VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

20. říjen 2018

JEŠTĚ SE POTKÁME s mladou autorkou Kristýnou Pleškovou

Na konci minulé divadelní sezóny Mladé divadelní studio LAIK uvedlo další novinku. Vedoucí amatérského souboru, působícího při Východočeském divadle, Zdeněk Rumpík tentokrát sáhl po hře Ještě se potkáme, která je autorským dílem dramaturgyně studia KRISTÝNY PLEŠKOVÉ, jež s LAIKem spolupracuje už od samého začátku. Vídat jste ji však mohli i jako členku studentské poroty několika posledních ročníků GRAND Festivalu smíchu. Kristýna absolvovala bakalářské studium na Slezské univerzitě v Opavě, kde vystudovala obor Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo, a v současné době je posluchačkou Masarykovy univerzity Brno oboru Divadelní věda.

Těsně po premiéře pozval představitel jedné z hlavních rolí hry Jiří Kovárník Kristýnu na čaj a z příjemného povídání vznikl následující rozhovor…

Ještě se potkáme je tvou první hrou?
První úplně ne. Už jsem pár her napsala. Zatím se ale žádná z nich neuváděla, takže vlastně Ještě se potkáme je mou první realizovanou hrou. A jsem moc ráda, že ji nazkoušelo právě studio LAIK.

Co tě inspirovalo k napsání tohoto textu?
Inspirací bylo hodně. Tou největší je ale život sám. Ne, že bych snad sama toho tolik zažila, ale každou chvíli člověk něco vidí v televizi, slyší v rádiu nebo čte v novinách. A pokud ta otázka míří k tomu, proč jsem hru napsala, tak v první řadě hlavně proto, že jsme hledali ideální titul pro LAIK. A pak také proto, že napsat něco vlastního, tak aby si pak v inscenaci zahrálo všech třicet dětí, a navíc je to bavilo, byla velká výzva.

Jak jsi zjistila, že si dokážeš sednout a napsat hru? Pokud vím, tuto hru jsi sepsala během jedné noci…
Zjistila jsem to tak, že jsem si sedla k počítači a ráno bylo napsáno. (smích) Ne, když to vezmu vážně, tak to hodně vychází právě ze samotné výzvy. Na napsání jsem neměla moc času, což přispělo ke zmiňované rychlosti. A současně, když už jsem si k tomu sedla, tak jsem nějak nemohla přestat. Psala jsem a psala, až bylo najednou hotovo. Vůbec jsem si neuvědomila, že to trvalo celou noc.

U zkoušení jsi byla přítomna jako dramaturg. Nebylo to náročné? Přeci jen je to tvoje vlastní hra. Necítila ses být zaujatým pozorovatelem?
Tak určitě. (smích) Bylo to, upřímně, těžší, než jsem čekala. Ale moc mi pomáhalo, když jsem viděla, jak všechny zkoušení baví a naplňuje.

A jak to máte se Zdeňkem Rumpíkem? Neměla jsi někdy chuť skákat mu do režie?
Snažila jsem se to opravdu co nejvíce omezit. Absolutně mu věřím. Vím, že svou práci ovládá, a já mu jsem moc vděčná, že mi dal tak velkou příležitost. Navíc když jsem viděla, s jakým respektem a s jakou kreativitou a upřímností k textu přistupuje, dělalo mi to obrovskou radost. Ale samozřejmě jsme jenom lidi a občas se stalo, že jsem mu skočila do jeho režijního záměru, nebo mě on sám poprosil, abych některé situace osvětlila. Řekla bych, že to pro nás oba byla úplně nová a zajímavá zkušenost, vzájemně jsme se respektovali a pomáhali si. A doufám, že je to také na výsledku vidět.

Pracuješ s tragédií Romeo a Julie, kterou napsal William Shakespeare. Kým je pro tebe Shakespeare?
Především geniálním autorem. Nejen uznávaným klasikem, ale prostě někým, jehož dílo přežilo celá staletí a stále je vyhledávané a aktuální. To je podle mě sen každého autora. I když byl v minulosti často odsuzován, i když je často pochybováno o jeho autorství, i když mladí dramaturgové na něj nadávají a spousta režisérů se ho bojí, nenajdeš dneska asi žádné divadlo (nejen v Čechách), které by v repertoáru nějakou jeho hru nemělo. Ať už to je komedie nebo tragédie. Shakespeare je stále velkou výzvou a aktuálnost jeho díla je až děsivá. Navíc jeho díla nejsou prvoplánová. Můžeš je udělat povrchově, ale můžeš jít do hloubky a najít si v nich strašně moc témat. A to je kouzlo jeho geniality!

A čím je pro tebe příběh Romea a Julie?
Když jsem byla na střední škole, byla to pro mě jen jedna z nejslavnějších Shakespearových tragédií. Příběh dvou milenců. Příběh lásky, o které nejedna puberťačka sní. Když jsem pak začala studovat v Opavě dramaturgii, začala se mi v tom příběhu objevovat tematika, kterou jsem do té doby neviděla – síla ženského charakteru, nebezpečí Paridovy touhy, složitost rodičovského vztahu, nepochopení, touha po vlastním životě, strach z budoucnosti a spousta dalších témat. Najednou to nebyl jen nešťastný romantický příběh, ale přímo spletenec problematiky lidské existence. To mě na tom příběhu upoutalo. Romeo a Julie je pro mě příběh plný zvratů a důležitých okamžiků, příběh plný nerozkrytých a neukázaných témat.

Cítila ses někdy jako Julie?
Asi čekáš, že řeknu, že už jsem zažila lásku, pro kterou bych obětovala svůj vlastní život. (smích) Já ovšem Julii vnímám spíš jako silnou dívku, která se vzepře pravidlům a udělá něco, čím všechny překvapí. A v tomto ohledu, doufám, jsme si s Julií podobné. Jsme dívky, které se neřídí jen pravidly, ale chtějí ukázat, co všechno v nich je.

Myslíš si, že existuje něco „mezi nebem a zemí“?
Hodně to asi vyplývá z příběhu Ještě se potkáme. Věřím, že něco je. Nemusíme to nazývat Bohem, ale věřím, že nad námi je něco nebo někdo, kdo se kouká na nás sem dolů a po smrti nám nabídne útočiště. Věřím, že smrt není prostě konečnou stanicí. Věřím, že je to jen začátek další cesty.

Jaký je pro tebe význam slova „divadlo“?
Divadlo je celý můj život. Skoro doslova. Jak říká sám Shakespeare: Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci. Já si sice nepřipadám jako herec na jevišti, ale vím, že můj život by byl bez divadla prázdný. Prostě by to nebylo ono.

A jaké máš před sebou další projekty?
V současné době s mladšími členy LAIKu připravujeme pohádku Strašidla a loupežníci, kterou jsem pro ně taky napsala.
Jiří Kovárník – Radek Smetana

Kristýna Plešková, foto Jiří Sejkora