VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

2. květen 2015

Květnové výročí (nejen) pro pamětníky

Letos v květnu uplyne 99 let od narození vynikajícího českého divadelního režiséra, ředitele a herce, který během svého krátkého působení v našem divadle dokázal znovu obnovit zájem pardubických diváků a naplnit hlediště v 50. letech, v době, která nebyla k divadlu v Československu zrovna přátelská.


Karel Novák (* 9. května 1916, † 5. října 1968)




Narodil se ve Strakonicích v roce 1916, vystudoval pražskou konzervatoř a věnoval se také studiu filozofie, začínal jako herec a následně působil i jako režisér. Přes kladenské divadlo a Burianovo D 46, kde krátce režíroval, vedla jeho cesta do Brna. Tam působil několik let v Národním divadle jako umělecký šéf, dramaturg činohry a později režisér a už zde vytvořil vynikající inscenace, které se vyznačovaly trvalým sklonem „k dovršenému dramatickému dílu vysoké úrovně“ (slovy Jana Grossmanna). Po roce 1949 vystřídal několik menších mimopražských divadel – Beskydské, Východočeské, Olomouc. Od začátku 60. let až do své předčasné smrti vedl jako umělecký ředitel obnovené Divadlo E. F. Buriana v Praze, jehož zašlou slávu se mu podařilo vzkřísit, ovšem jen na dobu svého působení. Přivedl si sem své nejlepší herce – Ilju Racka, Slávku Budínovou, Radúze Chmelíka a z Pardubic za ním odešla i Blanka Bohdanová. Poprvé u nás inscenoval dramatika Eugèna Ionesca a definitivně prosadil Friedricha Dürrenmatta.

V Pardubicích strávil Karel Novák pouze tři sezóny (1953-56), a to jako ředitel, umělecký šéf, příležitostný herec a režisér v jedné osobě. V té době působili v tehdejším Krajském oblastním divadle v Pardubicích jako režiséři také Zdeněk Bittl, Míla Veverka a krátce i začínající Ján Roháč. K dispozici měli soubor opřený o herecké hvězdy, jako byli Blanka Bohdanová, Jana Štěpánková, Milan Holubář, Josef Elsner, Petr Haničinec a Karel Urbánek. Mnoho herců, kteří měli možnost se s Karlem Novákem profesně setkat, vzpomíná na to, jak dokázal vyprodat divadlo a vzbudit zájem i daleko za hranicemi regionu.

„Pardubice, to byla slavná Karlíčkova divadelní éra. Její ohlasy doznívaly až do Prahy. V dobrém, jak skvělý je Karel divadelník, a ve zlém jako politicky zavrženíhodná novákovština. Doba byla zvrácená. Ředitel byl odsuzován, protože úspěchů divadla i jeho velkých návštěv dosahoval repertoárem, který se politicky nelíbil,“ vzpomíná Vlasta Chramostová.

Za nebývalým diváckým zájmem stála nejen Novákova odvaha hledat nové cesty a možnosti divadla (např. nezvyklé využití jevištního prostoru a jeho technického vybavení), ale také návrat ke klasickému repertoáru, silným emotivním příběhům, které na druhou stranu dokázal nacházet i v ideologicky vyhovujícím repertoáru. Dobrým příkladem je jeho první režie – inscenace Ochlopkovovy hry Mladá garda v roce 1953.

Jak napsal tehdejší dramaturg Miloš Smetana, během tří sezón, které zde Karel Novák strávil, „si pardubické divadlo vybojovalo pozornost celé divadelní veřejnosti, získalo zájem obecenstva Pardubic i celého kraje“. Přízeň vedení Krajského národního výboru, kterému chyběly v repertoáru hry věnující se současným společenským problémům, si logicky nezískalo. Soudruzi si totiž dobře všimli, že s klasickým repertoárem dosáhlo divadlo výrazně více repríz než s inscenacemi her „pokrokových“ autorů. A tak na konci sezóny 1954-55 dostalo vedení divadla pomyslný políček a muselo se veřejně zavázat, že nedostatky v repertoáru se už nebudou opakovat.

