VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

27. říjen 2016

Dvě nové dívky v komedii Hoří, má panenko!

BARBORA GOLDMANNOVÁELIŠKA DOHNALOVÁ – dvě dívky, každá jiná, zkoušejí jednu roli. Ne moc velkou, přesto zapamatovatelnou. Oslovili jsme je, když jsme připravovali obsazení komedie Hoří, má panenko!
Barbora je studentkou ateliéru činoherního herectví na brněnské JAMU a poprvé jsem ji viděla na premiérovém představení jejich ročníku Hvězdy na prodej. Elišku znám od jejích pěti let, je to dcera hereckého páru Jindra Janoušková a Petr Dohnal. Po střední zdravotnické škole vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze a už několik sezón působí v Divadle A. Dvořáka v Příbrami.
Obě nyní takzvaně „zkoušíme“. Jestli je na prknech našeho divadla uvidíte dál, to ještě nevíme. Ale třeba ano…
Bára hraje v Brně, Eliška zkouší a hraje v domovském divadle, v Pardubicích jsme na sebe neměly moc štěstí, tak jsem si s nimi „povídala“ po síti…

Je pro vás Hoří, má panenko! novinkou, nebo jste film znaly? Líbí se vám?
Bára:
Neznat Formanovy tituly a věnovat se herectví by se skoro dalo považovat za hřích. Je sice pravda, že už je to hodně dávno, co jsem ho viděla (a v hlavě mi k němu popravdě dneska naběhne už jenom ten geniální moment: „Tak vážení, my teďkon v sále zhasnem a kdo to vzal, tak ať to za tmy vrátí.“). Ale rozhodně pro mě Hoří, má panenko! není novinkou.
Eliška: Film jsem už samozřejmě znala z dřívějška. Celý jsem ho ale viděla asi jen jednou a pak několikrát jen nějaké útržky, když to dávali v televizi. Vybavovala jsem si především ty nejznámější scény, ale moc jsem ho nevnímala jako celek. Když jsem se na něj podívala teď před začátkem zkoušení, překvapilo mě, že to není jen sranda, ale je to také smutné a dojemné.

Pro vás je to asi film pro pamětníky nebo přinejmenším retro. Máte rády tuto poetiku?
Bára:
Já tuto poetiku miluju. Něco podobného nalézám třeba v mém milovaném Hrabalovi. Jsou to momenty, myšlenky, obrovský nadhled nad životem, ta malost lidí a nad tím to geniální „člověk se nesmí brát moc vážně“. Já jsem měla asi od šestnácti vždy takové momenty okouzlení nějakým konkrétním stylem a uměleckou osobností. Třeba jsem strávila několik dní tím, že jsem koukala na tvorbu nějakého herce či režiséra. Mezi nimi i Miloše Formana. On je v těch svých filmech, které ještě stihnul v Československu, zkrátka uchvacující. Nic se neděje, ale vy musíte koukat a koukat a čekat a čekat, jestli se něco stane, dokud vám nedojde, že koukáte na sebe. (Asi teď nejvíc narážím na film Černý Petr.) Tohle ve mně zkrátka z jeho černobílých filmů zůstalo.
Eliška: Mě takový styl filmu baví. Nejradši mám asi trilogii Homolkovi. U toho se vždycky skvěle pobavím.

V inscenaci budeme používat hudbu 60. let. Máte ji rády, líbí se vám?
Bára:
Tohle není úplně můj šálek kávy. Ty písně jsou krásně naivní a zůstal v nich nádech doby, ve které byly napsané, takže je to vlastně jedna velká nádhera. Jen dnes už se těžko hledá způsob, jak je zpívat, aby nezněly pitomě. I když – to je na tom možná to pěkné. Ale jak jsem zmínila – tu dobu v sobě ta hudba stále drží, čili pro vytvoření atmosféry plesu z 60. let? Krása.
Eliška: Jasně. Hudbu 60. let mám moc ráda. Vznikaly skvělé texty, které navíc zpívali výborní zpěváci. Mezi mé oblíbence patří třeba Hana Hegerová, Marta Kubišová nebo Judita Čeřovská.

