VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

2. prosinec 2014

Mezi nebem a zemí s Kateřinou Duškovou

Režisérka Kateřina Dušková
Pohledná, sympatická, spontánní, přátelská, chytrá – to je režisérka KATEŘINA DUŠKOVÁ, která po předloňském Donu Juanovi zkouší novou komedii Mezi nebem a zemí. Je připravená, nezkouší laciné triky, ví přesně, co chce a jak k tomu přivést herce. A to s trpělivostí a pochopením. Má silně vyvinutou jednu typicky ženskou vlastnost – harmonizuje okolí. Při práci s herci nepoužívá sílu, není potřeba. Chtělo by se mi dokonce říct, že je nekonfliktní, ale ještě nejsme v generálkách, ještě nekřičme „hop“! Po jedné ze zkoušek jsme si povídaly o práci a nejen o ní…

Kateřino, vždy je velmi dobrý signál, když má režisér radost z nabízeného titulu. Někdy je totiž dost těžké najít režiséra pro komedii, abych byla přesnější, je těžké najít dobrého režiséra. Ty ses této příležitosti chopila s ohromnou radostí. Co přesně tě na tomto titulu přitahuje?
Mám velké štěstí, že ke mně přicházejí správné věci ve správný čas. Takový text jsem teď hodně potřebovala. Komedie dělám moc ráda, ale vždy potřebuji mít silné téma, o které se já osobně můžu opřít, a to tahle hra nepostrádá. Je to trochu kýč, ale já mám některé kýče dost ráda. Měla jsem letos moc pěkné léto a to z velké části i díky tomu, že jsem se těšila na tuhle práci. V té hře je plno světla a naděje a také humoru. Má smysl ji v téhle době hrát.

V naší připravované komedii se kromě lidí objeví i strážný anděl. Věříš na anděly? Máš svého strážného anděla?
Každý ho má.

Nemám moc ráda „duchařinu“, ale věřím, že je něco mezi nebem a zemí. Jak to máš ty?
Tyhle věci se mi dějí často, ale většinou jsou to zážitky velmi osobní, nepublikovatelné. Když třeba umírala moje babička, bylo to moc hezké. Svůj odchod ze života, který pro ni byl už jen utrpením, mi dala k svátku. Počkala, až za ní přijdu do nemocnice, a odešla mi v náručí. Těsně před smrtí mě po letech zase poznala a řekla, že už půjde… V místnosti, kde ležela, se v tu chvíli změnilo světlo, jakoby se stěny rozzářily. Prostě si pro ni přišly duše jejích blízkých, aby ji převedly na druhou stranu… Byl to paradoxně velmi pozitivní zážitek… Bytosti, které nás chrání a pomáhají nám, tu prostě jsou. Stojí vedle nás, sledují naše klopýtání a čekají, až je oslovíme a požádáme o pomoc.

Vraťme se ale ke komedii Mezi nebem a zemí. Je to žánrem komedie. Jaká?
Něco mezi seriálem Randal a Hopkirk a Burtonovým Beetlejuicem? Ne, ani jedno z toho. Je to prostě krásná duchařská komedie o jednom velkém zázraku, kterou stavíme nejen na herecké akci, ale i na efektech, se kterými nám pomáhá můj kamarád kouzelník Tomáš Kotlík ruku v ruce s vaším rekvizitářem Davidem Šimůnkem. Snad to všechno stihneme.

Mám pravdu, když si myslím, že ses v našem souboru zabydlela a ráda se do Pardubic vracíš?
To je pravda. Hned při první práci, scénickém čtení Cizinců, jsem se potkala se skvělými herci. A Dona Juana, jednu ze svých nejoblíbenějších her, jsem více méně opět mohla sdílet s lidmi, kteří divadlo vnímají stejně jako já. To se prostě nestává často. Náhoda? Nevím, ale tenhle pocit sounáležitosti a porozumění už zase při současném zkoušení Mezi nebem a zemí prožívám. Za cenný považuji i fakt, že všichni ostatní – dílny, kanceláře, technika – mám pocit, že všichni spolu s námi směřují k jednomu cíli: dobré premiéře. Toho si vážím. A pak je tu ještě jedna věc – máte krásné divadlo, je jako starý, dobře znějící hudební nástroj. Mám ráda vaše jeviště.

Co si myslíš, že je největší devízou našeho divadla?
Dobří herci, ostatní zaměstnanci se zájmem o divadlo a dění na jevišti, velkorysé a razantní vedení divadla. Jo, a taky váš klub.

