VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

1. březen 2019

S režisérem LAJKY Adamem Skalou

Ano, jarní scénické čtení z cyklu INprojekty bude skutečně patřit především pejskům a jejich největší hrdince, která roku 1957 předčasně zahynula, když byla na palubě sovětské družice Sputnik 2 vyslána na oběžnou dráhu jako jeden z prvních živých tvorů pocházejících z planety Země. Humornou i velice dojemnou a poetickou hru Lajka, dotýkající se zásadních témat a otázek, jež si klademe především my, lidi, napsal mladý český autor David Košťák v roce 2016. I na jeho účast se můžete těšit na premiéře v pondělí 4. března na Malé scéně a především v tradiční diskuzi s inscenačním týmem po představení.

Už delší dobu jsem hledala režiséra, který by se pro realizaci scénického čtení Lajky nadchnul tak jako já. ADAM SKALA, absolvent oboru herectví na Pražské konzervatoři a student režie činoherního divadla na pražské DAMU, souhlasil prakticky ihned. I když jsme se zprvu nechtěli unáhlovat a věnovali jsme pozornost i dalším textům, Lajka nakonec přece jen zvítězila. Snad dílem i proto, že Adam je nyní jako režisér velmi vytížený (studentem už je jen formálně – zbývá mu pouze obhájit magisterskou diplomovou práci). Potřebovali jsme tedy „hotový“ a samozřejmě kvalitní dramatický text. Adam totiž pracuje především tak, že si texty ke svým režiím píše sám, a to pochopitelně vyžaduje více času. Už na DAMU uvedl dvě autorské inscenace – krvavou grotesku o školní střelbě a narůstajícím extremismu s názvem Zářez a svoji absolventskou inscenaci Žranice, apokalyptickou sci-fi s komiksovými prvky inspirovanou textem Ministryně výživy Egona Bondyho a filmem Velká Žranice Marca Ferreriho. Za Žranici získal on a jeho spolužačka, dramaturgyně Kamila Krbcová, která na textu spolupracovala, Cenu Evalda Schorma pro rok 2018. V poslední době spolupracoval jako režisér například s pražskými divadly Progresivní činohra (Venuše ve Švehlovce), Spoluhra, s Divadlem LETÍ a výjimečně pouze jako autor s Národním divadlem v Brně. Nyní již podruhé režíruje v Divadle Na Fidlovačce. Kromě toho pracuje také jako scenárista pro různé televizní stanice a občas se, jak říká, „přiživuje“ jako herec v seriálech a filmech.

Adame, čistě ze zvědavosti – proč ses po konzervatoři dál nevěnoval herectví?
Pravdu? (smích) Nebyl jsem dobrej. A to není sebemrskačství, ale nejlepší prozření, kterého se mi v životě dostalo. Zcela vážně mi během absolventek v DISKu došlo, že budu maximálně průměrný herec, a dokázal jsem sebrat sílu a vyprdnout se na to.

Jeden z prvních titulů, nad kterými jsme pro naše scénické čtení uvažovali, byla dramatizace poetické prózy s prvky černé grotesky Richarda Brautigana V melounovém cukru, na kterou bohužel z různých důvodů nezbyl čas. Máš v hlavě další oblíbené tituly k dramatizaci nebo témata, kterým se chceš v budoucnu věnovat jako dramatik a režisér?
Ano. Vyjednali jsme si práva na adaptaci novely Konec stříbrného věku japonského autora Jatsuaka Cucuie. Na podzim bych měl pro hradecké divadlo adaptovat a inscenovat filmovou sci-fi Woodyho Allena Spáč. A Brautigana tlačíme před sebou, ale brzy na něj dojde taky. Já si obecně rád píšu texty pro inscenaci sám.

Proč? Je to tím, že nabídka současné dramatiky nějakým způsobem pokulhává? Nevyhovuje? V našich úvahách jsme se také bavili o hře Anna současného ruského dramatika Jurije Klavdijeva – na první pohled velice slibně se rozvíjející „tarantinovská kovbojka“ z ruské vesnice – u níž se bohužel ukázalo, že pro řádně vygradovaný konec by bylo nutné ji přepsat.
Osobně se takto trochu snažím vymanit ze soutěže, kdo tu udělá Shakespeara / Ibsena / Stroupežnického jinak a přelomověji než režiséři před ním. Vůbec bych neřekl, že je současná dramatika horší nebo lepší, maximálně neprofiltrovaná časem. Ten Klavdijev dokáže postavit originální dystopický svět, ale jak říkáš, pokulhává v ději samotném. Taková je spousta her, Višňový sad prostě nevznikne každý rok. Nicméně právě vlastní adaptace nebo „oprava“ stávajícího díla je podle mě cesta jak nepřicházet o jedinečné prvky v ne zcela funkčních dílech.

