VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

4. duben 2017

Je mi příjemné být sám sebou mezí svými, říká hostující herec Matěj Vaniš

Matěj Vaniš, foto Michal Klíma
Poprvé jsem MATĚJE VANIŠE viděla na jevišti při premiéře hry Hej, Mistře! Překvapilo mě, že jsem si ho předtím nevšimla v divadelním klubu nebo zákulisí, on totiž není kluk, kterého přehlédnete. Přesto, stalo se… Pak jsme ho s režisérkou Kateřinou Duškovou obsadily do menší role v muzikálu Kiss me, Kate, protože jsme potřebovaly posílit pánský soubor. A to jsem ho začala vnímat jako nezaměnitelného, zajímavého mladého muže, talentovaného herce, který má jisté tajemství… A to byl další z důvodů k našemu rozhovoru – zjistit o něm víc, popovídat si o tom, co od života i divadla čeká.

Matěji, máš za sebou v tomto divadle už druhou premiéru. Líbí se ti u nás?
Rozhodně. Máte krásné divadlo, nádhernou budovu. (smích)

A co uvnitř, v souboru?
Líbí se mi tady, vážně! Našel jsem tu spoustu kamarádů a několik osobností, které jsou pro mě inspirativní. Koukám se na ně a učím se.

Má vaše generace herecké vzory?
Za generaci mluvit nemůžu. Je několik herců, kteří mi svým talentem velmi imponují, a možná se podvědomě snažím svým projevem přiblížit tomu jejich. Jestli se to dá brát jako vzor, nevím, asi bych to takto neškatulkoval.

Mé spolužáky na DAMU učily takové veličiny jako třeba Jana Hlaváčová nebo Boris Rösner, kteří pro ně představovali jakési vzory. Vzhlíželi jste i vy k některým kantorům?
Určitě. První dva roky nás na škole učil Jan Novotný, on je právě jedním z těch lidí, o kterých jsem mluvil. Herecky ve mně budí velký obdiv, když jsem ho viděl na jevišti v některých rolích, tak mi doslova vyrazil dech. On byl do jisté míry můj herecký vzor.

Brávali vás herečtí kantoři na svá představení?
Ano. Ne na všechna, ale na pár nás vzali, a jednalo se o taková představení, po kterých jsem pak nebyl schopen slova, natož kloudné věty. Byl jsem unešený.

Vzpomeneš si na konkrétní kus?
Do smrti nezapomenu na Údolí včel ve Strašnickém divadle, kde hrál už zmiňovaný profesor Jan Novotný. Dnes si už jen matně vybavuju děj, nebo kdo v tom hrál, ale nikdy nezapomenu ten pocit, co jsem z toho měl. Seděl jsem jako opařený.

A chodíš pořád rád do divadla jako divák?
Ano, ale vím, že méně, než bych měl… Je těžké najít si čas a někdy i odhodlání… (smích)

Vyhledáváš konkrétně nějaký žánr? Jsi mladý, čekám, že upřednostňuješ spíš alternativní divadlo před klasickým. Nebo se mýlím?
Nemám žádné konkrétní preference. Když někdo dokáže udělat něco dobrého a moderního, jsem za to vděčný. Nemám rád, když se divadlo dělá „staře“, když to vypadá jako před čtyřiceti padesáti lety. Myslím, že divadlo je živý organismus a mělo by se dělat aktuálně. Rád zajdu i na klasiku, ale v tom případě vyžaduju, aby byla zpracována moderně, tím nemám na mysli, že se má hrát v moderních kulisách a současném kostýmu, ale že je vyložena současným jazykem. Jsem rád za každé představení, které má opodstatnění.

Pojďme se vrátit zpátky na studia – navštěvoval jsi Pražskou konzervatoř. Jak se u patnáctiletého kluka zrodí takové rozhodnutí?
Z rodiny to nemám, nikdo se nikdy neživil herectvím. Strýc a prastrýc jsou kameramani, tak nějaký vztah k umění v příbuzenstvu je. Když jsem si v patnácti říkal, co chci, tak jsem spíš věděl, co nechci – za žádných okolností jsem nechtěl jít na gymnázium. Náhodou jsem objevil konzervatoř s hudebně-dramatickým oborem. A vlastně jsem zjistil, že mě to odmalička přitahovalo. Když jsem chodil do divadla, tak si pamatuju konkrétní pocit, že bych toho chtěl být součástí. Takže jsem se úplně naslepo rozhodl, že to zkusím, aniž bych tomu dal přípravu, kterou by si to zasloužilo, a oni mě vzali.

