VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. březen 2019

Mikve jsem přečetla jedním dechem, říká Jindra Janoušková

Na konci února se na jevišti Městského divadla uskutečnila úspěšná premiéra inscenace hry izraelské autorky Hadar Galron Mikve, v níž zásadní postavu Šošany ztvárnila herečka JINDRA JANOUŠKOVÁ. Krátce po premiéře jsme ji odchytli v divadelním klubu a položili jí pár otázek týkajících se (nejen) novinky v našem repertoáru…


Máte za sebou obtížné zkoušení a náročnou premiéru, proto se hned na začátek zeptám, jak se cítíte?
Musím říct, že jsem si oddechla. Ale zároveň jsem hned onemocněla. To už tak bývá, že když člověk povolí, hned onemocní. Ale jsem moc ráda, že máme premiéru zdárně za sebou a že dopadla snad dobře, soudím podle ohlasů a diváckých reakcí po premiéře.

Mikve režírovala Kateřina Dušková, u našich diváků dobře známá a oblíbená režisérka. Jaká s ní byla spolupráce?
Já jsem s Kateřinou zkoušela úplně poprvé. A upřímně musím říct, že jsem z této spolupráce byla nadšená, protože jsme si hned porozuměly, já jsem vycházela z jejích připomínek a názorů a ona respektovala můj pohled. To mě velmi bavilo!

Celé zkoušení bylo vlastně jen v ryze ženském kolektivu. Už jste se s něčím takovým potkala?
Určitě. Dělala jsem v řadě ženských inscenací. Například Dům Doni Bernardy nebo Trójanky, i když tam jsme měly pana režiséra. Ale pohled režisérky na ženskou tematiku je citlivější.

A jaké to je zkoušet v kolektivu samých žen? Liší se to nějak od běžného zkoušení ve smíšeném obsazení?
Já bych řekla, že se to vůbec neliší. Podle mě je to dokonce i lepší, protože my tu máme báječný ženský kolektiv. Já osobně nemám problém s žádnou ze svých kolegyň, mám je všechny moc ráda a moc si jich vážím. Děvčata jsou pracovitá, někdy i více než muži, takže to byla krásná spolupráce. Postavy jsou hodně zajímavé, každá odvedla kus dobré práce. Myslím si, že za všechny můžu říct, že nás to hodně bavilo.

Na jevišti se potkáváte s dcerou Eliškou, která hraje němou dívku Eliševu, což je z hereckého hlediska velmi náročné. Jaké to je sledovat dceru při zkoušení takové role?
V tomto ohledu jsme si k sobě obě hledaly cestu. Takže jsme spolu vlastně vůbec nekomunikovaly. (smích) Ale vážně, snažila jsem se jí nic neříkat, neradit a nechat jí prostor. Ale nakonec se ukázalo, že jsem jí ani nic říkat nemusela. Eliška mezi nás zapadla, jako kdyby byla součástí našeho kolektivu odjakživa. Myslím si, že to pro ni muselo být vážně těžké, protože byla na každé zkoušce a pokaždé musela udržet pozornost a reagovat. Řekla bych, že z nás všech byla nejvíc unavená, protože zatímco my jsme mluvily, občas kazily repliky a vracely se, ona pořád hrála a držela roli. Vlastně si celou dobu tvořila svůj vlastní monolog a svou postavu. A v tomto ohledu jsem na ni byla moc pyšná, ale současně jsem s ní soucítila, protože jsem sama takovou postavu jednou hrála a vím, jak je to těžké.

Mikve je teď velmi oblíbený titul. V poslední době se objevil na řadě českých scén. Čím to podle vás je, že je takhle populární? Co je na něm zajímavé jak pro divadla, že jej nasazují do repertoáru, tak pro diváka, který na něj přijde?
Je zajímavý tím, že je vlastně velmi napínavý. Divák je vlastně neustále překvapován novými a novými podněty a zkušenostmi žen. A zajímavé je také to, že v hledišti sedí určitě minimálně třetina žen, které mají zkušenosti s domácím násilím. Podle mě je hra úžasná právě v tom, že neotřelou formou naznačuje, že by se tomu zlu ženy rozhodně neměly poddávat, ale měly by s tím něco dělat.

Vedle stěžejního tématu domácího násilí je ve hře i velmi mnoho dalších témat. Které je pro vás osobně podobně silné?
Téma lásky. Téma vztahů. Ale zásadním je i téma komunity, nebo lépe řečeno víry. Ukazuje se zde řeč dané komunity i to, že ji člověk nemůže jen tak opustit, nachází se v jakýchsi kleštích a musí se chovat přesně tak, jak se od něj očekává a jak byl vychován. Vlastně jde o téma určité nesvobody, a to je podle mě taky velmi podstatné.

