupit v poměrně krátkém čase na takovou změnu?

Hanka: Není to pro mě hra nová a měla jsem ji v duchu nachystanou „v šuplíku“ už dávno, takže si myslím, že to nebylo nijak dramatické. To se prostě někdy u divadla stává, že člověk musí zrychlit z nuly na sto za tři vteřiny a pár nocí potom nespat, aby stihl přípravy prakticky, ale to v létě dospíme. (smích)
Zuzka: Ano, zeptejte se mých snů, které se mi nestihly zdát.

Blbce k večeři můžeme považovat za reprezentativní titul syntézy francouzské komediální tradice. Tradiční způsob hbité francouzské konverzace přechází v komediální situace, zároveň hra umožňuje „vymýšlení“ gagů. Hanko, jaký způsob inscenování této hry tě hlavně zajímá?
Hanka: Nejdůležitější je spolu s herci najít uvěřitelnou autenticitu jednajících postav a situací. Ale jinak se to asi nedá nijak rozlišovat, jestli mě víc baví pohybová, situační nebo slovní komika. Gag zůstává gagem (nebo vtip vtipem, chcete-li) a nezáleží na tom, ve které z těch tří poloh se právě nachází. Dobré pointování vtipu není úplně nejsnadnější disciplína, protože je do značné míry závislá na naladění všech zúčastněných na podobný nebo stejný smysl pro humor.

Ocitneme se ve francouzské společnosti, v pařížském bytě nakladatele Pierra Brochanta. Co je pro vás na francouzském prostředí nejpřitažlivější? Máte vůbec rády Francii?

Hanka: Jestli se někdy někam odstěhuju z České republiky, tak jedině na jih Francie k pobřeží Atlantiku. Na Francii miluju všechno: jazyk, kulturu chování, umění, šarm, jídlo, víno, závidím jim řeky, Atlantik a Pyreneje a Francouzkám závidím francouzské muže.
Zuzka: Víno, Chanel a Francouzi. Nejvíc jsem se zatím stihla seznámit s Paříží a hodlám pokračovat, ale mé lekce francouzského jazyka bohužel skončily fiaskem.

Tato komedie rozhodně není o posměchu blbcům, byť je to výchozí situace hry, kdy se Pierre chce na účet blbce pobavit. Ale otázka, v čem podstata blbce spočívá a kdo jím vlastně ve skutečnosti je, je rozsáhlejší. Jaký máte vztah k divadelním postavám, jako je náš „blbec“ Francois Pignon?
Zuzka: K divadelním postavám mám vždy vztah platonický.
Hanka: Já teď u zkoušení často dumám, jestli ve skutečném životě mám někde ve svém okolí takového blbce, jako je Francois Pignon. A zjišťuji, že podobně jako Pierre Brochant mám mezi svými přáteli spoustu „blbců“, ale ne až takového kalibru. Takže upřímně bych se ráda s takovou osobností někdy potkala, protože si myslím, že to člověka v dobrém slova smyslu vychová. Uvědomíte si, že vaše nadřazenost vůči některým lidem z vás například také často dělá blbce a že zdaleka ne všechno, co vám připadá na první pohled směšné, je opravdu blbé. Je totiž možné, že jste to jen nepochopili. V divadle jsou takové postavy ještě kouzelnější než v životě, protože je musíte obhájit i zesměšnit, a to vyžaduje velkou pokoru a krutost zároveň.

V našem divadle jste před časem připravily komedii Wolfganga Spiera a Pita Fischera Čistírna, nyní u nás pracujete opět na komediálním titulu. Jaké máte další zkušenosti s tímto žánrem?
Zuzka: Jednou mi Hanka na dlouhé vycházce kolem řeky vysvětlila, proč se mám smát vtipům, a od té doby je můj vztah k tomuto žánru výrazně lepší.
Hanka: Osobně mám tendenci hledat humorné stránky i v titulech dramatických a tragických, takže občas dělám komedii ze všeho. (smích) Jinak komedie a pohádky jsou asi tím, co inscenuji nejraději, protože je to radost nejen pro diváky, ale i pro tvůrce.

Ale nepracujete samozřejmě jen na komediích, vaše tvorba je poměrně pestrá. Jaké další žánry a způsoby divadla vás zajímají? Nebo je ten zájem právě v oné různorodosti?
Hanka: Já si myslím, že dneska už takové to klasické dělení žánrů a stylů moc nefunguje. Všechno se tak nějak prolíná, komentuje, mnoho režisérů záměrně žánry mísí. Takže spíš než žánr vyhledávám na divadle určité výrazové prostředky: nejraději pracuji s hudbou a s co nejdynamičtější pohybovou složkou. Vlastně úplně nejradši mám, když se mi podaří obejít se beze slov nebo pracovat s jejich minimem a situace zůstává divákovi stále srozumitelnou. Zase na druhou stranu mě hra s jazykem také dost inspiruje. Všechno to závisí od tématu inscenace, protože to si určuje jak výběr prostředků, tak žánr.
Zuzka: Již přes rok spolupracuji s pražským Divadlem Komedie, soustřednost témat přináší možnost věnovat se problematikám v nich nalezeným z různých úhlů a do hloubky, tato zkušenost je pro mě neuvěřitelně přínosná. Na druhou stranu střídání žánrů a divadel mě nutí neustále začínat znova a tím získávám nadhled.

