VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

23. duben 2010

Herci mají vyzařovat zvláštní fluidum, říká režisér Michael Tarant

Michael Tarant s Josefem Vránou a Romanou Chvalovou při zkoušení Radúze a Mahuleny, foto Michal Klíma
Amadeus. Kdo by neznal Formanův slavný film? Celkem 32 nejrůznějších ocenění, 8 Oscarů, 4 Zlaté glóby. Nominován na Oscara byl nejen pozdější vítěz a představitel Salieriho F. Murray Abraham, ale i Tim Hulce za svého Mozarta. Hra samozřejmě není odrazem filmu, bylo tomu naopak, snímek vznikl podle divadelní předlohy. Ale přesto se asi každý režisér, který si dnes na Amadea troufne, musí smířit s tím, že většina diváků Formanovo zpracování zná a že laťka je nasazena hodně vysoko. Režisér naší inscenace MICHAEL TARANT se nikdy nebál velkých výzev, naopak. Jeho osobnost je navíc zárukou, že se celý tým bude snažit o víc než o řadovou konvenční inscenaci, ale o všestranně působivé a jedinečné dílo plné fantazie, obrazů a emocí.

Viděl jste vícero inscenací Amadea? Identifikoval jste se s některou, která vám tuto hru pomohla objevit, nebo jste se vůči nim spíš vyhraňoval a věděl, že půjdete jinou cestou? Proč jste měl chuť inscenovat tento poměrně frekventovaný a známý text?
Ano, samozřejmě jsem viděl mnoho inscenací Shafferova Amadea, nejvíc na mě zapůsobila ta první – Strniskova, kterou jsem viděl ve Slovenském národním divadle. A samozřejmě nádherný Formanův film.
Já vlastně nikdy neinscenuji pouze divadelní text, ale především téma, které mě jeho prostřednictvím osloví. Shafferova hra jich v sobě skrývá více, některými se dlouhodobě zabývám – mimo jiné zázrak a akt tvorby, střet výjimečného jedince s prostředím, to, co nás ponouká ke zlému. A v neposlední řadě mě na Amadeovi láká Mozartova hudba.

Čím je pro vás vážná hudba, čím Mozart, a jak dlouho se věnujete režiím hudebně-dramatických žánrů?
Hudba jako taková je v mém životě důležitá od dětství. Může za to samozřejmě můj původ, v naší širší rodině jsem se setkával s hudbou všech žánrů. Amadeus není životopisná hra. Mozart při svém tíhnutí k formě a řádu naplňoval svou hudbu lidskostí v jeho době nebývalou a zaplatil za to vysokou cenu.
Domnívám se, že hudba vždy prostupovala mé inscenace či filmy, takže inscenování hudebních děl, oper a baletů byl přirozený vývoj. Navíc v mezinárodním kontextu odpadá jazyková bariéra.
Naposledy jsem režíroval poprvé v Andalusii Janáčkovu Její pastorkyňu v Teatro Cervantes v Malaze, což jsou jedinečné zážitky.

Naše hra má dvě hlavní postavy, obě nesou trochu jiná témata – pokuste se o sjednocující pohled, co je pro vás hlavním tématem hry?
U Mozarta nadání, genialita prostupuje celou jeho osobnost. Další složky jeho bytosti téměř atrofují, chybí mu dar sociální inteligence a nakonec je současníky bojkotován. Uznání přichází až po smrti.
Salieri je opačný extrém. Pro umělecký a společenský úspěch rezignuje na tvůrčí rozvoj svého talentu, aby v historickém kontextu upadl v zapomnění.
Hlavní téma hry pak tvoří střet těchto principů.

Josefínská doba byla dost výjimečná. Jak byste ji charakterizoval a jaký je její vztah k dnešku?
To je otázka pro historika. Pro český kontext je příznačný onen rozpor mezi osvícenými josefínskými reformami a nástupem germanizace, která ve svém důsledku byla jednou z příčin národního obrození.
S dneškem ji spojuje víc věcí. Mimo jiné také fakt, že sebelepší a sebenutnější společenské reformy, nezískají-li obecnou podporu, mohou vyznít do ztracena.

Které herecké vlastnosti jsou pro vás nejdůležitější, s jakým typem herců nejraději pracujete?
Schopnost pravdivého výrazu. Rád pracuji s herci, kteří jsou osobnostmi. Mají schopnost existovat na scéně a mají schopnost vyzařovat zvláštní fluidum.

Jedním z témat naší inscenace je i otázka, jak si zadat či nezadat s pokleslejším uměním, řekněme s bulvárem. Jaký je váš názor na tuto křižovatku, na níž se každý divadelník někdy octne? A jakou úlohu v umění hrají kompromisy, má-li dílo prorazit?
Domnívám se, že to je otázka osobní volby, a síť našich divadel je tak široká, že si každý může vybrat. Jsou lidé, kteří bulváru věří a dělají ho výborně, jejich místo je především v soukromých divadlech, a pak je mnoho divadel, jejichž úkol je jiný... A mezi ně já patřím.
Nemyslím si, že kompromis je vždy nutný. Spíše každé náročné dílo potřebuje náročnou péči a pozornost jak divadelních managementů, tak odborné veřejnosti a tisku. Proto si velmi vážím každého ředitele, který umožňuje vznik širokého spektra inscenací.

Patříte ke vzdělaným a sečtělým režisérům. Nebudu jmenovat, ale jednou jsem na ostravském divadelním festivalu slyšel po představení vyslovit jednoho významného dramatika ironickou větu: „Ti režiséři by neměli nic číst.“ (Opravdu to nebylo na vás.) Hodí se režisérovi vzdělání, nebo je také někdy přítěží? Je totiž pravda, že v jisté fázi zkoušení je třeba vědomosti odhazovat a konkretizovat, zvěcňovat, zhmotňovat... Jak hledáte míru?
Mám pocit, že jste na otázku z velké části již odpověděl sám. Onu pomyslnou míru hledáme každou novou inscenací.

Děkuji za rozhovor a jsem rád za naše vzájemné setkání.
Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 4/2010