Když jsem navrhla Lajku Davida Košťáka, okamžitě jsi souhlasil. Znáš oba – Davida i Lajku. Čím tě ten text oslovuje, baví? Znáš i jiné Košťákovy hry?
David je pro mě v první řadě fajn parťák na pivo, ve druhé jeden z mála opravdových dramatiků naší generace. Má cit pro téma a umí neklouzat po povrchu. A nesnaží se všechno prvoplánově ironizovat, což je takový nešvar naší generace. Nemůžu se dočkat Hladové země, jeho první věci pro velkou scénu, kterou právě připravují ve Švanďáku.

Spolu s Davidem Košťákem a Petrem Erbesem jste se jako dramatici velmi nedávno setkali nad projektem režiséra a bývalého šéfa činohry Národního divadla v Brně Martina Františáka s názvem Zemský ráj to na dohled?, který měl premiéru 26. ledna. Můžeš o tom říct něco bližšího?
Oslovila mě režisérka Zuzka Burianová, moje dlouholetá kamarádka a kolegyně z dávného divadelního projektu, jestli bych pro ni nenapsal text do tohoto projektu. Je to taková malá groteska o dvou pitomcích, co najdou v Kindervajíčku stroj času a dostanou se do časového paradoxu. Snažil jsem se o herecký text, který otevře maximum možností při zkoušení. Je to první věc, kterou si sám neuvádím, a na rovinu: člověk si uvědomí, jak je ješitný, a že srovnat se s cizím pohledem na vlastní dílo není nejjednodušší věc na světě. Zuzka se ale s textem poprala parádně a já jsem teď hrdý a možná i trochu dospělejší.

Se stejným inscenačním týmem jako na DAMU (dramaturgie Kamila Krbcová, scénografie Tereza Gsöllhoferová) nyní pracuješ na přípravách muzikálu Šakalí léta pro Divadlo Na Fidlovačce, který bude mít premiéru 23. března. Opíráte se o některou ze známých dramatizací (Miroslav Hanuš, Radek Balaš)? Nebo jdete vlastní cestou?
Máme vlastní adaptaci. Přišlo nám líto, že původní příběh o generační vzpouře a rebelii se dvacet pět let nikam nevyvinul a sází spíš na nostalgii po legendárním filmu. My jsme vycházeli víc z původní povídky a pokusili se tomu vetknout novou náladu, které říkáme Socialistický surrealismus.

Předpokládám, že je to tvá první zkušenost s (relativně velkým) muzikálem. Dá se už teď říct, co ti dala / vzala?
Zatím čteme, takže úplně ne. Všechno trvá déle. Je mnohem jednodušší řešit koncept obrazu pro deset lidí, než když řešíte obraz pro třicet včetně kapely. Ale to je asi jasná věc.

Z maratónu zkoušení v Praze si odskočíš k nám na čtyři dny „udělat“ scénické čtení Lajky, pejska, který ve stejném roce, v němž se odehrávají Šakalí léta, vzlétá vstříc lepším zítřkům. Hezké neplánované souvislosti… Bude to tedy „fofr“. Máš nějaké zkušenosti s formátem scénického čtení?
Jsem „damák“, scénické čtení je pro mě denní chlebíček. (smích) Teď vážně, mám ho rád. Je spousta her, které mě baví, ale obětovat jim tři měsíce života by bylo prostě příliš. Scénické čtení je cesta jak se sblížit s hrou, poznat se s novým divadlem a novými lidmi a zjistit, jak kdo přemýšlí. Na rovinu, Lajku budeme dělat přesně ve dvou třetinách zkoušení Šakalích let. Už teď je mi jasné, že to bude osvěžující výlet. Haf.
Anna Hlaváčková

Režisér Adam Skala