„V roce třiapadesátém došlo k uvolnění repertoáru. Bomby a kombajny se přestaly líbit a na jeviště opět vhupnul Shakespeare a za ním se tlačila řada polozapomenutých dramatických klasiků. Drali se o vstup tak vášnivě, že ředitel Novák nevěděl, koho vpustit dřív. Občas se sice našli tací, co na Nováka kvůli repertoáru vrčeli, a byli i mnozí, co jeho úspěchům nepřáli. Ale Novák, ředitel bez bázně a hany, vybojoval i zakázanou premiéru komedie Alfreda de Musseta Se srdcem divno hrát.
Dostat tehdy lístky do pardubického divadla na kterékoliv představení bylo umění. Fronta na vstupenky se jednou měsíčně táhla od divadla přes celé náměstí. Pak už si paní pokladní mohla celý měsíc po tom dravém odprodeji leda plést svetry a náborář se ze zoufalství a nudy naučil hrát na dudy a začal jezdit po oblastech českých, ne aby tam něco prodal, ale aby i on něčím lid potěšil. Uměleckou snahou a ctižádostí Karla Nováka bylo ‚dělat divadlo‘ pro všechny vrstvy lidí, aby se každé představení vepsalo do srdcí diváků jako nezapomenutelný zážitek.“
(úryvek z knihy Hříchy Anny Ferencové)

Na jeviště krom Shakespeara (např. Othello – 1954, Kupec benátský – 1955 nebo Jak se vám líbí – 1956) „vhupnul“ např. Čechov a jeho Tři sestry (1954), na svou dobu nezvykle interpretované jako lyricko-tragická ironie. Nezapomenutelná je námi už několikrát zmiňovaná inscenace Nezvalovy Manon Lescaut (1954) s Blankou Bohdanovou a Karlem Urbánkem v hlavních rolích. Dalšími zajímavými dramaturgickými a režijními počiny Karla Nováka bylo uvedení Schillerova Dona Carlose (1955) nebo Shawovy komedie Pekelník (1956).

Za zmínku stojí ještě Novákovo působení v Divadle poezie a hudby, které bylo založeno v roce 1953 jako komorní scéna. Snad částečně proto, že městské divadlo bylo kvůli opravám několik měsíců mimo provoz. V rámci těchto stavebních úprav došlo k prohloubení jeviště, čehož následně Novák využil v inscenaci Shakespearova Kupce benátského.

  Karikatura Karla Nováka

Závěrem ještě vzpomínka osobnější povahy vypůjčená z knihy Život jako v pavučince autorky Blanky Bohdanové, jedné z hereček, kterou Novák často obsazoval do hlavních rolí:
„Byl člověk svérázný, někdy i směšný, ale opačně velkorysý, pohrdající hloupostí. Intelektuál, který ovšem chtěl znát názor toho nejobyčejnějšího člověka. Věděl, že hraje i pro takového diváka. Tvrdil, že kdo si koupí vstupenku do divadla, nesmí odejít s prázdnou. Říkal tomu – hrát i pro služky. Nemyslel to hanlivě, měl obyčejné lidi rád a snažil se je nenápadně vychovávat. Jeho skladba byla taková: jestliže dal divákům Manon Lescaut, určitě následoval přinejmenším Čechov nebo Ionesco. Patřil k režisérům, kteří takzvaně dělali herce. Když se mu mladý herec zalíbil, postavil na něho repertoár, a jestli uspěl, už ho nechal svobodného, s připomínkami. Když se v nabídnuté roli neosvědčil, vzal mu roli třeba o generálce. V rámci svých představení nepřipouštěl průšvihy. Dokázal o generálce zrušit představení, odložit ho, zaangažovat jiného režiséra a vyrobit jinou dekoraci. Dovedl využít i svého nočního snu, když se mu hodil. Pokud nebylo jasno, v čem bude akcent hry, o jaký filozofický názor se herci opřou, nemohl režírovat. Nebyl usurpátor, často šlo o týmovou práci. Potřeboval lidi, kteří mu okamžitě nabízeli různé výrazové prostředky pro jeho hledání. Byl to jeden z posledních režisérů své generace, jenž miloval divadlo, že v něm skoro bydlel, staral se o své herce v práci, ale i v soukromí.“
Anna Hlaváčková