VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

20. červen 2016

Dramaturg dramaturgovi aneb Život s divadlem, život za divadlo, divadlo nebo život?!

Zdeněk Janál a Anna Hlaváčková
Dramaturgie. Jedna z nejtajemnějších divadelních profesí: „A co v tom divadle vlastně děláš?“ – „Jsem dramaturg.“ – „A to je co?“ To vám dnes neprozradíme (ponecháme si auru tajemství), ale zato se dozvíte, co se může stát, když dva dukelští hrdinové v půli června bloumají ulicemi a obdivují krásy a vlídně domáckou atmosféru jedné nejmenované pardubické čtvrti: Vznikne spousta praštěných fotek, padne spousta praštěných slov, ze kterých je potřeba udělat seriózní rozhovor a zredukovat ten praštěný smích. Ale není to trochu nad lidské síly na konci sezóny?

ANNA HLAVÁČKOVÁ: Zdeňku, co bude dál, až se rozloučíš s pardubickým divadlem? Právě se stěhuješ, auto plné krabic, budeš bydlet v Praze se svou přítelkyní, mít nové zaměstnání… Když prožíváš takový čas změn, nenutí tě to přehodnocovat dosavadní život? Ujasnit si priority… Nemyslím tím, že bys měl nějak bilancovat, ale já nevím, nehodláš třeba založit rodinu?
ZDENĚK JANÁL: Neblázni, zrovna včera po mně v jednom baru chtěli občanku! (smích) Ale je pravda, že hned ráno jsem volal své přítelkyni a řekl jí, že ten předchozí večer byl asi takovou labutí písní odeznívajícího mládí, než se takřka usadím s ní. A ona se mě zeptala, proč „takřka“? (smích) Každopádně toužím po stabilitě v osobní rovině, ale zároveň tím nemyslím nudný stereotyp, ale stabilitu s dobrodružnými chvílemi. Asi proto nyní žiju s básnířkou a performerkou, s níž je toho dobrodružství někdy opravdu hodně, ale na druhou stranu, když se unaví, máme pak blažený klid. To je myslím princip života s velmi aktivními ženami. Pak jsou to přeci zlatíčka. (smích)
Co se týká Prahy, je to město, kde jsem studoval, žil a bylo mi tam vždy dobře. Už tenkrát, když jsem šel pracovat do Pardubic, kam jsem se nakonec přestěhoval, se mi po Praze stýskalo. Na druhou stranu jsem s ní nikdy neztratil kontakt, takže teď je to pro mě spíš návrat, do kterého mám velkou chuť.
Když odněkud odcházíš a víš to dlouho dopředu, máš velké množství času uvažovat sám o sobě, co vlastně skutečně v životě chceš a po čem toužíš, jakou chceš mít ideální práci, co tě doopravdy baví. A takové úvahy jsem v poslední době podnikal a stále ještě podobné vnitřní disputace sám se sebou vedu. Takže ano, je to chvíle k bilancování – což může být ve třiceti trochu srandovní – ale na druhou stranu je skvělé, pokud si to člověk dokáže uvědomit už ve třiceti. Pak se buď ukotví v tom směru, kterým jde, anebo ho úplně změní. Vlastně si tohle období velmi užívám, protože mám dost času na sebe a přemýšlení o podstatných věcech, přičemž mohu přehodnocovat svoje priority. Dlouho jsem byl ve vleku toho, co jsem dělal. Práce pro mě vždy byla dost podstatná, divadlo bylo donedávna na prvním místě, samozřejmě obvykle na úkor rodiny a vztahů, které se u mě práci vždy podřizovaly. Poslední dobou už nade mnou divadlo nemá takovou moc, hierarchie vztahů se proměnila, získávám asi nadhled. (smích)

Zdeněk: A mě teď zajímá, ty se cítíš víc ve vlivu divadla, tedy jako nová dramaturgyně pardubické scény, nebo víc ve vlivu rodiny, tedy jako máma, partnerka?
Anna: To jsou přece dvě rozdílné věci… Ale vím, jak to myslíš. Mně se tohle asi daří rozlišovat snáz, možná protože to prožívám v obráceném sledu – že jsem se divadlu začala naplno věnovat až později, ne hned po škole jako ty. Udělala jsem si odbočku přes jiná zaměstnání, pak se mi narodil syn a teprve potom jsem začala pracovat v divadle. Navíc mám poslední dobou neodbytný dojem, že rodinné vztahy obecně nejsou totéž co vztah rodiče k dítěti, což je pro mě teď to nejsilnější pouto. Proto si nedovedu představit, že by jakákoli práce pro mě mohla znamenat víc.

