VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

6. leden 2017

Letošní týden smíchu očima Jany Uherové


GRAND Festival smíchu je především přehlídkou dobrých komedií, jenom smát se ale nestačí, říká dramaturgyně festivalu Jana Uherová



   Foto J. Sejkora


Ježdění za divadlem po celé republice se mi vedle mé obvyklé práce stalo rutinou. Naplánuju cestu, zamluvím vstupenky, domluvím si kolegu či kolegyni, která mě bude doprovázet (protože o představení se musí mluvit, diskutovat či dokonce hádat), seženu auto a jedeme. Na konci února 2016 jsem zhlédla poslední představení epilogu minulého ročníku festivalu (výborná Cena facky z Uherského Hradiště!) a o pár dní později, tedy začátkem března, jsem už jela do Prahy na Palmovku, kde hráli Mlčení bobříků. A následovaly další a další komedie v dubnu, květnu, září a říjnu…, abych to završila úžasnou inscenací Komorní činohry Irská kletba.

Sednout si dvakrát týdně do auta či vlaku, abych stihla vidět všechno, co se týká komedií, je pro mne nutností, ale především mi to pořád dělá radost. Mnohokrát položená otázka „A to tě pořád baví jezdit na komedie?“ má několik odpovědí – podle míry mé trpělivosti v tu danou chvíli. Ale ano, nikdy se mi nepřejí vidět dobré divadlo. Taková je správná odpověď.
Pokud se komediální inscenace vydaří, pak je, jak velí žánr, vtipná a k smíchu. Jistěže, k smíchu může být cokoliv, třeba koneckonců i nedávné americké volby, ale výtečně se bavit, smát a někdy i zatlačit slzu můžete hlavně u kvalitně vystavěné komedie. Prostě – jenom smát se nestačí.

Ráda vidím nový režisérský rukopis a zapisuju si ho do své „mapy objevů“. Komedii se nevěnuje moc režisérů, každé další jméno je zázrak. A v poslední době se takových zázraků událo hned několik. Že by se komedie dostala z kategorie „nutného zla“ či „na něco přece diváci chodit musí“ a přesunula se na výsluní? Přesto se tento žánr v minulém roce nepyšnil zrovna množstvím novinek. Jako by se dramaturgové domluvili, hraje se pár titulů pořád dokola, například dvakrát jsem viděla Rodinný podnik, Robina Hooda, Splašené nůžky či Adéla ještě nevečeřela. Několik divadel nasadilo Shakespearovu komedii, tu s větším či s menším úspěchem, ale humoru bylo bohužel opravdu pomálu. Ale třeba Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách vám to všechno vynahradí. Nejenomže během dvou hodin uvidíte ukázky z 37 her a 154 sonetů velkého alžbětince, navíc tu tři skvělí herci úžasně pracují s publikem, což je věc navýsost ošemetná a nelehká. Někdo možná bude toto představení srovnávat s tím, co jsme kdysi přivezli z Divadla v Dlouhé, ale konfrontace se nebojím, herci z Jihočeského divadla to ustojí.

Krásný titul Saturnin jsem poprvé viděla tak povedený, že jsem se o něj chtěla podělit s našimi diváky. Titulní postavu bravurně ztvárňuje Martin Siničák, možná trochu jinak, než jsem čekala, ale o to lépe.

Zajímavě moderně a přitom s respektem k předloze je zpracovaný Poprask na laguně Divadla F. X. Šaldy, které loni získalo nejvzácnější cenu Komedie roku 2015. Jsem zvědavá, jak se libereckému souboru bude dařit letos.

Nová komedie mladoboleslavského divadla S nebožtíkem v patách je jediná svého druhu v žánru situační komedie. Kromě jiného zaujme vtipnou výpravou a kostýmy.

Brněnské Městské divadlo je už tradičním hostem festivalu, pokaždé nabízí skvělé herecké výkony nejčastěji ve vytříbené režii Hany Burešové. Těším se, jak zaujme jejich Frank V. (čti „pátý“, ne „vé“).

