VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

2. březen 2016

Josef Kačmarčík vás zve do Švédska

Prostřednictvím druhého letošního scénického čtení v cyklu INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek) vám v pondělí 7. března představíme švédského dramatika, prozaika a básníka Larse Noréna (*1944) a jeho dramatickou miniaturu s názvem Tichá hudba.
Jako dramatik Norén debutoval v 80. letech, dnes má na kontě více než stovku divadelních, televizních a rozhlasových her a je držitelem Severské ceny Švédské akademie (2003). Často je přirovnáván k Augustu Strindbergovi, a to protože i pro jeho dramata jsou charakteristické intenzivní konflikty a obnažené emoce. Ve svých posledních hrách, mezi něž patří i Tichá hudba (Tyst musik, 2002), podrobuje zkoumání složité mezilidské vztahy zraněných a zraňujících lidí, zabývá se tématem bezčasí a smrti.
Českou premiéru této hry pro vás připraví mladý režisér JOSEF KAČMARČÍK, student druhého ročníku magisterského studia režie činoherního divadla na pražské DAMU. Rozhovor s ním přijměte jako pozvánku na zajímavý večer na Malé scéně doplněný tradiční besedou po představení, na níž přislíbil účast i překladatel hry Zbyněk Černík.

Pepo, jak tě napadlo navrhnout pro scénické čtení Norénovu hru Tichá hudba? Kdy a jak ses s touto hrou setkal?
Setkal jsem se s ní zhruba před dvěma lety při vybírání textu pro bakalářskou inscenaci. Hned na první přečtení mě zaujala svou sevřeností, strohostí a skrytou dramatičností. Tehdy jsem si ale říkal, že není příliš vhodná pro práci se studenty, protože témata v ní obsažená přeci jenom předpokládají určitou životní zkušenost. Ale rozhodně jsem se k ní jednou chtěl vrátit, a když se naskytla tato možnost, přišlo mi to jako ideální shoda okolností.

Viděl jsi nebo četl něco dalšího z Norénovy tvorby?
Žádnou Norénovu hru jsem inscenovanou neviděl, ale pár dalších jsem četl. Vesměs se v nich řeší téma rozkladu rodiny, často velmi nevybíravě, ale musím přiznat, že žádná z těchto her na mě nezapůsobila tak jako právě Tichá hudba. Ta na mě silně působí svou neokázalostí a minimalismem, které jsem u ostatních textů postrádal.

Proč myslíš, že by takové hry mohly nebo měly dnešního diváka zaujmout?
Protože se obávám, že mezilidské vztahy jsou mnohdy právě takové. Myslím, že v dnešní době jsou vztahy často podobně chladné a neosobní jako v Norénových hrách. A že je dokonce určitým trendem vztahům nevěřit a raději se do nich úplně nepokládat, aby se člověk vyhnul zklamání. A já mám pocit, že je to nepříjemný fenomén, o kterém by se mluvit mělo.

Máš nějaké zkušenosti s divadelní formou scénického čtení?
V nadsázce by se dalo říct, že větší než s klasickou inscenovanou formou. Čtení jsem už režíroval poměrně dost, namátkou pro Divadlo Letí, Vilu Štvanice či agenturu Dilia v rámci projektu 3D. Na scénických čteních pracuji rád pravděpodobně proto, že jsou směřována k textu, a nutí tak člověka jít co nejrychleji a nejjednodušeji k podstatě věci.

Takže jsi na scénická čtení přímo odborník! Letos bys měl dokončit školu, na repertoáru divadla DISK je v současnosti tvoje absolventská režie Povídek z vídeňského lesa. Jaké jiné jsou tvé dosavadní režijní zkušenosti? Pracoval jsi zatím jen se studenty?
V podstatě ano. Kromě školních prací jsem ještě režíroval například hru Terezy Březinové Perseidy v pražské Redutě, ale i to byla práce se studenty, byť napříč školami. V současné době dokončujeme se spolužačkou Evou Hacurovou inscenaci Vyrypajevova monodramatu Červenec a následně začínám zkoušet v Městském divadle na Kladně. Což bude vlastně moje první režie v profesionálním divadle.

Dovedeš si představit, že bys někdy režíroval svoje vlastní rodiče? (Josef Kačmarčík je syn herečky Apoleny Veldové a herce Milana Kačmarčíka – pozn. red.)
Dovedu. Ale musím říct, že bych to asi nebral ani jako pozitivum, ani negativum. Myslím, že se v rodině všichni snažíme oddělovat osobní a pracovní záležitosti, a tak bychom k tomu snad přistupovali stejně. I když přiznávám, že už mě párkrát napadlo, co by se s nimi dalo nazkoušet, ale na to je, myslím, ještě čas.

Proč ses rozhodl pro divadelní režii? Herectví tě nelákalo?
Nad herectvím jsem nikdy reálně nepřemýšlel. Možná aspoň v tomhle zafungovali právě rodiče, kteří mě odrazovali od divadla a od herectví především. Takže mají padesátiprocentní úspěšnost. Ale myslím si, že je to dobře. Navíc mě stresují připomínky, mám špatné sykavky, neumím se hýbat, zpívat a podobně. Takže si myslím, že bych dobrý herec nebyl. A i když to s člověkem občas šije, když sleduje zkoušku, a má pocit, že by si to sám zahrál nejlíp, rozhodně to není pravda.

Máš jako režisér nějakou vizi? Jaká témata, žánry či formy divadla tě zajímají?
Asi nemám nějaký vyhraněný styl. Mám rád, když volená jevištní forma vychází z vybraného textu, popřípadě tématu. Celkově se mi líbí divadlo, které je vnitřně aktuální a něco řeší. Takové, které není zastaralé, ale zároveň není jen formálním experimentem, popřípadě sebeprezentací. Které se nesnaží být okázalé. A asi i takové, které nemusím jednoduše od A do Z pochopit, ale které ve mně vyvolá otázky.
Stává se mi, že čtu hru a najednou mám pocit, že je v ní podstatné téma, které mě zajímá. A pak mě hru láká dělat. Ale jinak, jestli mám radši osobní témata, nebo společenská… Ideální je, když je v textu obojí. A žánrově je mi blízká tragikomedie. Vlastně mám pocit, že ať dělám cokoliv, ve výsledku to u ní vždycky skončí. Lom mezi humorem a vážností je mi asi nejbližší. A nemám rád škatulkování na tradiční a experimentální. Přijde mi stejnou chybou principiálně odsuzovat klasiku hranou v džínách nebo hranou v historických kostýmech. Baví mě, když se mi divadlo snaží něco říct – a to jde, myslím, oběma způsoby.
Anna Hlaváčková

 
Josef Kačmarčík