VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

10. únor 2014

Čím víc klacků pod nohama, tím líp, říká herec Zdeněk Rumpík

Zdeněk Rumpík s kolegyní Petrou Tenorovou, foto Jiří Sejkora
ZDEŇKA RUMPÍKA mohou nyní ve Východočeském divadle diváci vídat jako soudce Adama, ztvárnil totiž hlavní a velmi náročnou roli v nové inscenaci Kleistovy hry Rozbitý džbán. Povídali jsme si po zkoušce v divadelním klubu necelý týden před premiérou, jenž bývá pro herce zpravidla tím nejnáročnějším. I přesto ze Zdeňka sálala energie a čišelo pracovní nadšení, které by mu mohli závidět i mnohem mladší kolegové.

Soudce Adam je veskrze negativní postava, padouch – jak se ti hraje takový charakter?
Já ho nehraju jako padoucha, hraju ho jako člověka, kterých je kolem nás plno – milý, usměvavý, občas se i bojí, neustále naráží na nějaké překážky, o které zakopává a doplácí na ně, nic se mu nedaří a lže, z každé situace se dovede vykroutit. Pro mě jako pro herce je radost všechno tohle v postavě hledat. Trápím se tím, protože ne vždy se mi to daří a ne vždy jsem spokojen. Taková postava je pro mě pokaždé výzvou. Už jsem hrál dost negativních postav, Tartuffem počínaje, ve Hře se smrtí jsem hrál taky kládu jako hrom. Ale rozhodně nemůžu říct, že se padouch hraje líp než klaďas. Teď konkrétně bojuji s tím, že musím hrát něco jiného, než mluvím, což je fantasticky zajímavé! Bojujeme všichni, každý tam máme svá slabá místečka a přitom není čas ani na odpočinek. Ale pokud se nám to povede zvládnout, myslím, že to bude diváky bavit. Těším se, až se nám to dostane pod kůži, až se nebudem ze všeho jen potit! (smích)

A potíte se asi doslova, že? Inscenace má specifickou scénografii, která může vytvářet hercům nelehké podmínky… Je pro tebe role i fyzicky náročná?
Ano, hrajeme totiž na šikmě. Scéna je vlastně vzhůru nohama – strop je na podlaze, zkrátka vše je postavené na hlavu. Já to mám ještě o to komplikovanější, že nosím takovou vysokou botu, asi o deset centimetrů vyšší, což je v podstatě nebezpečné. Takže kulhám, ale musím dělat, jako že nekulhám, a to je na šikmě opravdu dost fyzicky náročné. Vždycky po zkoušce, a to mám naštěstí docela fyzičku, takže mě to tolik netrápí, mě bolí svaly, které ještě nikdy nebolely. (smích) Ale to se mi právě na tom tak líbí! Čím víc klacků mám pod nohama, tím líp!

Jaképak klacky? Soudce Adam je doslova „kláda“! Jak studuješ takovou textově náročnou roli? Nedělají ti problém verše?
Já vždycky říkám, že text se učí zbabělci a zkoušky jsou pro netalentované! (smích) Samozřejmě mi to nedá a text se učím, šprtám. Ale jsem v klidu, protože když budu potřebovat, je tam nápověda. Na zkouškách teď pilujeme hlavně situace a díky nim se mi text dostává do hlavy. Neumím se nabiflovat celý text najednou a předem. Třeba když dostanu záskok, i když je velký, umím ho hned. Můžu se totiž podívat na záznam představení s hercem, za kterého zaskakuji, a jsem schopen zvládnout roli během dvou dnů. Takhle jsem nedávno dělal dva velké záskoky za Vaška Duška.
Ale je pravda, že tento text se mi učí velmi špatně. Jambický verš je těžký, má sice svůj rytmus, ale pro mě není zcela logický, v podstatě mi to dost komplikuje.
(smích)

Režisér Vít Vencl hostuje ve Východočeském divadle poprvé. Jak se ti s ním pracuje?
Spolupráce s tímto režisérem je pro mě opravdu radostná! Málokdy se mi totiž u režiséra stane, a to už jsem spolupracoval s různými režiséry, že by na mě neřval, když jsem hned neuměl text. (smích) Teď konečně přišel režisér, který mi řekl: „Nechte to! Text vám řekne nápověda!“ Když jsem byl ještě na škole, měl jsem možnost hrát ve dvou inscenacích režiséra Otomara Krejči. Vít Vencl dělal léta panu Krejčovi asistenta, což je, myslím, na jeho režijním stylu vidět, a to mi právě vyhovuje. On přesně ví, co chce.
Stejně je pro mě pořád záhadou a bude to velkým překvapením, jak naše inscenace dopadne – co tomu řeknou diváci?! I když ten pocit mívám vlastně před každou premiérou. Na této hře budeme určitě pracovat ještě dál po premiéře, pořád. A to já mám rád. Samozřejmě mě zajímá výsledek práce. Nezajímá mě tolik cesta k němu, i když je zajímavá a krásná, nejsem nikdy smutný, když je po zkouškách, protože vím, že pro mě práce rozhodně nekončí premiérou, ba naopak! S premiérou přibyde další partner – divák.


