VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

11. prosinec 2014

Jak vznikal program GRAND Festivalu smíchu 2015

Na podzim seju, v lednu sklízím...

Moje podzimy jsou víceméně stejné – září a říjen trávím v autě a v divadlech po celé republice. Hledání dobré komedie je náročná záležitost. Často se srovnává nesrovnatelné, různorodá divadla z metropole či z regionů jsou postavena na roveň, přitom je jasné, že přinejmenším úrovní hereckého souboru jsou velmi rozdílná. Dramaturgie divadla v osmdesátitisícovém městě je jiná než plány divadla v centru Prahy. Navíc i nastavená pravidla se časem mění. Za posledních patnáct let, tedy za dobu, co připravujeme festival, se změnil vkus diváků, ostatně i můj a kromě nových textů začala být aktuální jiná témata. Rozhodnout se, která komedie je lepší – jestli ta, která vyvolává výbuchy smíchu u publika, ale je na hraně vkusu, nebo ta, která je vkusná, zajímavá, avšak smích se ozývá jenom sporadicky – je nelehké.

Úplně nejzásadnější je pro mě otázka umělecké kvality komedie. Pro diváky je ale zase důležité, aby znali titul, zněl jim povědomě nebo lákavě. Sebelepší či sebeatraktivnější popiska nijak zázračně nezvedne zájem a koupěchtivost diváků. A pak dobře fungují některé divadelní soubory, především pražské. Ano, je těžké postavit vedle sebe Dejvické divadlo nebo u publika velmi zavedené Divadlo v Dlouhé a třeba Městské divadlo Zlín či Západočeské divadlo v Chebu. Samozřejmě, že mezi nimi jsou rozdíly, to si nenamlouváme, ale festival klade vedle sebe nesrovnatelné soubory v žánru, který se může povést všude. Je to také záležitost režie. Některé tituly se mohou povést jenom při důsledném vedení herců, při mravenčí a úmorné detailní práci. Bravurně předvedená situační komedie, která je svěží jako perlivé víno a vypadá lehounce, se zkouší dlouze, těžko a mnohdy klopotně, než všechno funguje, jak má. A někdy se perfektně nazkoušená hra, kterou vidím někdy v červnu či září, do lednového festivalového termínu trochu „rozklíží“. Stačí málo a nic nefunguje. Jindy inscenace, které aplaudovalo domácí publikum, ztratí na sebejistotě a naši diváci ji nepřijmou. I dobře nazkoušené hře se může přihodit dílčí neúspěch u publika. Při výběru musím tedy zhodnocovat spoustu aspektů.

Prozradím, že po zhlédnutí inscenace hodnotím její úroveň a kvalitu hned při zpáteční cestě do Pardubic. Doma pak do tabulky zapíšu bodové ohodnocení. Když dělám finální výběr, tedy na konci října, přečtu si poznámky a ohodnocení a někdy se stane, že čas zapracoval s pamětí, i tou emocionální… Jsou zážitky, které nevyblednou, a jsou takové, které se překryjí jinými. A nakonec musím připustit, že každé hodnocení je subjektivní. I přestože čtu kritiky, recenze, že se zajímám o to, jaký má úspěch ta která komedie v domovském divadle, že se radím s kolegy… I přesto je výběr subjektivní. Jiné divadlo by při výběru sedmičky nejúspěšnějších komedií sáhlo po jiných titulech. Ale možná taky ne…

Takže když se rozhodnu, které komedie jsou ty pravé pro náš festival, nastává další kolo výběru. Občas se totiž stane, že některé divadlo s nějakou komedií nejezdí na zájezdy, protože scénografie je příliš vázaná na domovské jeviště. Nebo je výprava příliš velká a nevejde se k nám. Třeba mostecké a zlínské jeviště jsou svou délkou mezi portály větší oproti našemu alespoň o deset metrů! Co pak s tím? Vzít torzo kulis? Rozříznout je? Naše točna je příliš malá pro vícero divadelních počinů. Nebo je obtížné najít termín hostování, mnohá divadla, především několikasouborová, mají plán inscenací daný dlouho dopředu a už nenajdou možnost změny. Takže přes všechnu snahu není možné v rámci festivalu u nás odehrát všechna představení, která bych tu ráda viděla. A proto musím následně dělat změny, někdy dokonce kompromisy. Naštěstí je vždy v záloze další dobrá komedie.

