VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Spisovatelka, překladatelka a scenáristka Eva Papoušková (nar. 1969) nám nezištně a vstřícně poskytla k četbě svou novelku Kosprd a Telecí, která bezesporu pobaví a potěší nejen předškolní děti. Eva Papoušková se do dětských duší zapsala i dalšími knížkami jako Vombat Jirka a Vombat je statečný – pro nejmenší děti, Cestování s velrybou nebo Cílovníci. Píše také scénáře k televizním pohádkám a seriálům, stejně jako scénáře k filmům Svatba na bitevním poli a připravované rodinné komedii režiséra Tomáše Mašína Kdo je tady nejlepší.


Paní Evo, vaše tvorba má široké rozpětí od roztomile edukativních pohádek pro nejmenší děti až po seriálovou produkci pro každodenního večerního diváka televize, napsala jste i vysoce ceněný dobrodružný skautský příběh Cílovníci z poválečných let české země. Kde čerpáte inspiraci a jak se rodí vaše náměty?
Mám pocit, že příběhy kolem nás volně proplouvají. A když je nikdo nezachytí, zmizí. Takže se snažím zachycovat.

Máte k různým žánrům nějak rozlišený vztah? Jako třeba co píšete radši a co spíš jen na objednávku? Nebo co jde snáze a co hůř?
Psaní se u mě nerozděluje na kvalitní a odfláknuté. Psaní mě bolí, zlobí a nedává mi mnohdy spát. Cílové skupiny jsou různé. Mají odlišná očekávání a požadavky.

Jak se zrodil nápad napsat příběh Cílovníci, odehrávající se na koleji Jiřího z Poděbrad těsně po válce?
Zjistila jsem, že po světě je mnoho jejích zajímavých absolventů. Ačkoliv chlapecká kolej, co měla být českým Etonem, trvala jen dva roky, její výchovný počin byl znát po další dekády. Chtěla jsem jí vzdát hold.

Z jakých zdrojů jste čerpala a jak jste je získala?
Vzadu v knize je seznam muzeí a archivů, to za prvé. Mnohé se do nich nikdy nedostalo. Bylo třeba sbírat orální svědectví absolventů, s nimiž jsem vedla strukturované rozhovory v naději, že se mi podaří některá fakta potvrdit z vícero stran. Měla jsem velikou radost, když to do sebe začalo zapadat.

Knížka Kosprd a Telecí mi doslova učarovala v době, kdy jsem hledala náměty pro loutkové divadlo. Jenže jsme s režisérem nenašli klíč k jejímu loutkářskému uchopení. A tak jsme pak s lehkou závistí i velkým respektem pošilhávali po Divadle Alfa, kde ho našli. Jejich představení jsem bohužel neviděla. Líbilo se vám?
Byla to má loutková premiéra, všechny moje chyby vychytal skvělý režisér a výborná dramaturgie. A byla jsem šťastná, když se děti smály.

Napsala jste pro plzeňské loutkáře vlastní dramatizaci. Prozradíte mi, jak jste ten loutkářský klíč ke své novelce z mateřské školky našla?
Mikro trable malých jsou mnohem silnější než zásadní problémy dospělých. Ale pořád to nebylo vidět. Pan režisér to vycítil. Sám napsal scénu v níž se děti, malinkaté, hýbou při svém útěku velkým světem. A je to ta nejpřitažlivější scéna celé adaptace. Takže „můj“ klíč? Nebýt režiséra, tak by se do zámku nikdy nedostal.

Jak jste se vyrovnávala s tím, že vaši dětští hrdinové vypadají na jevišti jinak než na obrázcích v knížce?
O vyrovnání nemůže být řeči. Mě ty proměny velice baví.

Jak vznikla vaše spolupráce s výsostnou českou výtvarnicí Galinou Miklínovou, mimo jiné spoluautorkou kultovních Lichožroutů?
Výsostné výtvarnici vaši poklonu vyřídím. Galka je kolegyně z nejdražších. Seznámila nás dramaturgyně dětské redakce tehdy ještě Československé televize Kateřina Krejčí, která je podepsaná pod neskutečným množstvím českých pohádek. Její instinkt, že si budeme s Galinou umělecky a lidsky rozumět, byl zcela dokonalý.

Chystáte spolu něco nového?
Galina má v ateliéru pro mě na stole třetí díl Vombata Jirky a já mám u sebe doma na jejím stole (ona mi totiž půjčila psací stůl po dědovi) Sáru Kalamitu, což je taková malá odvážná holka s nadpřirozenými schopnostmi. Její babička byla Pipi Dlouhá Punčocha.

Ať se nadále skvěle daří vám i vašim knížkám. Moc děkujeme!