Zdeněk: Na druhou stranu někdy v budoucnu by tvoje dítě možná ocenilo, kdybys sem tam upřednostnila práci: „Mami, ty jako dneska večer nejdeš na představení? Jéééžiš…“ Víš, jak bude tvůj syn jednou naštvaný?
Anna: (smích) No, je mi jasné, že přijdou i chvíle, kdy se budu bát chodit domů z práce včas. Ale vážně – myslím, že to, co pro tebe tvoje dítě znamená, můžeš vyjádřit i jinak, než že mu budeš i v dospělosti stát pořád za zadkem. Tedy spíš to vyjádříš právě naopak, řekla bych.

Anna: A co tvoji rodiče? Dali ti tu volnost v rozletu? Jak se jim líbilo, že ses dal k divadlu? Není totiž moc rodičů, kteří by z takového rozhodnutí vyloženě jásali.
Zdeněk: Oni jsou především odjakživa divadelní fandové. Dokonce se spolu seznámili v dramaťáku. Často a rádi chodili do divadla a už jako malého mě brali s sebou – viděl jsem toho už v dětství spoustu a hodně mě to bavilo, přestože jsem tomu mnohdy moc nerozuměl. Když jsem se tedy pro divadlo rozhodl, podpořili mě, ačkoli možná měli chvíli pocit, jestli to s tím divadlem trochu nepřehnali, když ho chci dělat i jako zaměstnání. Přeci jen existují klidnější a lukrativnější povolání. (smích)

Anna: A teď? Říkal jsi mi nedávno, že tě začínají zajímat i jiné věci než divadlo…
Zdeněk: Asi takhle – divadlo dělat chci a k životu ho potřebuji, ale na druhou stranu si od něj chvíli potřebuji odpočinout, trošku jsem ten rozjezd „přepálil“ – při sepisování svých inscenačních prací jsem si spočítal, že za posledních šest let mám na kontě 34 dramaturgií a k tomu ještě 24 dramaturgií scénických čtení, což mi teď připadá nějak moc. Ale jsem rád za ten soupis – potřeboval jsem ho mimo jiné dodat k přihlášce na doktorské studium na DAMU, kam jsem byl nyní čerstvě přijat ke studiu v oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. A na to se nyní hodně těším! Při práci na mém disertačním projektu jsem našel mnoho impulsů, které ve mně oživily touhu zabývat se nyní divadlem nejen prakticky, ale také teoreticky. Svůj projekt jsem navázal na studium dvou rozličných osobností – Jana Wericha a Vladimíra Holana – a na projekt Musea Kampa ve Werichově vile.
Zároveň bych se přitom nějakou dobu chtěl zabývat i něčím dalším než jen divadlem. Baví mě snít a představovat si různé možnosti, na druhou stranu když už se pro něco rozhodnu, půjdu do toho naplno.

Anna: A co krom divadla tě tedy ještě baví?
Zdeněk: Dostihy! Baví mě sledovat koně, jak závodí, jak chtějí vyhrát, být první. Baví mě sledovat závod. Ale nebaví mě sledovat zápas.

Anna: Jo? Mě nebaví ani jedno… (smích)
Zdeněk: Ne? Ale to je přece napínavé… A taky jde o tu atmosféru – být toho součástí. Můžeš mít svého favorita, můžeš si vsadit, kombinovat, hrát si s pravděpodobností a intuicí…
Anna: Já se asi raději účastním ještě víc. Třeba mě vždycky bavily kolektivní sporty. Než se jen dívat, raději jsem přímo aktérem.

