VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
ČETBA ZA ČASŮ KORONY S MARKÉTOU PILÁTOVOU
Markéta Pilátová (narozena roku 1973) je spisovatelka, publicistka a hispanistka. Publikovala v řadě českých médií, zejména v týdeníku Respekt. Dvanáct let žila v Latinské Americe, kde učila česky potomky krajanů. Píše knihy pro dospělé – Žluté oči vedou domů, Tsunami blues, S Baťou v džungli… i pro děti – Víla Vivivíla a stíny zvířat, pokračování Víla Vivivíla a piráti jižního moře, knížka Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia litera.
Markéto, co tě před lety odvedlo do dalekého zámoří?
Spousta různých věcí dohromady – moje profese hispanistky, novinářky a spisovatelky, touha po tom, žít nějakou delší dobu v zahraničí, touha po něčem dobrodružném, tohle všechno.
Plánovala jsi tam zůstat tolik let?
Ne, vždycky jsem si myslela, celých dvanáct let, že je to na rok.
Co tě na životě v Latinské Americe bavilo?
Zase spousta různých věcí… bavilo mě tamní pojetí života, které se tolik nesoustředí na plánování a nechává věcem volnější průběh, líbilo se mi brazilské pořekadlo, že spěchají jenom ubožáci, líbila se mi argentinská španělština a brazilská portugalština, našla jsem v LA spoustu krásných přátelství a příběhů, líbila se mi příroda, která je v Latinské Americe nesmírně různorodá od pralesa, přes pampu po velehory, oceán… nejvíc se mi ale líbí Patagonie a velryby, které se dají na různých místech LA zahlédnout.
A proč ses nedávno vrátila?
Vrátila jsem se, protože mi Česká republika začala připadat exotická a dobrodružná, protože se mi stýskalo po mé rodině a po mé horské zahradě ve Velkých Losinách, zatoužila jsem znova žít nějaký delší časový úsek v Evropě, kterou mám hrozně ráda.
Píše se o tobě, že jsi doma v Praze a ve Velkých Losinách. To je tuším tak tři hodiny autem. Vysvětli nějak tuhle svou dvoudomost, prosím.
Je to jednoduché, v Praze máme s manželem podnájem, protože oba potřebujeme v Praze být kvůli práci, ale trvalé bydliště máme ve Velkých Losinách, kde máme dům a velkou zahradu a kde to považujeme za náš domov. A do Losin nejezdíme autem, ale vlakem, je to rychlejší, asi dvě a půl hodiny z Hlavního nádraží až do stanice Velké Losiny zastávka.
Vzešla inspirace ke knize S Baťou v džungli z brazilských Baťových stop, nebo ses o něho zajímala už v Čechách?
Ne, v Čechách jsem se o rodinnou historii Baťů nezajímala, ale po příjezdu do Brazílie jsem se seznámila s vnučkou Jana Antonína Bati, Dolores Baťovou, která mi o svém dědečkovi vyprávěla a umožnila mi přístup do rodinného archivu.
Nedávno jsi napsala o Baťovi i knížku pro děti. Ta vznikla jak?
Původně jsem napsala portugalsky pro brazilské děti ve Škole Jana Antonína Bati v Bataypora takovou menší pohádkovou povídku, kterou vydal Generální konzulát v Sao Paulu česko-portugalsky. A když se o tom dozvěděl ředitel Nadačního fondu Jana Antonína Bati Robert Hájek, navrhl mi, abych napsala česko-slovenskou knížku pro děti, protože Jan Antonín Baťa nezakládal nová města jenom v Brazílii, ale také založil město Baťovany, dnes Partyzánské na Slovensku. Takže jsem napsala nový příběh i se slovenskými Baťovany a zámkem Bojnice. Do slovenštiny ho přeložila spisovatelka Jana Bodnárová.
Příběh japonské holčičky Kiko se odehrává na kroměřížském zámku. Jsou postavy tamějších duchů nějak inspirovány historií Kroměříže?
Ano i ne, když píšu hodně rešeršuju a pak si vyrešeršované věci upravuju podle sebe, spíš se jimi volně inspiruju.
Když si tatínek Kiko povzdechne, že si maminka zase půjčila tu nejrychlejší a nejhlučnější motorku, napadlo mě, že máš asi taky ráda silné stroje. Mýlím se?
Mýlíš, ty nesnáším, mám ráda kolo, ale auta a motorky, rychlou jízdu obecně nesnáším. Rychle jezdím jenom na lyžích.
Máš lehčí ruku při psaní pro děti, nebo pro dospělé? Nebo je to bez rozdílu?
Moc lehkou ruku nemám nikdy, píšu poměrně pomalu. Psaní pro děti má sice kratší formát, ale je obtížnější v tom, že musíte mít skutečně originální nápad. Psaní pro dospělé je zase krásné v tom, že s textem žiju i několik let, hrdinové se stávají mými přáteli, je to zvláštní stav, který trvá dlouho, a to mám ráda.
Jaké máš teď plány doma v Čechách?
