VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

7. leden 2020

Magic Afternoon s Ondřejem Štefaňákem

Prvním novoročním scénickým čtením v rámci cyklu INprojekty se pardubickým divákům představí mladý režisér ONDŘEJ ŠTEFAŇÁK, který právě dokončuje studium oboru činoherní režie na pražské DAMU a jenž byl loni „poctěn“ festivalem divadelní alternativy…příští vlna/next wave… jakožto Objev roku (doslova za expresivní a iritující režie inscenací Lonely Horny Only v A studiu Rubín a Zmrzačení v Divadle X10). Režíruje na několika pražských scénách, na některých pravidelně, absolvoval stáž ve vídeňském Volkstheateru u režiséra Dušana D. Pařízka, v Berlíně asistoval režisérům Robertu Borgmanovi v Berliner Ensemble a Arminu Petrasovi v Deutsches Theater. A protože má zálibu nejen v německojazyčné divadelní kultuře, ale i literatuře, do diskuse o titulu přinesl hned na začátku tematicky velmi aktuální text úspěšného dramatika rakouské moderny Wolfganga Bauera. Přestože autor je téměř 15 let mrtvý, jeho hra MAGIC AFTERNOON z 60. let minulého století je překvapivě živá a provokativní ještě dnes. Po více než 50 letech vám ji tedy přinášíme v české premiéře.


Čím konkrétně tě zaujala polozapomenutá rakouská hra z 60. let a proč myslíš, že si najde diváky i dnes?
Hra trefně zachycuje mladou generaci, její nenaplněné a nenaplňované ambice, lenivost a jistou míru parazitismu na komfortu. Samozřejmě byla napsána v Rakousku, a to před padesáti lety, ale když se dnes koukám kolem sebe, mám pocit, že mnohé z toho, co si o své generaci miléniálů myslím, hra vystihuje. Otázkou zůstává, jak je možné, že hra, která byla tehdy napsána jako přímá reakce na dobovou mládež, funguje i dnes. Osobně si to vysvětluji tím, že současná česká generace miléniálů jako první po letech topených v totalitních systémech vyrůstá v globálním, kosmopolitním (a tekutém!) světě, podobně jako generace narozená v Rakousku po druhé světové válce. Nově nabyté svobody tak skýtají neomezené a neuvěřitelné možnosti, otevřený prostor zároveň naplňuje strach, beznaděj a frustrace.

Jak jsi na ni poprvé narazil?
Je to moje oblíbená hra. Snažím se mít v zásobě vždy několik textů, které se mě dotýkají, a vlastně vždy hledám nebo čekám na příležitost text realizovat. Když jsi mě oslovila, Magic Afternoon mě napadl jako první, ale chtěl jsem si dát ještě nějaký čas na ověření. Myslím si, že pro uvedení toho textu je důležité, že ho podávám jako zprávu o naší generaci, a to nikoli „doma v Praze“, ale právě mimo Prahu. Chtěl bych, aby to bylo, jako když přijede exotický cirkus s divokou zvěří nebo výstava nahých lidských těl svlečených z kůže.

Máš už představu o scénografii?
Není pro mě příliš podstatná scénografie ve formě dekorace, ale ve smyslu samotném. Proč se hra jmenuje tak, jak se jmenuje, a jaký je vnitřní smysl hry, který chci scénografií zachytit? Hra má sama v názvu magic (kouzelné), proto chci na jevišti využívat divadelní magii a ty technické prostředky, které ji umožňují. I naše generace je založená na technologiích a bez moderních přístrojů nedáme ani ránu. Chci také interagovat s divákem, slíbil jsem veřejný lynč a veřejný lynč bude. A na závěr si připravuji jednu opravdovou libůstku…

Ano, ano, tuším a neprozradím! Magic Afternoon má rozhodně potenciál stát se plnohodnotnou inscenací, navíc se může zdát pro formát scénického čtení příliš „akční“, pohybově náročná. Ne všechno lze dělat s textem v ruce. Jak se s tím režijně vyrovnat?
Neřeším, jestli je to scénické čtení nebo plnohodnotná inscenace. Existuje určitý materiál a čas, které využiji pro to, aby vzniklo něco osobního s výpovědí. Magic Afternoon je jednoaktovka na realistickém půdorysu. V úpravě se snažím akčnosti a dobového realismu vyvarovat a nasměrovat text ke smyslu, který v něm čtu. Chci se od něj odrazit a využít obrazivost, kterou nabízí.