V dětství jste chodili do divadla se školou?
Ano, také. Ale hlavně to bylo s maminkou, která mě brávala na různá především loutková představení. A když to bylo se školou, tak já jsem byl jedním z těch žáků, kteří okřikovali spolužáky, aby nehlučeli a sledovali inscenaci. (smích)

Jsi třetím rokem po absolutoriu. Co očekáváš od své herecké kariéry? Chtěl bys být v nějakém angažmá, nebo spíš toužíš být takzvaně na „volné noze“?
Asi bych nechtěl zůstat na „volné noze“, chtěl bych mít nějakou svoji domácí scénu. Je pro mě přirozenější mít takový pracovní domov. Je mi příjemné být sám sebou mezi svými. Mám několik divadel, která mám rád, kde by mě to bavilo a kde bych se takto cítil.

Na kterou konkrétní roli ze své zatím nedlouhé kariéry rád vzpomínáš?
V Moravském divadle Olomouc, ještě při studiu, jsem hrál Guildensterna a Rosencrantze v Hamletovi.

Kterého z nich? Nebo obě dvě role?
Byla to křížová alternace. Rosencrantze hrál jeden herec, Guildensterna druhý a já buď jednoho, nebo druhého. Tři herci jsme hráli dvě role.

Víš, že jsem v životě neslyšela výraz „křížová alternace“?
Fakt ne?

Takže jsi byl takový „swing“? (někdo, většinou v company muzikálu, ale i v činoherní produkci, kdo umí několik rolí a střídavě hraje jednu z nich – pozn. red.)
Swing? S tímhle výrazem jsem se zase nikdy nesetkal já. (smích) Ano, byl jsem tedy něco takového.

Tak vidíš, každý jsme se něco naučili…
Dál rád vzpomínám třeba na Shakespearovu Bouři. Obě zmiňované inscenace režíroval Michael Tarant, v tom čase umělecký šéf souboru olomouckého divadla, kde stále hostuju.

To vše je klasický repertoár… Účinkoval jsi v nějaké hře ze současnosti?
Ještě za studií jsme hráli v Divadle Na Rejdišti absolventské představení Kuřačky a spasitelky, což je současná hra od české autorky Anny Saavedry a je to parafráze na Čechovovy Tři sestry. A dál, ještě na škole i pak po ní, jsme dělali pár autorských věcí.

Na konzervatoři jsi hrál titulní roli ve Valmontovi. Předpokládám, že jsi viděl stejnojmenný film i Nebezpečné známosti?
Ano, oba dva. Víc mě ale zaujal John Malkovich, představitel hlavní role v Nebezpečných známostech, mám ho moc rád. U něj mi přišla okouzlující jedna taková maličkost – v celém filmu se v jistých chvílích kousal do spodního rtu. A toto gesto bylo podle mě moc důležité a inspirativní pro celou roli. Ale samozřejmě jsem se snažil vytěsnit, jak to hrál on nebo Colin Firth ve Valmontovi.

Máš nějaké zkušenosti s filmem nebo s televizí?
Minimální. Točil jsem v několika studentských filmech, také v reklamách, to spíš pro peníze, ale zatím mě to moc neláká.

U nás hraješ vedle činohry také v muzikálu. Máš s tímto žánrem zkušenosti? Baví tě?
No, byl jsem nucen zpívat… (smích) Kiss me, Kate je pro mě první zkušeností. A myslím, že se raději budu držet činohry. (smích) Rozhodně bych v budoucnu dával přednost činoherním rolím, v nichž se cítím jistější a kde můžu vládnout mluveným slovem.

Matěji, přeji ti spoustu krásných rolí, především tedy činoherních, když to tak chceš. A také ať najdeš svůj herecký domov.
Jana Uherová

S Josefem Láskou, Janou Ondruškovou a Jiřím Kovárníkem v Kiss me, Kate, foto Roman Černý
S Veronikou Mackovou v Hej, Mistře!, foto Jan Faukner