Titul Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách má tři nesporná pozitiva. Text dramatizoval a režíroval Miroslav Hanuš, který má velmi blízko k humoru, hrají herci Městských divadel pražských, a ty si naši diváci hodně oblíbili, a v neposlední řadě je to prostě švanda od začátku do konce.

A „last but not least“, jak říkají Angličané, naše želízko v ohni – zpracování britského kultovního sitcomu Jistě, pane ministře, které nás na festivalu bude, věřím, dobře reprezentovat.

Od března do konce října jsem viděla přes 40 komedií. Některé veselé, jiné trochu smutné. Mnohé z nich velmi kvalitní. Nejdále jsem cestovala do Chebu. Nejblíže to máme do Hradce Králové, kde vidím téměř celou produkci, v roce 2016 tam však bylo komedií pomálu. Některé tituly do doprovodného programu či epilogu a prologu jsem viděla na CD, což je záležitost spíš informativní, ale občas prostě nejde jinak. A kvalita se dá poznat i tak. Například Věcičky / Little Things studentů zlínské soukromé herecké školy v režii Anny Petrželkové se prosadily i z notebooku. A doufám, že diváci si je nenechají ujít naživo.

A když už jsme u doprovodného programu, ten je letos orientovaný převážně na mladého (věkem či duchem) diváka, který touží po trochu jiném, možná dokonce alternativním divadle, než se mu dostane v hlavní soutěžní nabídce. V Praze se v poslední době objevila spousta hereckých souborů a seskupení, které hrají v netradičních divadelních domech a dělají divadlo méně náročné na scénografii, o to však preciznější v detailní herecké práci. Naši diváci budou moci vidět A studio Rubín a jejich inscenace Hubte trampy, serou v lese, ObludovPadesátka (dvě poslední v rámci festivalového Epilogu) nebo zajímavé Paralelní vesmíry Divadla NaHraně. Komorní činohra hraje pro dospělé publikum a jiná není ani jejich Irská kletba, vtipná, poučná i dojemná. Tradičně nebudou chybět představení hereckých škol, vedle už zmíněné zlínské soukromé školy to bude Pražská konzervatoř s představením Jelen v borůvčí a Studio Marta brněnské JAMU s komedií Hvězdy na prodej. Divadlo pod Palmovkou provozuje v posledních letech i alternativní scénu pod názvem Studio Palmoffka, jež vznikla hlavně díky nesmírně kreativnímu herci a autorovi Tomáši Dianiškovi. Loni soubor zaujal inscenací Tisíc věcí, co mě serou aneb Tvoje bába je komedie, letos se diváci můžou těšit na kontroverzní Mlčení bobříků. Velmi zajímavý je i autorský projekt herečky Šárky Vaculíkové Milena má problém, v němž se představuje také v roli autorky a režisérky. V nabídce festivalového Prologu bych ráda upozornila na dojemnou komedii Drahá Mathilda Divadla u Valšů, která zaujme především skvělými hereckými výkony Daniely Kolářové, Ilony Svobodové a Luboše Veselého. Jsem ráda, že letos se konečně dočkáme hostování divadla Vosto5, které přiveze komedii Slzy ošlehaných mužů. A nakonec jenom připomenutí pár titulů, které prakticky nepotřebují reklamu, protože diváci si je najdou sami – Sexem ke štěstí (už ten název, no, nekupte to!), DNA – autorské divadlo otce a dcery Polívkových a divadelní ztvárnění kultovního televizního seriálu Smolíkovi a jejich podivuhodné dobrodružství Studia DVA divadla.

Věřím, že bohatá nabídka komedií všeho druhu a stylu vás zaujme a přinese mnoho neopakovatelných a nezapomenutelných chvil. A ať už vy či obě poroty rozhodnete o cenách jakkoli, jsem přesvědčená, že o ně tu až tak nejde. Především je důležité žít týden divadlem, užít si pěkné večery se svými blízkými a potěšit duši. Radost ze hry je u každého, zvlášť divadelního, festivalu nejpřínosnější.
Jana Uherová

Vstupenky k zakoupení on-line ZDE.