Jsem na volné noze a objíždím Českou republiku, ale i Německo, Bulharsko, Itálii a další země s knížkami, což jsem v minulých letech mohla dělat jen dva měsíce v zimě, kdy jsem byla doma. Teď to zbrzdil koronavirus, ale už se mi zdá, že se to vrací k normálu a na léto opět plánuju čtení pro čtenáře v České republice a na podzim snad doufám i v zahraničí. A taky dopisuju román a dvě dětské knihy.
Markéto, co tě před lety odvedlo do dalekého zámoří?
Spousta různých věcí dohromady – moje profese hispanistky, novinářky a spisovatelky, touha po tom, žít nějakou delší dobu v zahraničí, touha po něčem dobrodružném, tohle všechno.
Plánovala jsi tam zůstat tolik let?
Ne, vždycky jsem si myslela, celých dvanáct let, že je to na rok.
Co tě na životě v Latinské Americe bavilo?
Zase spousta různých věcí… bavilo mě tamní pojetí života, které se tolik nesoustředí na plánování a nechává věcem volnější průběh, líbilo se mi brazilské pořekadlo, že spěchají jenom ubožáci, líbila se mi argentinská španělština a brazilská portugalština, našla jsem v LA spoustu krásných přátelství a příběhů, líbila se mi příroda, která je v Latinské Americe nesmírně různorodá od pralesa, přes pampu po velehory, oceán… nejvíc se mi ale líbí Patagonie a velryby, které se dají na různých místech LA zahlédnout.
A proč ses nedávno vrátila?
Vrátila jsem se, protože mi Česká republika začala připadat exotická a dobrodružná, protože se mi stýskalo po mé rodině a po mé horské zahradě ve Velkých Losinách, zatoužila jsem znova žít nějaký delší časový úsek v Evropě, kterou mám hrozně ráda.
Píše se o tobě, že jsi doma v Praze a ve Velkých Losinách. To je tuším tak tři hodiny autem. Vysvětli nějak tuhle svou dvoudomost, prosím.
Je to jednoduché, v Praze máme s manželem podnájem, protože oba potřebujeme v Praze být kvůli práci, ale trvalé bydliště máme ve Velkých Losinách, kde máme dům a velkou zahradu a kde to považujeme za náš domov. A do Losin nejezdíme autem, ale vlakem, je to rychlejší, asi dvě a půl hodiny z Hlavního nádraží až do stanice Velké Losiny zastávka.
Vzešla inspirace ke knize S Baťou v džungli z brazilských Baťových stop, nebo ses o něho zajímala už v Čechách?
Ne, v Čechách jsem se o rodinnou historii Baťů nezajímala, ale po příjezdu do Brazílie jsem se seznámila s vnučkou Jana Antonína Bati, Dolores Baťovou, která mi o svém dědečkovi vyprávěla a umožnila mi přístup do rodinného archivu.
Nedávno jsi napsala o Baťovi i knížku pro děti. Ta vznikla jak?
Původně jsem napsala portugalsky pro brazilské děti ve Škole Jana Antonína Bati v Bataypora takovou menší pohádkovou povídku, kterou vydal Generální konzulát v Sao Paulu česko-portugalsky. A když se o tom dozvěděl ředitel Nadačního fondu Jana Antonína Bati Robert Hájek, navrhl mi, abych napsala česko-slovenskou knížku pro děti, protože Jan Antonín Baťa nezakládal nová města jenom v Brazílii, ale také založil město Baťovany, dnes Partyzánské na Slovensku. Takže jsem napsala nový příběh i se slovenskými Baťovany a zámkem Bojnice. Do slovenštiny ho přeložila spisovatelka Jana Bodnárová.
Příběh japonské holčičky Kiko se odehrává na kroměřížském zámku. Jsou postavy tamějších duchů nějak inspirovány historií Kroměříže?
Ano i ne, když píšu hodně rešeršuju a pak si vyrešeršované věci upravuju podle sebe, spíš se jimi volně inspiruju.
Když si tatínek Kiko povzdechne, že si maminka zase půjčila tu nejrychlejší a nejhlučnější motorku, napadlo mě, že máš asi taky ráda silné stroje. Mýlím se?
Mýlíš, ty nesnáším, mám ráda kolo, ale auta a motorky, rychlou jízdu obecně nesnáším. Rychle jezdím jenom na lyžích.
Máš lehčí ruku při psaní pro děti, nebo pro dospělé? Nebo je to bez rozdílu?
Moc lehkou ruku nemám nikdy, píšu poměrně pomalu. Psaní pro děti má sice kratší formát, ale je obtížnější v tom, že musíte mít skutečně originální nápad. Psaní pro dospělé je zase krásné v tom, že s textem žiju i několik let, hrdinové se stávají mými přáteli, je to zvláštní stav, který trvá dlouho, a to mám ráda.
Jaké máš teď plány doma v Čechách?
Jsem na volné noze a objíždím Českou republiku, ale i Německo, Bulharsko, Itálii a další země s knížkami, což jsem v minulých letech mohla dělat jen dva měsíce v zimě, kdy jsem byla doma. Teď to zbrzdil koronavirus, ale už se mi zdá, že se to vrací k normálu a na léto opět plánuju čtení pro čtenáře v České republice a na podzim snad doufám i v zahraničí. A taky dopisuju román a dvě dětské knihy.
Jana Pithartová
