VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

26. srpen 2014

Jak nás vidí mladí

Nesmírně důležitou součástí naší práce v divadle je jeho reflexe u diváků. Od vřelého či vlažného potlesku až po divadelní recenze v novinách a ohlasy v médiích. Vždy netrpělivě čekáme na to, jak a na koho nově inscenovaná hra zapůsobí a jaký tedy má celá naše činnost smysl. V poslední době se snažíme motivovat tu nejmladší skupinu diváků – žáky a studenty, aby vyjádřili své názory a formulovali je v podobě jakýchsi recenzí.

Letos jsme uzavřeli třetí ročník o nejlépe napsanou recenzi či kritiku. Je samozřejmě patrný rozdíl, jestli inscenaci hodnotí žáci základních škol či studenti škol středních. Myslím, že tentokrát byli všichni studenti cíleně vedeni svými kantory k vyjádření a zdůvodnění svého názoru a tím pádem absentovaly příspěvky (tolik hojné v minulých letech) s lakonickými vyjádřeními: Líbilo / Nelíbilo. Úroveň většiny prací je výrazně lepší po formální i obsahové stránce. Je zajímavý výběr představení. Zatímco Základní škola Holice si vybrala Thomasovu komedii Charleyova teta, frekventanti středních škol navštívili mnohem složitější tituly hrané na Malé scéně ve dvoře.

U Charleyovy tety žáci hýřili originálními titulky svých prací – „Několikanásobná svatba“, „Krása v kráse“ (jak romantické…), „Ten muž je žena!“, „Nesmrtelná komedie“ či „Thomasova idylka“ (to mě osobně pobavilo nejvíc). Jinak byli všichni komedií vesměs nadšeni. Čtenářům poslali vzkazy jako třeba: „Pokud pohrdáte takovým geniálním dílem, ani se neobtěžujte zvedat od telenovel!“ nebo „Představení působilo věrohodně.“ či „Já osobně jsem lepší divadelní představení neviděla. Myslím, že už ani neuvidím.“ A douška nakonec – „Po zhlédnutí tohoto představení budete nesmrtelní, neboť jak známo, smích prodlužuje život a ten v této hře rozhodně nechybí!“ Kéž by to s tou nesmrtelností takto fungovalo…

V rámci cyklu INprojektů viděli studenti pardubického Gymnázia Dašická novou hru Olivera Klucka Čekárna budoucnost, jež na všechny velmi zapůsobila, a ceněná byla i diskuse k tématu, která se konala po představení. Jejich spolužáci navštívili ještě Mrzáka inishmaanského, kterého vnímali velmi pozorně a citlivě. A tady je vzkaz jedné studentky kantorům: „Vřele doporučuji všem učitelům, kteří ještě nezlomili hůl nad náctiletými a stále se v nich snaží vybudovat lásku ke kultuře, aby je na toto představení vzali.“

Dva roky po sobě vyhrála soutěž recenzí Jana Sekerová z Gymnázia Dašická. Tentokrát psala o komedii Jeptišky a její práce byla opět na velmi vysoké úrovni. Myslím, že přesně vystihla účel a cíl tohoto zábavného muzikálu a s velkou dávkou informovanosti popsala výkony všech hereček. Na závěr píše: „Muzikál Jeptišky je skvělým oddychovým představením na závěr pracovního týdne. Dámy na jevišti si inscenaci užívají evidentně stejně jako obecenstvo v hledišti, celé představení je tak nabité pozitivní energií a nadhledem.“

Letos mě však nejvíce zaujala recenze studentky KATEŘINY JANOŠOVÉ, která psala o Mrzáku inishmaanském, její práci jsem vybrala jako nejpovedenější. Plusy této recenze jsou především v detailním popisu postav a hereckých výkonů.
Jana Uherová