Hrajete děvče na plese, které se účastní soutěže miss. Už se vám v životě stalo, že jste se objevila v nějaké podobné soutěži?
Bára:
Myslím, že do jistého věku o tom tajně sní skoro každá holka. Než si uvědomí, že je na to moc malá, moc tlustá, moc nepěkná… A pak vznikají ty hloupé komplexy. Já osobně jsem se jednou zúčastnila něčeho podobného, kdy se u nás v Uherském Brodě vyhlásila soutěž o tvář prodejny značkového oblečení. Musím se ale přiznat, že víc než vidina zástupu obdivovatelů mé neuvěřitelné, ohromující a nadpozemské krásy mě lákala výhra v podobě voucheru do oné prodejny. Navíc jsem nesmírně soutěživý typ, takže jsem se prostě rozhodla, že to vyhraju, a tak se taky stalo. Vybrala jsem si tuny oblečení, byla jsem spokojená a zařekla se, že už se nikdy do ničeho podobného cpát nebudu.
Eliška: Jednou na základce se mi to stalo. Byli jsme na škole v přírodě a nějak vpodvečer mi na dveře zaťukali tři moji spolužáci s tím, že si mě vybrali jako miss tohoto pobytu. Dokonce mi i ručně namalovali diplom s mojí podobiznou (teda, myslím, že jsem to měla být já). Diplom mi předali jen tak ve dveřích a to bylo všechno. No, čekala bych trochu větší ceremoniál. Tehdy to bylo docela trapný, ale teď mi to přijde roztomilý. :-)

Byly jste někdy na vesnickém plese? Jestli ano, jaké to bylo? Zajímalo by vás to vůbec?
Eliška:
Na takovém tom typickém vesnickém plese jsem nikdy nebyla. Což je docela škoda, myslím, že by to mohla být zábava. Já mám plesy moc ráda! Jen v té tombole bych mohla mít trochu větší štěstí.
Bára: Já jsem na vesnici vyrůstala. A Prakšice, se svou bezmála tisícovkou obyvatel, jsou učebnicový příklad. Plesy tam samozřejmě probíhají a je to opravdu nádhera. Od módních stylů, přes panáky za patnáct korun, dechovku a nápadníky, pohledy starších dam a jejich viditelné pomlouvání dam mladších. Vedle toho ale úchvatná atmosféra, kterou prostě ve velkoměstě nezažijete. Lidi nejsou konzervativní, nemají potřebu se kontrolovat, jsou otevření a vznikají krásné momenty. Pár let jsem dokonce několik plesů v Prakšicích moderovala.

Postava Povýšilové, kterou zkoušíte, není ta z nejmilejších, nedá se říct, že je záporná, ale řekněme si na rovinu, je tak trochu „chtinda“. Znáte někoho takového ve svém okolí?
Eliška:
Jéé, takových já znám! :-)
Barbora: Povýšilová je aktuálně ve stavu, kdy úplná „chtinda“ není. Možná se ještě během zkoušení vykrystalizuje, ale aktuálně mi spíš přijde jako holka, co to v životě opravdu jednoduché nemá, je ošklivá, nikdo ji nechce, nikdy jí nic pořádně nevychází, a když se teď naskytla aspoň jedna zajímavá možnost, tak se rozhodne ji využít, a proto se spíš tak roztomile snaží. Ale uvidíme, jak bude růst…

Báro, jsi u nás úplně nová. Jak ses aklimatizovala? Bavilo by tě tu pracovat i na dalším projektu?
Bára:
Zatím jsem byla jen asi na čtyřech zkouškách, takže jsem se ještě úplně neaklimatizovala. Já mám obrovskou úctu ke starším kolegům a cítím se hezky, když za mnou přijdou, podají mi ruku a mám pocit, že k téhle inscenaci a k tomuhle kolektivu tak nějak patřím. Ale než se rozkoukám a začnu se cítit opravdu jako mezi svými, na to je asi potřeba trochu více času. Jsem nesmírně otevřená všemu, co mi v životě vstoupí do cesty (ne vždy pak vyváznu bez šrámů, ale stejně bych to jinak dělat nechtěla), takže pokud by se měl objevit i další projekt, věřím, že by mě to zajímalo.

   Barbora Goldmannová

Eliško, ty pracuješ ve společnosti lidí, které znáš a kteří tebe důvěrně znají už od dětství. Je to výhoda, nebo naopak zátěž a větší odpovědnost?
Eliška:
Vlastně obojí. Výhodou je, že jsem tu jako doma. Znám jak prostředí, tak i lidi v něm, vím, jací jsou a co si k nim můžu a nemůžu dovolit. Přeskakuju tedy celý ten proces poznávání a ostychu. Na druhou stranu se najednou nacházím v úplně jiné pozici, ve které mě třeba většina lidí nezná. Z dcery kolegů se měním v kolegyni samotnou, a cítím proto velkou odpovědnost je nezklamat a ukázat, že na to mám. Věřím ale, že tady nejsou žádní zákeřní lidé, kteří by mně to nějak dávali sežrat.

