VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Eržika a Nikola čili Petra Tenorová a Honza Musil

Petra Tenorová a Jan Musil s Ladislavem Špinerem a Zdenou Bittlovou při děkovačce, foto Jan Faukner
Po premiéře Balady pro banditu jsme se sešli s PETROU TENOROVOUHONZOU MUSILEM, kteří v tomto legendárním muzikálu ztvárnili hlavní role, aby se s vámi podělili o svou osobní zkušenost. Pohled herce na vlastní práci je samozřejmě zcela jiný než zvenčí. Chtěli jsme tak alespoň trochu poodkrýt zákulisí tohoto náročného zkoušení.

Když jste poprvé uviděli obsazení Balady pro banditu, překvapilo vás, že hrajete role Eržiky a Nikoly?
Honza:
Překvapilo.
Petra: Mě taky. Velmi mě to potěšilo, ale trochu jsem se i vyděsila, stála přede mnou velká výzva. A hlavně jsem byla moc ráda, že jsem opět mohla pracovat s Michaelem Tarantem, což jsem si po spolupráci s ním na Amadeovi velmi přála. Michael je pro mě tím nejdůležitějším z režisérů, se kterými jsem se zatím potkala, velmi ho obdivuju. Práce s ním na Constanze mě, myslím, velmi posunula dopředu a nyní jsem se, doufám, díky práci na roli Eržiky opět dostala dál. Jsem mu za to vděčná. Práce s ním mi vyhovuje a chtěla bych s ním i v budoucnu spolupracovat co nejvíc.

Eržika patřila k rolím, které sis přála jednou hrát?
Petra:
Určitě patřila.

Jak ses na ni připravovala?
Honza:
Chodila do lesa. (smích)
Petra: Říkala jsem si, že i kdyby byla jen dvacetiprocentní šance Eržiku hrát, chtěla jsem být připravená, takže jsem si našla noty a připravovala se déle dopředu s profesorkou Gallou Macků, kdyby to náhodou vyšlo. A ono se mi to splnilo.

Ještě i během zkoušení ses připravovala s paní Macků?
Petra:
Ne, během zkoušení jsem seděla na cigáru… (smích) Jasně! I během zkoušení jsem k ní jezdila dvakrát týdně zpívat – do Prahy, k ní domů, na chatu… A věřím, že to má i výsledky a divákům se líbí.

Ty ses, Honzo, také připravoval?
Honza:
Když jsem se dozvěděl, že budu hrát Nikolu, začal jsem hned chodit na zpěv k Lídě Nopové. Už jsme měli i písničky z Balady, ale spíše mi otevírala hlas. Myslím, že mi to pomohlo.
Petra: A otevřela ho?
Honza: To musí posoudit diváci, já nic posuzovat nebudu.

Role Nikoly Šuhaje a jeho písně jsou ti bytostně vlastní, nebo ses s nimi musel více „prát“?
Honza:
Vlastní mi úplně nejsou. Ale líbilo se mi, že poprvé na jevišti hraju chlapa. Je to pro mě první přelomová role, kdy se jako herec dostávám z chlapce do muže. A dlouho jsem neměl takovou velkou charakterní roli.

Viděli jste film Balada pro banditu? Nechali jste se jím nějak ovlivnit?
Petra:
Film jsme na začátku zkoušení viděli, ale nijak mě neovlivnil.
Honza: Popravdě, spíš jsme se u něj smáli. Mně už přijde starý, nostalgický. Moje máma ten film miluje, ale myslím, že naší generaci už mnoho neříká. Museli jsme si ve hře najít svoje témata. Ale způsob, jakým chtěl Michael Tarant Baladu inscenovat, mě oslovil. Děláme ji jinak, více realisticky.
Petra: Naivní „vílózní“ Eržika, která je vyobrazena ve filmu, je diametrálně jiná Eržika než ta naše. Moje Eržika je spíš medvědice, tvrdá, silná, bojovná, vzdorná…
Honza: Medvědice je chlupatá, ne? (smích)

Odkud jsi čerpala, aby tvoje Eržika byla právě taková? Objevila jsi tu sílu a bojovnost v sobě?
Petra:
Myslím, že ano – bojovnost mi nechybí. Největší výzvou pro mě bylo objevit Eržičino sebevědomí, hrdost a víru sama v sebe. A práce na tomto mi pomohla i v osobním životě.