Zdeněk: Aktérem bych se stal, ale se svojí postavou být žokejem nemůžu. (smích) A proč tedy nejsi herečkou?
Anna: Proč se mě na to všichni ptáte? (smích) Možná dílem proto, že mám maminku herečku (Lída Mecerodová, pokud ještě nevíte – pozn. red.) a jí se (netuším jak) podařilo přimět mě k tomu, abych herectví profesionálně nikdy nedělala. Nakonec jsem si k divadlu stejně došla, i když jinou cestou a s několika odbočkami. A pak, na herečku mi schází sebevědomí, tréma by mi podrážela nohy a za ty nervy by to nestálo. Naopak mě vždycky bavilo číst, objevovat texty a dopodrobna se jimi zabývat, a to mi moje práce teď z velké části umožňuje.

Zdeněk: Ano, to mě taky vždy bavilo – hrát si s hrami, sledovat příběhy, rozebírat postavy a jejich psychologii (tak trochu život nanečisto). Dramaturg je do jisté míry psychologem. Jedna narážka v textu může mít deset interpretací. Horší je, když se tahle schopnost dostává člověku do běžného života, takže vše ve vztazích až příliš analyzuje. Na druhou stranu je možná divadlo životní nutnost – ventil, který člověk s takovou povahou potřebuje.
Anna: Tu zvýšenou citlivost a empatii mají u divadla asi všichni – režiséři, herci. A mě právě na divadle baví, že můžeme společně při zkouškách přemýšlet nad různými možnostmi interpretace, společně rozebrat text do detailů, jak můžeme fungovat jako takový citlivý celek – tým. Což může být ventil, ano… Taková skupinová terapie. (smích) Která pak získá ještě další rozměr, když přijdou diváci.

Zdeněk: Docela dobrý luxus se tím zabývat a ještě za to brát plat, že? (smích) Proto jsi šla studovat divadelní vědu?
Anna: Ne, tak jednoduché to zas nebylo. (smích) Na gymnáziu jsem dokonce jednu dobu byla přesvědčená, že půjdu studovat biologii. No vážně!

Zdeněk: Já jsem kdysi byl velmi úspěšný v biologické olympiádě! Studoval jsem antilopy…
Anna: Já taky! Ačkoli antilopami jsem se nezabývala. (smích) Všeobecně jsem při studiu trpěla typickým „šprtkařským syndromem“ – měla jsem pocit, že musím vynikat ve všem, což mi pochopitelně dost ztěžovalo rozhodování o vlastní budoucnosti… Jako bych se v tom kvantu informací, které se na nás valilo, nedokázala zorientovat a rozhodnout, co pro mě bude nejlepší. Možná jsem taky pořád bojovala s vnitřním pocitem, že divadlo bych dělat neměla, i když jsem jím byla (jako Helenka Součková z Hrdého Budžese) odmalinka úplně uchvácená a zároveň pro mě bylo zcela přirozeným prostředím. Takový duševní rozpor… Nakonec jsem se rozhodla pro divadlo a na divadelní vědu jsem šla s tím, že v budoucnu chci dělat dramaturgii jako můj nevlastní táta (dramaturg Městského divadla Brno Jiří Záviš – pozn. red.). Ale ani pak to nebylo s tím rozhodováním úplně jednoduché, dlouho jsem nevěřila, že bych se té profesi vůbec někdy mohla věnovat. Bála jsem se, že po těch několika letech od školy, co jsem byla zaměstnaná úplně mimo obor a pak byla na mateřské, není možné už navázat. A vidíš, je! Někdy se jen těch změn nesmíme tak bát a pak třeba skoro mimoděk překonáme sami sebe – svoji hloubavou povahu.

Zdeněk: Od té chvíle, kdy jsem si uvědomil, že život není jen divadlo, mám divadlo mnohem radši.
Anna: No vidíš, já jsem si došla vlastně k tomu samému, jen z druhé strany.

Zdeněk: Ty se vracíš k divadlu a já teď pronikám zpátky do života. Jak se nám to hezky propojuje, co? Teda, ty jsi zkušený editor!
Anna: To byla tedy analýza… Stejně se mi zdá, že vypadáme spíš jako dva magoři! (smích)
Zdeněk: To je jasné, že jsme, o tom nepochybuj!
Anna Hlaváčková – Zdeněk Janál

Zdeněk Janál a Anna Hlaváčková