Co tedy považuješ za nejdůležitější ve své profesi, respektive proč se věnuješ divadlu? Je to právě ta potřeba předávat svou práci divákům?
Pro mě je důležité něco někomu sdělit, potěšit a třeba i rozesmát diváka tak, aby šel domů a říkal si: „Dobře jsem udělal, že jsem do toho divadla zašel.“ Pak toho samého diváka třeba potkám za tři dny na ulici, on mě zastaví a řekne mi, jak se bavil, a třeba mi i poděkuje. Taková práce se mi zdá být smysluplná. Když si já osobně koupím nějaký výrobek, který funguje, mám sto chutí se sebrat a jet poděkovat tomu člověku, který ho vyrobil. (smích) Zas aby to ale nepůsobilo tak, že jsem naprosto spokojen i sám se sebou. Vím, že mám pořád na čem pracovat. Už jsem si tu v divadle i vybudoval pověst! Občas se mi stává, že mi nevyskočí na jevišti úplně to správné slovíčko, stejné jako v textu, ale pomůžu si vlastními slovy, vždycky říkám kolegům: „Hrajte téma!“ (smích) To se mi opravdu stává a nezastírám to. Ale musím přiznat, že ta pověst je mi příjemná. (smích)

Potřeba něco někomu sdělovat určitě souvisí i s tvou dlouholetou pedagogickou činností v oblasti dramatické výchovy…
Ano, rád se podělím o zkušenosti s dětmi, které učím nebo spíš vedu a směřuji k lásce k divadlu a k češtině. A když potom vidím ty rozzářené oči a vím, že jsem dokázal nějaké dítě pro divadlo nadchnout, je to ta největší odměna. Já totiž divadlo opravdu miluju. Řečeno slovy Oscara Wilda: „Není nad to vydělávat si na chleba vlastním koníčkem.“

Jak ses ale vůbec k vedení dramatického oboru dostal? A kolik let už učíš?
Představ si, že už je to 22 let! A přitom všechno začalo v podstatě náhodou, vzniklo to úplně nenápadně. Manželka začala učit v Přelouči na gymnáziu a na základní umělecké škole zpěv, estetiku a hudební výchovu. Já jsem ji tam vždycky vozil a čekal na ni. Jednou za mnou přišel ředitel ZUŠ, jestli bych jim nechtěl vést dramaťák, když už tam tak jako tak jezdím. Sice jsem o tom nic moc nevěděl, ale už jsem předtím trochu pedagogicky působil tady na textilním učilišti. Dal jsem si jako podmínku, že nepojedu podle tehdejších učebních osnov, protože jsem zjistil, že když s dětmi budu dělat to, co je mi blízké a čemu rozumím, totiž divadlo, tak se naučí vše potřebné. Divadlo nakonec dobře naplnilo i ty požadavky osnov, jako byl například monolog, pohyb, práce s imaginárním předmětem atd. Vidíš, začínal jsem se šesti dětmi a skončil s pětačtyřiceti! Spousta z nich je už u divadla, a když nehrají, pracují ve sféře dramaturgické apod. Dokonce jsem se podíval s dětmi do světa! Procestovali jsme celou Evropu, dokonce jsme hráli v Pompejích. Každé dva roky jsme někam jeli – do Vídně, Budapešti, Paříže, Londýna, Říma…

Kdo vám to umožnil, dal vám tu příležitost takhle cestovat?
My jsme si ji dali! Nastudovali jsme hru, kterou jsme pak hráli pro školy, vydělali jsme si na ten zájezd a jeli jsme! Ale je pravda, že ke konci nám přispívalo i město Přelouč.

Takže tě nakonec přestalo bavit dojíždět a přesunul sis dramaťák sobě pod nos a VČD pod křídla?
Jednoho dne jsem si řekl, že změna je život, a rozhodl jsem se v Přelouči skončit. Zajistil jsem za sebe náhradu, a protože jsem už dvakrát dostal nabídku od Petra Dohnala, založili jsme ve VČD Mladé divadelní studio LAIK. Když jsme vypsali konkurz, přihlásila se obrovská spousta dětí. Ted už máme za sebou jednu malou premiéru – Dům kočky Modroočky a zkoušíme Čapkovu hru Ze života hmyzu, která bude mít v květnu premiéru v divadle a bude se pak hrát i na Kunětické hoře. 25. února chystáme spolu s městským obvodem Polabiny III velký průvod maškar. Máme před sebou dost práce, ale už teď začínám uvažovat nad dalšími tituly na příští rok. Podle toho totiž budeme vybírat v červnu na konkurzu další děti.

Zdeňku, vidím, že se opravdu nemáš čas nudit… Nadto už jsi čtyřnásobný dědeček! U vnoučátek děláš výjimku? Nebo je taky vedeš k lásce k divadlu?
No jo! Čtyřnásobný! (smích) Ty nejstarší dvě, Davídek a Madlenka, bydlí v Hradci, ale jezdí sem k nám do divadla na představení, hlavně na pohádky. Divadlo mají moc rádi. Kdyby bydleli v Pardubicích, určitě bych je měl v dramaťáku. Takhle jim aspoň vždycky dám nějakou menší roli, aby si to mohli také vyzkoušet. Madlenka třeba hrála Jepici a Davídek Mravence ve hře Ze života hmyzu v Přelouči. Teď je mou velkou nadějí malá Lucinka, moje pardubická vnučka. Čekám, až povyroste, zatím jí je rok a půl, tak jí alespoň čtu pohádky.

Do premiéry Rozbitého džbánu už zbývá jen několik dní, proto ti moc děkuji, že sis na mě udělal čas, a přeji ti, ať se vše vydaří podle tvých představ. Zdeňku, zlom vaz!
Anna Hlaváčková

S Petrem Dohnalem v komedii Charleyova teta, foto Ivo MIčkal
V Rozbitém džbánu, foto Jan Faukner
Ve Jménu růže, foto Jan Faukner
V Baladě pro banditu, foto Jan Faukner