Co jsi v sobě objevoval ty, Honzo? Je něco, co sis v sobě pootevřel?
Honza:
Snažil jsem se na jevišti při hraní najít klid. Uvědomil jsem si, že chlap není v křiku, ale v tom, že si stojí za svým názorem, něco řekne, myslí to vážně a stojí si za tím. To je chlap!

V roli Nikoly se alternuješ s Tomášem Lněničkou. Pracovali jste na roli spolu?
Honza:
Ani ne, jsme každý úplně jiný, nemůžu být jako Tomáš. Třeba už proto, že je asi o osm nebo devět let starší, byla by hloupost se ho snažit nějakým způsobem napodobovat, vyznělo by to směšně…

Jaký je pro tebe vůbec rozdíl, když takovou roli zkoušíš právě v alternaci?
Honza:
Hlavní rozdíl je v tom, že na zkoušení máš polovinu času, protože všichni si výstupy „sjedou“ dvakrát a ty jenom jednou. Ale na druhou stranu je skvělé, že ty výstupy i vidíš, když sleduješ průjezd toho druhého. Jinak nemáš šanci zevnitř hry některé věci vidět.

Při zkoušení jste se střídali, kdo aranžuje jako první a kdo druhý?
Honza:
Rozdělili jsme si to spravedlivě, měli jsme podobné množství času. Tomáš měl výhodu, že už Nikolu dřív hrál v jiné inscenaci, ale možná to byla zároveň i nevýhoda, protože tam byla řada změn a musel se učit zpívat nové aranžmá písniček. V tom ho obdivuju.

Petro, jaké to je pro tebe, když „partneříš“ se dvěma jinými herci ve stejné roli?
Petra:
Jak říká Honza, každý z nich je úplně jiný, a tedy s každým z nich se mi pracuje úplně jinak. Situace jsou dané, ale s každým vyznívají trochu jinak. S Honzou jsou více hravé, s Tomášem víc vášnivé. Ale nedokážu to úplně posoudit a popsat, zkrátka oba jsou pro mě Nikolové!

Ovlivňují tím tvoji roli natolik, že by vznikaly téměř dvě verze?
Petra:
Nejsou to dvě verze, je to jedna role. Když hraje Tomáš, reaguju jako Eržika, když hraje Honza, tak taky reaguju jako Eržika, i když jinak. Tomáše třeba spíš kousnu a Honzu kopnu do rozkroku… (smích) Protože Nikola v Honzově podání chce danou situaci zlehčit a lechtá mě, ale Eržika chce situaci v té chvíli spíš řešit.
Honza: Chtěl jsem tam ukázat místa, kdy je jim spolu dobře, aby si divák řekl – vím, proč Eržika s Nikolou je.

A proč tedy Eržika s Nikolou je?
Honza:
Hlavně proto, že je jiný než ostatní.
Petra: On chce svobodu, nepodřizuje se – a v tom má stejný naturel jako ona. A také draví jsou oba dva, proto k sobě „sednou“, jsou jako puzzle. Nikola není „přizdisráč“ a Eržika si ho váží.

Proč tedy později Eržika začne žít s četníkem Kubešem? Jak vnímáš tento až milostný trojúhelník?
Petra:
Nikola Eržiku úplně spaluje, přijde k ní jako oheň, spálí ji, ale i ona jeho. V druhé půlce hry už má dítě, je úplně jiná, hrdá matka, která potřebuje chlapa, který jí pokosí trávu nebo vyčistí studnu, potřebuje prostý, čistý život – a to říká na začátku i Nikolovi. I přes svou divokost a hrdost – je to ženská, která chce rodinu a otce pro svého syna. A Kubeš takovým je. Vždyť Nikola svého syna možná ani neviděl…

Co dalšího tě, Honzo, na postavě Nikoly zaujalo?
Honza:
Vzdor.

Jak se vám hraje v prostředí Kunětické hory, kde je jeviště roztažené do šíře i do hloubky, na věž? Je to podle vás srovnatelné s divadlem?
Honza:
Není.
Petra: S divadlem to srovnatelné není, zde je to náročnější, když musíme vyběhnout celý kopec, na věž a „nezabít se při tom“, zároveň zpívat. Minule jsem málem spadla ze žebříku, protože se mi udělala díra v sukni, Tomáš mě včas zachytil. Takže je to tam v podstatě i nebezpečné. Ale mám to tam ráda, protože tam je vytvořena Koločava, dýchá to, voní dřevem, senem i ohněm, který na nás sice pořád kouří, když zpíváme, ale dává úžasnou atmosféru, dá se hrát s měsícem, hvězdami, je tam nebe, je tam vítr, který rozevlává vlasy, má to tam velké kouzlo. Divadlo je samozřejmě úplně jiné.
Honza: Myslím si, že na Kunětické hoře to musí být pro diváky zážitek, ale jako herec to přímo nevyhledávám. Naopak mám pak rád, když se inscenace převede do divadla, kde se zkomorní, zintimní, herci se navzájem jinak poslouchají, je to více o vlastních situacích, ne o všem tom kolem…
Petra: Na Kuňce je to prostě nádherná show!

