VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

26. květen 2012

Mým celoživotním tématem je divadlo, říká režisér Marián Pecko

Marián Pecko na zkoušce, foto Michal Klíma
V červnu loňského roku měl na Kunětické hoře derniéru muzikál Cikáni jdou do nebe. Zaznamenali jsme řadu diváckých ohlasů, které měly jedno společné – přání vidět brzy podobně intenzivní a nezapomenutelné divadlo. Divácký zájem jsme vyslyšeli, a proto letos před prázdninami uvedeme na Kunětické hoře další režii MARIÁNA PECKA, tentokrát Shakespearův Sen noci svatojánské. Nejen o něm jsme si s charismatickým slovenským režisérem povídali…

Vracíte se do Pardubic po dvou letech, které uplynuly od premiéry Gogolových Bláznových zápisků, které uvádíme na Malé scéně ve dvoře. Jste významným režisérem, který má na svém kontě řadu inscenací, které stojí za to před našimi čtenáři zmínit. Proto se zeptám: Na čem zajímavém jste v uplynulém čase pracoval?
Zajímavý byl Richard III. v rámci Letních shakespearovských slavností na Bratislavském hradě, Lebensraum I. Horovitze v Ostravě, Kafkova Proměna v mém domácím divadle v Banské Bystrici, ve Varšavě dramatizace novely E. T. A. Hoffmanna Tajemné dítě a několik dalších inscenací pro děti i pro dospělé diváky.

Polské divadlo je mimořádně kvalitní a režie ve Varšavě je pro „Čechoslováka“ jistě prestižní záležitostí. Zastavme se tedy u vaší poslední práce v Polsku…
Divadlo, kde jsem režíroval, se jmenuje Teatr Lalka a nabídku jsem dostal mimo jiné na základě předchozí režie v Opoli, kde jsem nastudoval hru Yvonna, princezna burgundská, s níž jsme byli pozváni na nejvýznamnější polský festival Varšavské divadelní střetnutí. Současně jsem se účastnil velmi inspirativní mezinárodní konference na téma „tabu v divadle pro děti“. Bavil jsem se tam s uměleckou šéfkou Divadla Lalka, jíž jsem navrhl: Pojďme se s dětmi bavit o stáří nebo o nemoci. Následně jsme hledali texty na toto téma, až mi poslala Hoffmannovu povídku Tajemné dětství. Povídka mluví o starobě, o smrti a o tom, že celý život může zůstat dítě v nás, pokud mu to dovolíme my sami. Nevím, jestli mě stáří straší od chvíle, co jsem překročil padesátku, necítím se starý, ale stalo se něco jiného: začal jsem staré lidi vidět – třeba když jdu do nemocnice, začínám být vnímavější a citlivější. Staří lidé tam jistě byli i dřív, jen jsem je neviděl. Stále víc mi vadí kult mladosti, krásy, síly, který pěstuje naše společnost, a možná právě s dětmi o tom chci mluvit.

Vidím, že ke svým režiím nepřistupujete jen jako k řemeslné práci, ale vždy vyjadřujete téma, které nosíte v sobě a je pro vás bytostné. Mají vaše inscenace z poslední doby něco společného?
Jestli mají něco společného, nevím – snad mě a většinou i inscenační tým (scénograf Pavol Andraško, skladatel Robert Mankovecký, kostýmní výtvarnice Eva Farkašová ad.). V zásadě můžu říct, že jsem rád, když s nabídkou hostování dostanu i nabídnutý text – domácí divadelníci znají soubor a publikum, když mi něco nabízejí, vědí většinou proč, a já to respektuji a snažím se najít si k textu cestu. Když v sobě najdu důvod proč hru hrát, když v textu vidím něco, o čem má smysl hovořit s lidmi, dohodneme se, když ne, nabídku jsem už párkrát i odmítl. Ale možná že přece jen existuje jedno generální téma, ke kterému se celý život vracím, a to téma je velmi prosté – mým tématem je divadlo, ve svých inscenacích vždy nějakým způsobem řeším divadelnost, smysl divadla, život divadelního organismu, stále se ptám po smyslu této zvláštní lidské činnosti, které se říká divadlo.

Jaké jsou vaše režijní zkušenosti se Shakespearem? Je to váš oblíbený autor?
K různým Shakespearovým hrám mám různý vztah. Jsou texty, které jsem už mohl dělat, a byla to právě situace, kdy jsem poděkoval a odmítl. A pak jsou texty, s nimiž bych se rád setkal, ale nabídka nepřišla. Obecně mi jsou bližší tragédie a historické hry než komedie. A podotýkám, že komedie Sen noci svatojánské je výjimka. Ale některé jeho jiné komedie mě nezajímají nebo jim nerozumím a netroufám si na ně. Rád bych se shledal s Othellem a Hamletem, Král Lear je veliký příběh. S Richardem III. jsem žil dva roky a je to mimořádně zajímavá hra, v níž je stále o čem přemýšlet, na co přicházet. Richard od začátku říká, co udělá, víme, co se stane, ale nevíme jak. A klíčová je otázka, čím to je, že se zlu neumíme postavit…

V čem je Sen noci svatojánské jiný, že vás láká k inscenování?
Sen noci svatojánské je hra o divadle, o divadelnosti, o hraní divadla, o proměnách, o snech, o nereálných věcech a bytostech. Každý ten atribut souvisí s divadlem, je to hra o divadle, divadelnosti, je velmi teatrální, to je na ní zajímavé. Je to hra o hledání harmonie a hledat harmonii je jedna z velkých úloh pro divadlo a umění vůbec.