Vy osobně máte s tímto tématem nějaké zkušenosti?
Znám lidi, kteří zapadli do takovýchto komunit. Oni si samozřejmě myslí, že jim to pomáhá, že nejsou sami, že se mohou vypovídat ze svého trápení a problémů. Věří, že je komunita podrží. Ale já osobně si to nemyslím, jsem přesvědčená, že svoboda člověka je to nejdůležitější.

Když už jsme u víry a komunit, postavy hry patří mezi ortodoxní židy, což je oproti víře, jak ji známe, mnohem vyhrocenější prostředí, přesně sešněrované pravidly, o kterých jsme tu mluvily. Bylo pro vás těžké se s tím ztotožnit?
Já jsem sice věřící člověk, ale jsem i hodně svobodná, nikdy jsem nebyla takhle církví svázaná. Osobně si i myslím, že každý člověk by měl v něco věřit. Zkoušení bylo pro mě skutečně velmi složité, proniknout a pochopit ten nesmírný tlak věřící společnosti, i to uvažování. Paní režisérka nám přinesla knížky s židovskou tematikou, hodně jsme si o tom také povídaly. Ale na druhou stranu bych byla nerada, kdybychom víru vnímali nějak záporně. I v této komunitě se najdou ženy, které umějí být svobodné, i v ortodoxní židovské víře se najdou určité kličky. Třeba postava Petry Janečkové je nachází a umí si zákon vyložit i jinak, než jak ho všichni slepě vnímají. Snaží se tam ukázat, že lidi by neměli být jen ovce, které se ženou se stádem.

Co bylo pro vás na zkoušení nejtěžší?
Osobně jsem hodně času věnovala učení textu. Měla jsem na naučení čtyři týdny, jedná se asi o sedmdesát stran a text je neskutečně náročný. Nejenže se jedná o dialogy, což je na zapamatování vždycky náročnější, ale navíc moje postava určuje a řídí děj na jevišti, takže jsem byla v jedné z nejtěžších pozic. Na druhou stranu jsem od začátku věděla, proč říkám to, co říkám. Někdy je problém se s postavou ztotožnit, ale u Šošany jsem tento problém neměla. A navíc mě paní režisérka hezky vedla, abych své jednání příliš nezjemňovala, protože Šošana musí být tvrdá a musí dodržovat řád víry a mikve.

Máte něco s Šošanou společného?
To nevím. Já nejsem tak důsledný a tvrdý člověk jako ona. Ale máme asi společnou lásku k dětem, protože ona skutečně svoje děti i svou rodinu miluje, proto tajně chodí za svou dcerou.

Říkala jste, že jste Mikve před zahájením zkoušení neznala ani neviděla žádné zpracování, takže vás nic neovlivnilo a šla jste do toho s čistou hlavou…
Ano. A text mě velmi překvapil. Většinou, když si začnu doma číst scénář, po šesti stránkách ztrácím pozornost, tak si k tomu uvařím kávu, ale stejně se k textu vracím až další den. (smích) Ale když jsem si sedla k textu Mikve, vydržela jsem u něj až do konce a nedokázala ho pustit z ruky. Byla jsem ohromená. Četla jsem a četla a říkala si: Tahle postava je úžasná, tahle je taky skvělá. A když jsem to dočetla, okamžitě jsem volala kolegyním, abych jim hned řekla, jak je to úžasná hra.

To stejné si snad myslí i diváci, kteří po celou dobu představení s vámi jdou a pozorně naslouchají. Tedy alespoň tomu tak bylo na sobotní premiéře, kterou jsem viděla já.
Musím se přiznat, že na sobotní premiéře jsem měla vážně velkou trému. Klepaly se mi nohy a bála jsem se, co se stane, když zkolabuju nebo něco vynechám. Ale najednou do toho člověk vpadnul a ono to jelo a jelo. Ta úžasná energie z hlediště a kolegyně, které pospolu držely a naslouchaly si. Byl to nádherný a báječný pocit.

Ještě by mě zajímalo, jestli jste se už s podobnou tematikou na jevišti setkala?
Hrála jsem v muzikálu Šumař na střeše, který tu režíroval Petr Novotný. A tam jsem do židovské tematiky trochu nahlédla. Petr se o judaismus hodně zajímá, často jezdí do Izraele, takže jsme židovskou otázku už tehdy rozebírali. Byla jsem tím pádem před inscenací Mikve trochu informovaná.

Máte před takhle náročným představením nějakou speciální přípravu?
Ani ne. Hlavně si vždy projdu text a soustředím se. Ale nějaké speciální přípravy určitě nemám.

A na závěr divákům prozraďte, co vás ještě čeká do konce sezóny?
Teď mě čeká zkoušení Divadelní komedie s Petrem Novotným. A tentokrát to bude komedie, takže nejenže se na to těším, ale doufám, že se pobaví i diváci.
Kristýna Plešková

Jindra Janoušková jako Šošana, foto Jiří Sejkora