Loni jsi přijala nabídku ředitele Horáckého divadla Jihlava, ve kterém působíš jako kmenová režisérka, a stala se uměleckou šéfkou souboru. Co pro tebe znamená tato pozice?
Myslíš kromě takových těch věcí, jakože můžu ovlivnit tvář divadla, můžu si postavit soubor, zvát zajímavé režiséry a spolupracovníky, a podobných „podružností“? Ta pozice není lehká, ale můžu díky ní ovlivnit dost věcí, které mě dosud štvaly, takže mě rozhodně zbavila pocitu bezmoci. Současně se učím oddělovat podstatné od balastu a pokouším se jím co nejméně zabývat. Velkou nevýhodou je, že já s lidmi potřebuji pracovat v kruhu, a tahle pozice mě tlačí do pyramidy, někam na její vrcholek, a to nemám ráda, špatně se mi odtud režíruje.

Jaké máš plány s jihlavským souborem v dlouhodobém horizontu a jaké úkoly tě čekají v blízké budoucnosti?
S dramaturgyněmi Barborou Jandovou a Kateřinou Jonášovou připravujeme koncept podzimního festivalu, pracujeme na otevření prostoru Malé scény Horáckého divadla, která byla příliš dlouho nevyužitá, máme připravený projekt pro děti ze sociálně slabších rodin, dáváme dohromady cyklus pro středoškoláky, navázaly jsme spolupráci s Telčí, kde chceme v létě hrát. A samozřejmě připravujeme dramaturgický plán příští sezony.

V Jihlavě jsi režírovala muzikály Šumař na střeše a Sugar, viděla jsem tvoje Rozmarné léto, ale i komedii pro děti Tučňáci na arše či drama Marie Stuartovna. Myslím, že jsi silná ve všech žánrech. Který je ti nejbližší?
Nerozhoduji se podle žánru, ale podle tématu. Jak už jsem řekla, vždy potřebuji mít důvod, proč hru inscenovat teď a tady.

Čím poměřuješ úspěch režiséra? Je pro tebe důležitější úspěch u diváků, či dobrá recenze od renomovaného kritika?
Za úspěch režiséra považuji fakt, když herci nastudovanou inscenaci hrají rádi. Co se týče mých inscenací – o renomovaných kriticích toho moc nevím a oni o mně a mé práci taky ne, takže jejich názory naštěstí nemusím nijak řešit.

V posledních letech jsem viděla několik tvých režií a pokaždé s tebou spolupracoval více méně stejný inscenační tým – scénograf Pavel Kocych a výtvarnice kostýmů Kristina Matre Křížová. Čím tě tito výtvarníci inspirují, že jsi jim takhle věrná? Netoužíš někdy po změně a spolupráci s někým jiným?
Oni mají to velké plus, že se mnou nenechají osobně rozhodit, konkrétně mluvím o období zhruba čtrnáct dní před předávačkou a čtrnáct dní před premiérou. Kristina, dcera režiséra Karla Kříže a dramaturgyně a pedagožky Vlasty Gallerové, mi navíc ve finále zkoušení poskytuje dramaturgickou zpětnou vazbu s výhodou očí zvenku. Je schopná skvělého úsudku a analýzy. Ne v každém divadle, kde hostuji, mám totiž vedle sebe dramaturga se zájmem a dostatkem času.

Jakou režii chystáš v této sezóně v Jihlavě či v jiných divadlech?
Na jaře budu v Jihlavě zkoušet Ondinu, potom V hodině rysa a do prázdnin bych měla na naší Malé scéně režírovat novou pohádku.

A nakonec, pojďme opustit divadlo a prozraď mi něco o sobě. Co děláš ve volném čase, jestli nějaký máš? Máš nějaké koníčky? A hlavně mi řekni, co budeš dělat v létě…
Volného času moc nemám, takže celý patří mé dceři a mému tatínkovi. Co děláme? Naposledy jsme sjížděli Ještěd na terénních koloběžkách, rádi hrajeme bowling, plaveme, rádi spolu jen tak jsme. A v létě? Před rokem jsme si pořídili kousek zemědělské půdy a lesa v chráněné krajinné oblasti Melechov, postavili jsme si tam maringotku a tam budeme, dokud nevyjedeme na moře. Každý rok jezdíme na loď, pronajímáme si malou plachetnici a plujeme kolem ostrovů. Tohle opravdu miluju.

Děkuji za rozhovor. A doufám, že naši strážní andělé nad námi budou držet ochrannou ruku až do premiéry, vlastně ne, až do derniéry!
Jana Uherová