VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

4. září 2017

Hraje celá rodina aneb Herecké děti v Rasputinovi

Říká se, že děti a zvířata na jeviště nepatří. A přitom není nic dojemnějšího než hezký pejsek, který projde forbínou, či dítě, které je rozkošné už tím, že je, a ani nemusí hrát. Děti jsou v divadle prostě dojemné a spousta divadelních textů s jejich přítomností počítá. Při takové příležitosti se buď udělá konkurz na konkrétní roli, nebo se sáhne po dítěti některého z herců či pracovníků divadla. V podmínkách našeho divadla si ještě můžeme pomoci členy Mladého divadelního studia LAIK.
Poslední inscenací minulé sezóny byl Rasputin, hra, která patří do řady takzvaných „velkých pláten“. Kromě téměř celého hereckého souboru v ní hraje spousta externistů a zaměstnanců divadla. Autor však napsal i několik dětských rolí, bez kterých by se titul prostě nedal hrát. A tak se na jevišti vedle svých rodičů objevilo neobvykle mnoho nových „hereckých“ tváří z řad hereckých dětí. Poprvé si zahrála sedmiletá Karolínka Špinerová, dcera Petry Janečkové (představitelky Alexandry, ruské carevny), která navíc hraje dceru Marii svému skutečnému otci Ladislavu Špinerovi alias Rasputinovi. Na jevišti mají jeden moc hezký moment, který, jak říkal Láďa, byl pro něj zvlášť intenzivním zážitkem a doháněl ho až k slzám. Malá herečka přitom na zkoušky vzpomíná více lakonicky: „Moc mě to bavilo, hlavně že jsem si mohla na jevišti hrát s panenkou.“

   Špinerovi, foto Jan Faukner

Synové Milana a Moniky Němcových jsou v divadle už téměř ostřílenými matadory. Starší jedenáctiletý Vašek Němec hrál v několika inscenacích, vzpomněl si na Trójanky, Richarda III., Duši – krajinu širou, Ze života hmyzu, a přesto, jak řekl, je Petr Novotný jeho nejoblíbenějším režisérem. Proč? „Protože je ze všech nejvtipnější. A mluví sprostě, to je prostě cool…“ A chtěl by být hercem? „Ne, ani ne.“ Fakt ne? Jako tatínek třeba…? „To ne, když tak bych chtěl být lepší a slavnější.“ No, co na to říct?!

Mladší Milanův syn je do divadla vysloveně zapálený. Velmi tragicky prožíval derniéru Kavkazského křídového kruhu, což byl jeho debut v čase, kdy ještě neuměl číst a texty se učil tak, že mu je předříkávala mamka, a on je po ní opakoval. Toník Němec si zamiloval nejen vůni divadla, ale i hlavní představitelku hry Kavkazský křídový kruh Veroniku Mackovou. Kdykoliv jsme se potkali, přeptával se, kdy zase bude hrát, proto jsem byla moc ráda, když jsem mu mohla slavnostně oznámit, že s ním počítáme v Rasputinovi. Zkoušel zodpovědně a rád. Byl nesmírně dojemný, jak si po generální zkoušce počkal na jevišti, když už všichni herci odešli, a zeptal se režiséra na připomínky. „Byl jsem dobrý, pane režisére?“ je věta, kterou často neslyšíte ani od profesionála. Toník hraje v uniformě kozáka, ohání se mečem a baví ho to ohromně. Když jsem za ním šla, aby mi něco řekl do zpravodaje, tak si povzdechl: „Ach, jak já nesnáším ty rozhovory do časopisů. Mám z toho vždy takový stres…!“ Kde to asi slyšel? Měla jsem co dělat, abych se nesmála nahlas, nechtěla jsem umělce urazit… Na jevišti se ani jeden z kluků nepotká se svými rodiči, oba hrají mladé careviče, tatínek Milan hraje bohatého šlechtice Felixe Jusupova, maminka Monika Prosebnici.

   Němcovi, foto Jan Faukner

V Rasputinovi se objevily i děti Martina Mejzlíka a jeho ženy Martiny, inspicientky a tentokrát i asistentky režie. Třináctiletý Adam Mejzlík už hrál poměrně velkou roli v muzikálu Donaha!, měl to štěstí, že i na jevišti byl synem svého otce. Ze zkušenosti s Kavkazským křídovým kruhem, kde se také objevil, vím, že mluví pěkně nahlas, je zcela bezprostřední a z jeviště nemá vůbec strach. Nad otázkou, jestli by chtěl být hercem, se na chvilinku zamyslel, a pak jednoznačně odmítl, protože nejraději by byl sportovním komentátorem. S Vaškem Němcem alternuje následníka trůnu careviče Alexeje. I starší patnáctileté Zuzance Mejzlíkové jeviště prostě sluší, i když nemluví, její herecké akce jsou jaksi samozřejmé a velmi přirozené. V krásné bílé róbě ztvárňuje velkokněžnu Anastázii. Maminka Martina, která představení řídí, si tentokrát zahrála vychovatelku velkokněžen Žofii a na jevišti vede dialog se svým manželem Martinem, představitelem Gilliarda, vychovatele careviče.

   Mejzlíkovi, foto Miloš Fic

Nevím, jestli mají tyto děti na jevišti trému, vlastně mi na to neuměly odpovědět. Pro většinu z nich je to prostě hra, která je baví. Necítí tak obrovskou odpovědnost jako jejich rodiče. Taky jim nikdo nedává najevo, že když selžou, stane se něco zásadního. Ne, život půjde dál. A i kdyby se z žádného z nich nestal herec, bude to milá epizoda v jejich životech…
Jana Uherová