Jsou soubory, které o účast na našem festivalu velmi stojí. Za jakoukoliv cenu. A jindy my stojíme o nějakou komedii a musíme dělat ústupky. Některým divadlům dokola vysvětluji, že máme jistá pravidla výběru a stojíme si za nimi, například že do soutěže nebereme komedie soukromých divadel či jednorázových seskupení. Nedávno mi málem došla trpělivost, když jsem to opakovaně vysvětlovala řediteli a majiteli známého soukromého divadla. No, až budou dělat festival oni, určí si prostě svoje pravidla.

Letos jsem se při výběru komedií hodně najezdila. Začala jsem už v březnu, kdy jsem viděla Prokletí nefritového škorpióna a bingo – hned jsem měla jasno. Byla jsem několikrát v Ostravě, dokonce vícekrát než v Praze, tam se vloni moc inscenací tohoto žánru neurodilo. Anebo mi třeba Divadlo na Vinohradech rovnou řeklo, že na naše jeviště se jejich scéna nevejde, a přitom je stávající vedení divadla Festivalu smíchu nakloněno. Pro bývalého uměleckého šéfa Martina Stropnického jsme byli příliš slabé sousto. Byla jsem opakovaně v Uherském Hradišti a na několika brněnských scénách. Navštívila jsem Plzeň, dvakrát České Budějovice, Šumperk, Kladno, Mladou Boleslav. Najezdila jsem asi 7 500 km! Ono se to nezdá, ale do Ostravy je to přes 230 km, počítejte cestu zpátky… Někdy nám navigace v telefonu našla cestu necestu, o které můžete říct jen: „Je to delší, zato horší cesta.“ Nejkomplikovaněji se jezdí do Zlína, Uherského Hradiště a Českých Budějovic. Na podzim navíc jezdí po silnicích kromě obvyklých šílenců ještě spousta zemědělských strojů, jsou úseky, kde se jim nevyhnete. A o frézování silnic bychom si mohli povídat hodiny.

Naštěstí byl podzim velmi teplý a příjemný, déšť či mlhy nehatily naše pozdní noční návraty z dalekých měst. Obávám se, že za mého života ještě nebude vynalezena teleportace, ale bylo by to příjemné. Blaženě se usmívám, když si pomyslím, že za okamžik jsem v Chebu, zhlédnu představení a hned jsem zpět. Takhle postaru jsem doma za „pouhých“ deset jedenáct hodin.

V uplynulých několika letech jsme v dramaturgickém výběru festivalu měli vždy alespoň jednu dvě tak trochu nekonvenční komedie, myslím pro některé diváky. Diskutovalo se, přeli jsme se o žánru, stylu, vyznění. Každý rok se stane, že přinejmenším jedna komedie zůstane na konci zájmu poroty i publika. Někdo (titul či divadlo) je outsider, do jiného se vkládají velká očekávání. Zdá se mi, že letos je výběr velmi vyvážený. Ale třeba se mýlím.

Všechny tituly se budou ucházet o přízeň dvou porot, ale herce zajímá především publikum. Naladěné, vstřícné – a takové to naše obvykle je. Moc si přeji, aby se letos stal zázrak, a diváci se nemohli rozhodnout, co je nejlepší, nebo přesněji, že NEJ je každý titul. Každý jiným způsobem, ale je! Mrtvé duše jsou nádherně výtvarné, Prokletí nefritového škorpióna má neskutečně vtipné dialogy, Zkrocení zlé ženy je bláznivě radostná podívaná, Můj romantický příběh herci hrají skvěle, ve zkratce s nadhledem, Listopad nabídne dva úžasné herecké výkony a několik scén hodných potlesku, Mnoho povyku pro nic neobvyklý pohled na Shakespeara a naši Lháři situační komiku.

Kromě ruských Mrtvých duší jsou všechny tituly představitelé anglo-americké dramatiky. Diváci dvakrát uvidí Shakespeara a možná zaznamenají, že dvě inscenace režírovala Hana Burešová. Svědčí to o jejím vztahu ke komedii, ale může to být také náhoda; ani v jednom případě však nečekejte „řachandu“.

Upřímně věřím, že se všichni budeme dobře bavit a že se jubilejní patnáctý ročník vydaří po všech stránkách. Takže si popřejme: Zlomme vaz!
Jana Uherová

Jana Uherová s ředitelem divadla Petrem Dohnalem při zakončení XIV. ročníku GRAND Festivalu smíchu, foto Michal Klíma