I v dalších hereckých prostředcích je to jiné?
Honza:
Musíš jako herec myslet na hraní na všechny tři strany pro diváky, aby všichni dobře viděli, což tě někdy limituje.
Petra: Také je jiné, že ti drkotá brada zimou… (smích)
Honza: Ale musím říct, že jsem ještě na Kuňce nezažil scénu, která by mi tolik pomohla. Scénograf využil Kunětickou horu na maximum a vytvořil terén, který hercům velmi pomáhá.
Petra: Voní dřevo, voní sláma…
Honza: To jsi už říkala, opakuješ se…
Petra: Hm. Ale je to tak.
Honza: Já vím, ale nemusíš to opakovat. (Nikola s Eržikou se opět hádají)

Jak se vám hraje s živou kapelou?
Honza:
Skvěle!
Petra: Živá kapela s tebou může „jít“ a pomoci ti.

Znali jste písničky z Balady i dříve, ale jak se vám líbí nové hudební aranžmá?
Honza:
Je lepší, tvrdší.
Petra: Není to žádné zpívání o krásném světě, který je zidealizovaný, však taky život v Koločavě nebyla žádná pohádka, je to tvrdá země s drsnými lidmi.

Zkoušení pro vás tedy bylo náročnější než obvykle?
Honza:
Bylo, především kvůli tak velké roli. Zpíval jsem minimálně čtyřikrát týdně.
Petra: Já jsem se asi nikdy tolik nestresovala jako tentokrát, byla to totiž moje první muzikálová role, tak jsem hodně chtěla, aby vše „zaklaplo“ – situace, písně, pohyb, aby to bylo kompaktní, scelené, dalo mi to hodně úsilí. Jsem ráda, že i choreograf Jirka Pokorný se nám hodně věnoval v pohybu, on mi velmi pomohl…
(Honza se směje)
Petra: Poradil mi vlastně i to, jak mám správně chodit. Chodit „sebevědomě“ vyžaduje zapínání úplně jiných svalů než chodit „normálně“. Ještě po zkouškách hereckých jsme se scházeli na další choreografické zkoušky, kde mi vysvětloval principy, jak být pevnější a v pohybu uvěřitelnější.

Ty jsi z choreografa tolik nadšená, že snad můžu i prozradit, že jsi do něj zamilovaná…
Petra:
Ne, nejsem do něj zamilovaná! Miluju ho!
Honza: Mohla bys být jako Natalie Portman, která si po natáčení filmu Černá labuť vzala svého choreografa. (smích)

Oba máte tedy partnery, kteří jsou od divadla. Je to pro vás nutnost, výhoda nebo je to jen náhoda?
Petra:
Pro mě je to nutnost. Neumím si představit žít třeba s učitelem nebo s nějakým „ajťákem“… Bavíme se s Jirkou o divadle a máme spoustu společných zájmů, společné trable a dokážeme se lépe pochopit… Chodila jsem rok s „matfyzákem“, ale ten nechápa, co se děje…
Honza: Podle mě je důležitější, s kým žiješ, ne co dělá.
Petra: Ale je to důležité. Máte pak společné téma.
Honza: Když jsou lidi inteligentní, tak si budou mít o čem povídat, i když nemají stejnou práci. Ale pravdou je, že když jsou oba od divadla, vzájemně se více tolerují, co se týká časových možností, protože osobního času je u divadla málo. Divadlu musíš přizpůsobit všechno, a až pak máš svůj život. Mnozí naopak bazírují na tom, aby jejich partner od divadla nebyl a doma se už bavili o něčem jiném. Ale já také žiju s herečkou (Gábinou Mikulkovou – pozn. redakce) a je to pro mě životní štěstí, jsme spolu už osm let.

Petro, teď jste s Jirkou spolu zkoušeli, byl často tady, ale jinak pracuje v Plzni, nebojíš se té dálky?
Petra:
Nebojím. Když už nás andílci dali dohromady, tak už to nějak vyřeší.

Ať vám tedy oběma vaše životní štěstí dlouho vydrží!
Zdeněk Janál