Mrzák inishmaanský aneb Herec v roli režiséra
Druhý dubnový víkend měla na prknech Východočeského divadla, resp. Malé scény ve dvoře, premiéru inscenace irského dramatika Martina McDonagha Mrzák insihmaanský. Původně byla hra nazkoušená pouze jako scénické čtení, které má již v pardubickém divadle tradici a u diváků si získává čím dál větší oblibu, a nyní se tedy dočkala klasického divadelního zpracování. V roli režiséra debutoval herec pardubického souboru Ladislav Špiner, který, jak sám řekl, k režírování vždycky inklinoval a inscenace pro něho byla velkou výzvou.
Dle mého názoru se jí zhostil skvěle, o čemž jsem se přesvědčila ne jednou, ale hned dvakrát. Nejprve jsem zhlédla první reprízu hry, a to se svými spolužáky při školním představení, podruhé pak, nadšena z prvotního zážitku, jsem k návštěvě Malé scény přesvědčila zbytek rodiny. Nikdo nelitoval, ba naopak, všichni jsme odcházeli plni dojmů.
Dřevěný koloniál, oprýskaná bárka, trojí zabučení (netradiční oznámení začátku představení)… Ocitáme se v nehostinné krajině Aralských ostrovů, abychom byli svědky dojemného příběhu zmrzačeného sirotka Billyho Clavena, obdivuhodně ztvárněného Petrem Borovcem. Mladíka, který je i přes svůj velký fyzický handicap odhodlán se s nepřízní osudu poprat.
Důležitými postavami příběhu jsou Billyho milující a přehnaně starostlivé „tety“ – Kate (Ludmila Mecerodová) a Eileen (Romana Chvalová) Osbournovy. Osobité postarší dámy, majitelky smíšeného zboží (v nabídce je hrášek, bonbony, pokud nějaké zbydou, a zase hrášek…), které se Billyho ujaly po smrti jeho rodičů.
Zdeněk Rumpík si „vystřihl“ Johnyho Pateena Mika, místního informátora a sběratele drbů, podomního vymahače naturálií a „milujícího“ syna, jehož cílem je upít svou matku (v roztomilém podání Lídy Vláškové) k smrti. Až na samotném konci představení se dozvídáme, že tenhle mizera a otrava je vlastně člověk s dobrým srdcem.
A pak je tu Helena McCormicková, „vostrá“ Helena. Křehká Petra Tenorová, její představitelka, zřejmě ještě v žádné své roli neužila tolik sprostých slovíček. I tato drsňačka s dlouhatánskými rezavými copy, kterou živí distribuce vajec a uklidňuje jejich destrukce, zcela očividně touží po změně a troše lásky. Svéráznou postavičkou je její bratr, zrzek Bartley (Josef Pejchal s „půvabným“ vlasovým stylingem), milovník gumových medvídků a zejména dalekohledů.
Dalším obyvatelem Inishmaanu je doktor McSharry Radka Žáka, praktický lékař, výrazná morální autorita mezi místními venkovany.
A kdo nám zbývá? Bobík Bobby Bennet, vdovec, „lodní dopravce“, ranař s dobrým srdcem. Role se zhostil jeden z původců myšlenky zinscenovat tuto hru Jan Musil.
Atmosféru nesmírně silného příběhu, který mne, přiznám se, hluboce zasáhl, výborně podtrhla jednoduchá scéna s minimem rekvizit. S každým dalším výstupem poodkrýváme pozadí smutného osudu mrzáka Billyho. Hra skvěle pracuje s emocemi diváka, smích střídá dojetí. V závěru, kdy celý děj graduje, se mi slzy draly do očí. Billy odchází, obrací se k hledišti a navzdory předzvěsti blížící se smrti, vykouzlí na tváři úsměv. Člověka až mrazí.
Intimní prostor Malé scény umožňuje divákovi zkoumat každé hercovo gesto, každý výraz jeho tváře. Takto blízký kontakt s publikem vyžaduje ještě civilnější herecký projev, než jaký je třeba na klasickém velkém jevišti. Jak jsem uvedla v úvodu, představení jsem viděla dvakrát, takže zatímco poprvé jsem byla unesena dějem, podruhé jsem měla již prostor zaměřit se i na tyto jemné nuance. Z tohoto úhlu pohledu je třeba vyzdvihnout procítěný a do detailu propracovaný výkon Petra Borovce.
A co říci závěrem? Že je soubor Východočeského divadla vynikající, to není žádná novinka, a jako pravidelná návštěvnice jeho představení se v tom neustále utvrzuji, avšak klobouk dolů před panem Špinerem. Se svou novou rolí režiséra se, dle mého názoru, popasoval skvěle a já jen doufám, že tento jeho prvotní režijní počin nebyl zároveň jeho derniérou.
Kateřina Janošová
Gymnázium Dr. E. Holuba, Holice, 6. C.

Petr Borovec, Radek Žák a Zdeněk Rumpík v Mrzáku inishmaanském, foto Leoš Skokan