VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

2. květen 2016

Herec herci... Jindra Janoušková zpovídá Martina Mejzlíka

Martin Mejzlík v Konci masopustu, foto Jan Faukner
Jindra Janoušková si ke svému rozhovoru vybrala dlouholetého kolegu MARTINA MEJZLÍKA. Zatímco na jevišti si ti dva řekli už ledacos, v civilu spolu za čtvrt století prohodili sotva jednu větu ročně. Co na sebe prozradí jeden z nejoblíbenějších a zároveň nejmlčenlivějších pardubických herců?
Anna Hlaváčková

Jindra: Martine, víš, co jsem si uvědomila? Už tolik let jsme kolegové a nikdy jsme si pořádně nepopovídali. Za celých pětadvacet let jsme si řekli možná tak dvacet vět! (smích)
Martin: Vždyť víš, že já toho moc nenamluvím. (smích)

Jindra: Jak ty ses vůbec dostal k divadlu?
Martin: Vlastně ani nevím, jak to přišlo. Nejspíš na popud maminky, která mě k němu vedla už odmala. Když jsme byli s bráchou na základce, přihlásila nás oba do dramaťáku. Po střední škole – stavební průmyslovce – jsem moc nevěděl, co se sebou. Během studia jsem totiž zjistil, že to nebude „to pravý vořechový“… A tak jsem po maturitě z betonu zkusil uměleckou školu. (smích)

Jindra: Dostal ses napoprvé?
Martin: Ne, až napotřetí. To jsem ještě nikam nechvátal, rodiče mě živili, takže nebylo kam spěchat. (smích) I když – na svou obhajobu – už tehdy jsem chodil do práce a přispíval na domácnost.

Jindra: Původně jsi byl ale spíš sportovec, ne?
Martin: Sportem bych se neuživil. Zas tak výjimečný jsem nebyl, abych se mohl stát vrcholovým sportovcem.

Jindra: A jak sportuješ teď?
Martin: Teď se tak nějak udržuju, úplně bez pohybu bych asi být nemohl. Samozřejmě už to nejde v takové míře jako dřív, což mě trošku mrzí, ale to se nedá nic dělat.

Jindra: Rozhodně jsi na tom mnohem líp než většina lidí. Navíc bych řekla, že třeba na rozdíl ode mě dost dbáš na životosprávu, chodíš do zdravé jídelny, kde jsem já v životě nebyla… (smích)
Martin: To mě tak spíš donutily okolnosti a zdravotní problémy. V určitém věku si prostě člověk uvědomí, že už nejde všechno jen samo a že musí udělat něco proto, aby se cítil dobře.

Jindra: Takže ti to chutná?
Martin: No, jasně že ne úplně vždycky. (smích) Ale většinou ano, a hlavně mi pak není těžko a cítím se celkově líp. Sportovat ani hrát divadlo se totiž s plným žaludkem nedá.

Jindra: Máš během dne nějaký rituál? Třeba šlofíka po obědě nebo něco takového?
Martin: Ani ne. Člověk se většinou musí přizpůsobit rytmu rodiny, však to znáš. Ale je pravda, že i doktorka mi radí, abych si vždycky našel nějakou chvilku jen pro sebe – šel si zaběhat nebo se jen projít, projet na kole. Pak si dám sprchu a třeba pivo. Párkrát do týdne si takhle dopřeju chvíli sám na sebe, vyčistím si hlavu.

Jindra: Je potřeba sem tam nechat vyplavit hormony štěstí…
Martin: Když mluvíš o tom štěstí, někde jsem slyšel, že štěstí je vlastně čas. Tvůj čas, který nějak trávíš. A pokud máš všechny ty věci, které dnes považujeme za samozřejmost – práci, rodinu, kde bydlet, co jíst, nejsi vážně nemocná – máš čas, který nějak naplňuješ. Já jsem těch posledních 17 let času, co jsem ženatý, nejvíc věnoval rodině a myslím, že to tak bylo správně a mělo to pro mě největší smysl. Samozřejmě že šťastnější chvilka se najde i v práci, když je tvůrčí, smysluplná a zároveň pohodová jako třeba nedávno s režisérem Břetislavem Rychlíkem při přípravě Konce masopustu. Vždy jde zkrátka o to, aby ses právě v tom daném čase ty sama cítila dobře.

Jindra: Mně se poslední dobou zdá, že ten čas hrozně utíká. A čím dál častěji mívám pocit, že jím mrhám – třeba jedu nakoupit a strávím tam tři hodiny svého života, které jsem mohla věnovat něčemu užitečnějšímu.
Martin: Lidi dělají i větší blbosti – prosedí ten čas v hospodě nebo u počítače. Já se teď snažím být co nejvíc s rodinou a se svými dětmi, dokud mě ještě aspoň trochu potřebují.

Jindra: Oni ti to potom vrátí!
Martin: No, to už není tak jistý… (smích)


Martin Mejzlík s Jindrou Janouškovou v Zojčině bytě, foto Radovan Šťastný
Jindra Janoušková s Martinem Mejzlíkem v Mefistovi, foto Ladislav Formánek