Prožily jste spolu výraznou éru v brněnském Divadle Polárka hrajícím především pro děti a mládež. Jak na ni dnes vzpomínáte? Je něco, po čem se vám stýská?

Hanka: Polárka je pro mě první dlouhodobou zkušeností s jedním pracovním kolektivem. Myslím, že jsem měla vážně štěstí, že jsem mohla po škole začít právě tam. Polárka totiž nehraje jen pro děti, ale i pro dospělé, ale je ve své dramaturgii nepoměrně svobodnější než tradiční repertoárová divadla. Takže jsme si plnili sny a vykládali jsme si klasické látky, jak jsme chtěli. A ta parta lidí, která tam v té době působila, byla skvělá, takže po té „komuně“ a po tvůrčí svobodě se mi občas stýská. Ale to máte jako s první láskou, ta je taky jenom jedna, i když ty další jsou pro život a osobní rozvoj důležitější.
Zuzka: Vzpomínám ráda, bavilo mě pozorovat nepředvídatelné reakce malého diváka, který ani nedosáhl ze sedadla nohama na zem. Vzniklo pořekadlo, jak zinscenovat pohádku: Písnička, honička, portálek a máš to hotový, a hlavně ať je to barevný… ale takhle jednoduché to vážně nebylo. Do rána jsme s jedinou externí švadlenou divadla šily kostýmy, herci i Hanka nám po zkouškách pomáhali s výrobou dekorací či rekvizit. Byli jsme tam všichni stále, někdy i přespávali… ale rádi. Tímto děkuji zručným pardubickým dílnám i krejčovně, že jsou… A že jsou tak skvělí. Nestýská, mělo to tak být a bylo, teď je to jinak.

Spolupracujete spolu tedy pravidelně již několik let jako tvůrčí dvojice. Jste naladěny na stejnou vlnu a už umíte předvídat, co ta druhá bude od inscenace, kterou připravujete, chtít a očekávat?

Zuzka: Někdy je ta vlna až děsivá, ale ráda na ní surfuji.
Hanka: Jsme napojeny, jinak bychom to asi tak dlouho nevydržely. Poslední dobou už to napojení přerůstá do rozměrů, které jsou už trošku děsivé, protože se např. sejdeme k první konzultaci nad textem a chceme jedna druhou překvapit a vytasíme se se stejným nápadem. Pro mě je Zuzka asi nejdůležitější člověk v týmu, protože jak pořád cestujeme po štacích, tak je člověkem, který mě zná a ví, jak a na co mě upozornit. Je to dramaturg a výtvarník v jedné osobě a neuvěřitelně inspirativní člověk. A v neposlední řadě je to boží kamarádka.

Jak byste označily vaši režijně-scénografickou poetiku?
Zuzka: Označování nechám raději na Hance, já umím následovat jenom značky turistické.
Hanka: Tak to já asi nezvládnu. To musí udělat někdo z venku. My jsme dvě holky, co si hrajou a chtějí tím něco říct. Ale nemyslím si, že bychom hledaly nějaký jasně rozpoznatelný styl.

Zuzko, považuješ se více za scénickou, nebo kostýmní výtvarnici?

Zuzka: Bylo první vejce, nebo slepice? Po pravdě řečeno raději vymýšlím scény, ale protože jsem žena, valná část režisérů mě oslovuje na kostýmní spolupráci, kromě tebe, Hani, díky.

Hanko, poměrně nedávno ses stala uměleckou šéfkou Městského divadla Zlín. Jak ti to proměnilo tvůj profesní život?
Hanka: Je to mazec, protože bych potřebovala buďto teleport, nebo takové ty hodinky, co měla Hermiona v Harry Potterovi, aby stíhala být na dvou vyučovacích hodinách naráz. (smích) Ale jsem za tu příležitost hrozně ráda a doufám, že to neposune jenom mě, ale že se mi podaří zlínskému divadlu také něco přinést. Je to poměrně výjimečná instituce se skvělými lidmi a já bych pro ně chtěla jen to nejlepší, protože si to zaslouží. Takže profesně to znamená nic si neodpustit, soustředit se na 200 %, makat a pořád se učit. Ale ten „boj“ teprve začíná, takže za rok budu vědět víc.

Co vás po pardubickém hostování v blízké době čeká?

Zuzka: Hned za dva dny po premiéře Blbce k večeři poslední premiéra v Divadle Komedie hry Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, další spolupráce s Hankou na inscenaci Příběhy obyčejného šílenství ve Zlíně a přípravy na operu Tajemství do Plzně, a pak prázdniny, uf.
Hanka: Příběhy obyčejného šílenství mají premiéru 24. června. Zuzka toho pak bude mít na podzim víc, ale já se chci soustředit na moje nové působiště, takže příští sezónu budu dělat pouze tři inscenace ve Zlíně a nebudu dojíždět nikam na hostovačky, abych tomu mohla dát vážně všechno.

Přeji vám oběma mnoho zdaru a tvůrčích úspěchů. A o prázdninách si pak konečně odpočiňte!
Zdeněk Janál