Když jsme dávali dohromady obsazení, říkal jsi, že bys rád v některých scénách nechal herce improvizovat. Je to běžná technika, s níž jako režisér pracuješ?
Nevím, jestli je to běžná technika. V Německu jsem se setkal s tím, že režiséři nakládají hercům velká břemena, zároveň jim důvěřují a nechávají jim svobodu. Rád vycházím z herce. Každý herec hraje určitý tón a mě tenhle tón, jeho usazení a využití v konceptu zajímá. Obsazení je pro mě vždycky zásadní otázka, která určuje, jakým směrem se inscenace bude ubírat. A jsou určité věci, které mě na jevišti opravdu baví, a protože mě baví, tak je používám. To je třeba živelnost události mezi hercem a divákem a improvizace může být jedním z jejích projevů.

V Divadle X10 jsi na jaře loňského roku uvedl dramatizaci románu Hermanna Ungara Zmrzačení, který poprvé vyšel na začátku 20. let minulého století. Proč právě tento text nepříliš známého německy píšícího moravského prozaika a dramatika?
Mám velké štěstí na dramaturgy, se kterými pracuji. S textem přišla dramaturgyně a ředitelka Divadla X10 Lenka Havlíková a odhadla mě. Shodou okolností byl Hermann Ungar z Boskovic, kde jsem vyrůstal a navštěvoval gymnázium. Prostředí jeho prózy jsem tedy dobře znal. Krátkou chvíli jsem se dramatizaci bránil, ale nakonec mě její poetika silně pohltila. Možná právě i tím, že Ungar má velice blízko k německému expresionismu.
Inscenace se odehrává na malém městě a sleduje osudy několika postav, které se potýkají se svými zmrzačeními i zmrzačeními ostatních. František Polzer trpí obsedantní poruchou a jistou formou submisivity, Karel Fanta byl raněn ve válce, jeho manželka chorobně lpí na jeho péči, vdova Porgesová se zase velice ráda přejídá, tloustne, zvětšuje se, jídlo jí po nějaké době nestačí a začne krást. A v městečku se ještě objeví doktor freudyánského typu a řezník, který dlouho mlčí a sleduje dění zpovzdálí, ale postupně si všechny zmrzačené podmaní.
Hlavním tématem hry jsou tedy určitě poruchy, které nás nutí k nelásce. Pro scénické uchopení bylo zcela zásadní, že jsem hru rozdělil do dvou částí. V první sledujeme rozpad společenství lidí, zmrzačení jako proces, perspektivou dvou hlavních mužských postav. V druhé části se ocitáme v jakémsi pekle bytí, kde o naši duši hrají podivnou hru Bůh s Ďáblem. Zmrzačení jako stav. Myslím, že se nám podařilo udělat dvě výtvarně i herecky odlišné polohy, kde ani jedna bez té druhé nemůže existovat.

