VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

5. únor 2015

Herec herci... Radek Žák zpovídá Martinu Sikorovou

RADEK ŽÁK, který v lednovém čísle Divadelního zpravodaje odpovídal na otázky Kristiny Jelínkové, vrátil pomyslnou štafetu hereckých rozhovorů ženě. Požádal o čas MARTINU SIKOROVOU, se kterou si povídal mezi zkouškou Singerova Kejklíře z Lublinu a odjezdem na zájezd do Mladé Boleslavi s inscenací Jeptišek

Bála ses, Martino, někdy na něco zeptat?
Ježíšku, strašně, ale to je hrozně intimní, takže o tom vůbec nebudu mluvit.

Ani neřekneš, koho ses bála zeptat?
Nééé! … Ale bylo to zrovna včera, tak to je sranda. (smích)

Spíš v tý noční košili předělaný z pyžama?
Cože?!?

Jestli spíš v tý noční košili předělaný z pyžama…
Ty jsi dobrej! Ona byla udělaná z nekvalitní látky, a jak jsem ji párkrát vyprala, přestože to bylo na málo stupňů, tak se zaprala. Původně byla červeno-bílá… A já to hrozně nemám ráda, když se věci zaperou. Ale jak jsem ji přešila, tak jsem ji ani nemohla reklamovat! (smích) Takže v ní nespím.

Červeno-bílá? To jsou tvoje barvy?
Ne. Já jsem ji dostala. Sama bych si takhle asi nevybrala, ale červeno-bílá mi nevadí.

Aha, tak to nemá se Slávií nic společnýho?
Ne, vůbec.

Ani s pardubickým hokejem?
Ne. A já bych spíš fandila Třinci. Hokej? Poprvé jsem byla na hokeji s dědou právě v Třinci, a přestože mě hokej nikdy nezajímal, tak tam jsem z toho byla u vytržení. Pak jsem šla s kamarádama tady v Pardubicích a vůbec mě to nebralo, tak jsem si říkala, až tady bude hrát ten Třinec…

Aha. To je zvláštní, Třinec je totiž taky červeno-bílej. Přiznám se, Martino, že jsem ponejprv požádal o rozhovor někoho jiného, přestože jsem předpokládal, že ten člověk řekne „ne“. A „ne“ řekl. Když jsem oslovoval tebe, počítal jsem, že řekneš „ano“. Dokážeš někdy říct „ne“?
Ano. (smích) Ale někdy mi to trošku trvá.

Takže mi možná ještě „ne“ řekneš, ale to bude až po rozhovoru. Martino, co muži? Jaký typ mužů se ti líbí? Nemluvíme o duši…
Já o takových věcech nechci mluvit. Myslím, že je to strašně navázané na tu duši, a pak ještě nejen na ni… (smích) Ale na první dobrou bych řekla: vysoký, štíhlý, šlachovitý. Ale ve skutečnosti je to pak všechno úplně jinak…

Vím, že doma nemáš vanu. Těšíš se tedy na vanu v nově zkoušené inscenaci Kejklíře z Lublinu?
… že bych si ji půjčila domů?

Vidíš. Aby ses s ní sžila, viď?
Dík za nápad! Asi ji ale budu muset dát do sprchového koutu nastojato! (smích)

Martino, ženy? Líbí se ti nějaká žena, že bys ji uvedla jako svůj symbol krásy? Zapomeň teď, prosím, na zrcadlo.
(smích) Určitě znáš svoji ženu, ta je třeba krásná. Je strašně moc krásných žen. Nevím proč, ale třeba bych chtěla mít vlasy jako paní Preissová v Jak vytrhnout velrybě stoličku, ona je přece úplně nádherná. Mně se líbí krása, když vychází z té ženy. Někdo má větší štěstí, že s tím nemá takovou práci, a někdo si s tím tu práci musí dávat. A někdo si řekne, kurňa, já si tu práci nechci dávat!

Před rokem jsi v rozhovoru pro zpravodaj uvedla, že herectví je pro tebe trénink pro život. Teď zkoušíš v Kejklíři roli Magdy, budeš mít vanu… Myslíš, že by se tahle postava pro tebe mohla stát dobrým tréninkem pro život?
Já to myslela jinak. Trénink pro život je, že se sebereš, posbíráš odvahu a na to jeviště jdeš. Ale já mám v poslední době pocit, že divadlo je hlavně to, co se děje mimo jeviště. Pravda, jevištní zážitky jsou velká věc. Párkrát se mi podařilo dostat na nějakou vlnu a řekla bych, že to představení ode mě mělo smysl, a bylo to právě proto, že jsem nic nedělala a jenom jsem tam byla. Ale to, co se děje kolem, že sedíme na čtené zkoušce, to, o čem se tam mluví, to jsou tak velké věci, až mě napadá, jestli je ospravedlnitelný, že to divadlo dělám leckdy kvůli věcem, které se vůbec neodehrávají na jevišti. Například dnes na zkoušce jsem nedokázala jít do toho tak, jak bych strašně chtěla. Tak jsem si řekla, že největší úkol je se uvolnit a jenom to přijmout, to, že to prostě nejde – no a co! Tak to je pro mě ten trénink pro život.

Před pár lety jsme spolu byli na dovolený u Jónského moře. Byla jsi od té doby u nějakého jiného moře? Nebo tak nejde o moře jako o zemi, kterou navštívíš?
Mám moc ráda moře, protože mám ráda teplo. Přitom na slunku moc dlouho nevydržím. Mně stačí být ve stínu… jen, když je teplo… to mám moc ráda… a slanou vodu. Od té doby jsem byla dvakrát v Itálii… na severu…

Martino, poslední otázka na tebe je tvoje. Dej si ji, prosím tě, sama.
Mám pro sebe otázku, ale ta není do zpravodaje, a tu si teď budu zodpovídat…

Děkuji moc, Martino, za tvůj čas. Přeji šťastnou cestu do Boleslavi.
(Poslední otázku si Martina skutečně položila, ale jelikož jsou rozhovory autorizovány, chcete-li cenzurovány, vy se ji s prominutím nedozvíte.)
Radek Žák

 
     Racek, VČD 2008, foto L. Formánek                      Poslední víkend, VČD 2013, foto M. Klíma