Tvým partnerem je herec Josef Láska, stydíš se před ním na jevišti?
Eliška:
Pro nás je to poprvé, co spolu zkoušíme. Ze začátku vztahu jsem se toho trochu bála, ale tím, že už jsme spolu nějakou dobu a známe se, tak to jako problém nevidím a nestydím se před ním. Na jevišti během zkoušení jsme tam každý za svoji postavu, řešíme její problémy a situace a naše osobní vztahy jdou trochu stranou.

  Eliška Dohnalová

Obě dvě máte partnery herce. Bavíte se v soukromí o práci? Sdělujete si zkušenosti?
Eliška:
Ano, bavíme. Mně vyhovuje, že si o tom můžu popovídat a svěřit se někomu, kdo je z oboru, rozumí mi a ví, o co jde. Je to pro mě přirozené, protože se téma divadlo u nás doma probíralo vždycky, co si pamatuju. Ale samozřejmě se umíme bavit i o jiných věcech a máme i jiné zájmy. :-)
Bára: Někdy se o práci bavíme až moc. Ale stejně jsem ráda, že mám vedle sebe někoho, o kom vím, že když mu povím malinký detail toho, co se mi dnes nepovedlo nebo co ve mně hlodá, on to pochopí. Naše práce je natolik specifická, že taky vyžaduje specifický druh empatie a porozumění k problémům, které si z divadla domů přineseme.

Kdy jste byly naposledy hrdé na svého partnera? Myslím jako herce…
Bára:
Mně se na prknech líbí vždycky. Asi už nedokážu být objektivní. Ondra (Ondřej Kraus, kolega z JAMU, objeví se u nás v inscenaci Živý obraz – pozn. red.) je obrovský srdcař, na jevišti je pořád plný takové zvláštní energie. Nebojí se velkých gest a jakéhosi starého typu herectví. Je to obrovský romantik a bojovník. Naposledy jsem ho viděla v inscenaci Kouzelný Vrch, kde ztvárňuje roli Hanse Castorpa.
Eliška: Pepo, až to budeš číst, tak tuhle odpověď přeskoč, ať nezpychneš! :-) Já mám doma moc šikovného herce. Naposledy se mi líbil jako Cassio v Othellovi.

Báro, tvůj partner taky momentálně zkouší v našem divadle. Vidíš to jako výhodu?
Bára:
No, nemáme od sebe klid ani na chvilku. :-) Naopak, je to krásné, když se nám potkají zkoušky a v těch 5:30 se v Brně z postele musíme vyhrabat oba, tvářit se, že v tuhle hodinu dokážeme vypadat jako lidi, a nasedneme do vlaku, kde se spolu v jídeláku nasnídáme.

Eliško, co momentálně zkoušíš ve svém domovském divadle?
Eliška:
V Příbrami teď zrovna zkoušíme komedii Alana Ayckbourna Spojovací dveře, premiéru máme 7. a 9. prosince.

Báro, co tě ještě čeká ve studiu Marta?
Bára:
Ve studiu Marta už mě čeká jenom jedna inscenace, a sice Několik rozhovorů o (Kristu), kterou bude režírovat velice talentovaná Sára Čermáková, takže se nesmírně těším. Bohužel dvě inscenace mě minou – jedna právě kvůli zkoušení v Pardubicích a druhá proto, že v ní hrají jenom chlapi – budou se dělat Gogolovi Hráči.

Děvčata, na co byste mě v divadle pozvaly? Myslím titul, ve kterém hrajete, samozřejmě.
Eliška:
U nás v Příbrami hrajeme především komedie, takže do Příbrami bych vás pozvala třeba na Tajemný hrad v Karpatech, Prodanou nevěstu nebo Prokletí nefritového škorpióna. A do Pardubic samozřejmě na Hoří, má panenko! :-)
Bára: Na Dělohu. Je to naše druhá absolventská inscenace ve studiu Marta. Dělal ji rakouský režisér Christoph Prückner a nabízí podle mě všechno, co by v dnešní době divadlo nabízet mělo. Smích, slzy, otázky, obraz společnosti, nejistoty a dogmata a nad tím vším – chceme to takhle?

Děvčata, přeji vám oběma k premiéře ZLOMTE VAZ a doufám, že se ještě někdy potkáme při práci.
Jana Uherová

Barbora Goldmannová
Eliška Dohnalová