Brzy tě čeká další režie v pražském A studiu Rubín, kde se zatím stále hraje tvá autorská inscenace z konce roku 2018 Lonely Horny Only. Jak ta vznikala? Od prvotního nápadu k realizaci…
Tak znovu, mám velké štěstí na dramaturgy. A studio Rubín teď prochází podle mě velice pěknou přeměnou na progresivní scénu, která řeší současná témata, a to především zásluhou dramaturgyně a autorky Dagmar Radové. Sezónu, ve které jsme Lonely Horny Only uvedli, Dagmar pojala jako hledání odpovědi na otázku S kým žijem? Nějakou dobu jsme okolo internetových seznamek našlapovali a přišlo nám nějak příliš prvoplánové se do nich pouštět a převést tento fenomén na jeviště. Pak jsme si ale řekli, pojďme do toho a uvidíme.
Snažili jsme se zachytit mnohem víc než štěstí a neštěstí seznamovacích aplikací a šli jsme až na dřeň vztahu mezi mužem a ženou. Základní myšlenka byla psát, první verze textu měla opravdu mnoho stran, a když jsem na jedné zkoušce požádal herce, aby to celé zaimprovizovali (s texty v ruce), trvalo to víc jak tři a půl hodiny. Nakonec vznikla rámcová situace, kdy se žena opuštěná svým manželem vydává na divokou jízdu nocí plnou nevázaných radovánek, navštěvují ji různí muži, kteří mají ovšem stále tvář jejího manžela. Zábava je to rozhodně k popukání, ale jen oddaluje ráno, kdy se její skutečný muž vrací domů a přichází nevyhnutelné setkání s tvrdou realitou plnou bolesti mezi manžely. Inscenace tak sestává z textů, které jsme (i po vlastních zkušenostech) psali já a Dagmar, ale v závěru používáme text ze Snové novely Arthura Schnitzlera. Inscenace je silně postavená na herectví a na jednoduchém výtvarném principu. Herci se polévají bílou vazkou tekutinou (dále nespecifikuji), která sice zpočátku skýtá spoustu legrace, ale po čase je všude a to začne být otravné. Když se navíc přidá krev z jednoho mrtvého voyeura, je vymalováno! Po premiéře odcházela ze sálu starší dáma, která pronesla: „Jestli jsou ty seznamky taková zábava, musím si rozhodně založit profil.“ To byl pro mě nejlepší komentář.

Z tvých dosavadních režií – když zmíním ještě nejnovější inscenaci, kterou je adaptace oceněné novely Josefa Pánka Láska v době globálních klimatických změn (premiéra v září 2019, Divadlo MeetFactory) – je patrný sklon k adaptacím textů, které nejsou určené pro divadlo. Čím to? Není dost původních divadelních her, které by tě jako režiséra zaujaly?
Dramaturg Matěj Samec se v MeetFactory soustavně zabývá uváděním prozaických textů. Já se primárně řídím tím, zda se mě text nějakým způsobem osobně týká. Může to být próza i drama. Jde o nějaké vnitřní pnutí se příběhem, tématem nebo lidskou situací zabývat. Tento smysl ve mně na škole (vy)pěstoval Jan Nebeský a neustále mi připomíná i dnes, že divadlo, které dělám, musí být hlavně moje výpověď o světě. Tím se řídím, to je moje zásadní pravidlo. Když se máš přeci něčím zabývat třeba půl roku, nemůžeš to dělat jen tak ledabyle napůl. Každé ráno se s tím musíš probouzet a každý večer s tím usínat.

Co zajímavého tě jako divadelního režiséra v dohledné době čeká?
Na konci března budeme mít v Divadle X10 premiéru v Česku zatím neuvedené expresionistické hry Vatermord. Napsal ji téměř před sto lety Arnolt Bronnen, který po nástupu Adolfa Hitlera k moci podepsal nacistický umělecký manifest. Hra je provokativní jak tématem, které lze podle mě snadno odvodit z názvu, tak samotnou kontroverzí kolem autora. Těším se, že vzbudím nějaké emoce a rozruch. Pro jevištní úpravu používám text původní hry, ale z velké části text také píši a transformuji. Touto inscenací také uzavírám svoji osobní trilogii uvádění děl německého a rakouského expresionismu.
Hned poté začínám v A studiu Rubín zkoušet pro změnu text současné německy píšící autorky Katji Brunner Ruka je osamělý lovec. Hra krutým a cynickým způsobem pojednává o sexuálním násilí na ženách, já ji chci interpretovat skrz postavení žen v české kulturní obci. Inscenační tým jsme obsadili pouze ženami, budu tam tedy jediný muž, pomyslně tím završuji sezónu, neboť Láska v době globálních klimatických změn nahlížela na současnost perspektivou zlomeného šovinismu dvacátého prvního století. Ruku koncipujeme jako pseudobiografický kabaret, ve kterém také vystoupím v roli režiséra a možná přijde i Věra Jourová. Kdo ví?
Anna Hlaváčková

Režisér Ondřej Štěfaňák, foto Dita Havránková