Inspirovalo vás prostředí Kunětické hory při hledání inscenačního výkladu a scénografického řešení?
Sen noci svatojánské má pět dějství, z toho tři se odehrávají v lese, takže ta nejpodstatnější část se hraje v exteriéru. Genius loci Kunětické hory je silný, takže když tato nabídka přišla, vůbec jsem neváhal. Budu se snažit využít tamní prostor, oživit ho. Máme výhodu, že nemusíme exteriér vymýšlet, my ho máme.

Na inscenaci budou spolupracovat profesionální skokani na trampolínách. Odkud se vzal nápad pozvat ke spolupráci akrobaty?
Především mám rád fyzický, tělesný jazyk v divadle. Hned, jakmile režisér začne uvažovat o Snu noci svatojánské, narazí velmi rychle na problém jak inscenovat svět ireálný, svět elfů, víl – jejich zvláštní polosvět. Sen noci svatojánské je jedna z těch her, které mají obrovskou inscenační tradici, máme přehled, jak se hrál v různých stoletích a jak se přístup měnil a vyvíjel. A já ho určitě nechci inscenovat iluzivně, ale výrazně divadelně. Mám dokonce chuť udělat někdy Sen noci svatojánské v loutkovém divadle, protože to má díky loutce víc prostředků, je to velmi divadelní žánr podobně jako například opera, která je stylizovaná (dialog se zpívá), loutka je v tomto velmi podobná – nabízí velké gesto. S loutkou můžu udělat to, co nedokážu s živým člověkem. Ani v činohře jsem nechtěl nechat herce běhat v závojích, ale přemýšlel jsem jak překonat zemskou přitažlivost. Odtud byl krůček k akrobatům, kteří na jevišti svedou věci, které málokdo dokáže, přinesou na jeviště jiný svět plný překvapivých možností. Na této koncepci není nic objevného, nového, už v šedesátých letech tak uvažoval Brook v Paříži. A já sám mám dlouhodobě vřelý vztah k tzv. novému cirkusu, který jsem měl možnost poznat poměrně dávno ještě koncem devadesátých let díky mým silným kontaktům s Francií. Jsem rád, že se nám podařilo na Kunětickou horu sehnat profesionály, velmi se na ně těším, vypadají jako dobří blázni, opravdoví kaskadéři…

Sen noci svatojánské je plný nadpřirozených bytostí. Jak se na ně lze dívat v jednadvacátém století, aby byly stále živé?
Jak chceme. Těžko jednoznačně říct, proč měl světový úspěch Harry Potter, proč běží vlna upírských historek, proč nás to stále láká. Já si myslím, že my lidé o sobě můžeme vyhlašovat, že jsme přesvědčení ateisti, ale kdesi v sobě máme zakódovaný smysl pro mystiku, rituál, magii, něco nadpozemského. Jak často řekneme „pane bože“… Kde se to v nás bere? Nebo „to nám byl čert dlužný“. Nebo otázka osudových setkání – proč jsem tě potkal? Je v tom tajemství, mystika, a my v ni chceme věřit, láká nás to, baví nás to, rádi někdy popustíme uzdu fantazii, rádi se dotýkáme nepoznaného, rádi si hrajeme s ohněm, máme v sobě chuť po nebezpečí. Až s jakýmsi voyeurstvím nás baví dotýkat se něčeho tajemného, co není tak úplně pro mě.

Inscenaci uvádíme s podtitulem magická komedie. Jak jde podle vás dohromady magické a komediální?
Podtitul je přesný, o obojí se budeme snažit. Shakespeare do hry zakomponoval hodně humoru a humor je podle mě znakem síly, intelektu, pokusíme se ho tam hledat. Autor chtěl, aby tam byl. Myslím si, že Shakespeare byl velmi vtipný člověk, měl rád život, znal lidi, uměl mluvit o jejich slabostech s humorem a s komediální optikou.

Na vašich inscenacích a především na zkouškách při práci s hercem je vidět, že se snažíte texty nahlížet netradičně, překvapivě, že v hercích chcete objevovat něco nového, vidět je jinak, než bychom čekali vzhledem k jejich fyzickému naturelu nebo k jejich „obvyklému oboru“. Jistě to neděláte proto, že byste chtěl jako režisér exhibovat… Proč je pro inscenaci důležité objevovat a překvapovat a vykročit z obvyklých představ?
Už jsem zmínil, že jsem nedávno režíroval Kafkovu Proměnu. Premiéra byla přesně na padesáté výročí otevření Bábkového divadla na Rázcestí. Všichni se divili, proč jsme vybrali tento komplikovaný text. Odpovídal jsem: Protože v názvu je totéž co v názvu divadla – proměna. Velmi jsem se snažil, aby se v té hře každý změnil a bylo to velmi veselé a zábavné, každý se změnil záhadně. Divadlo je jako dobrý gag. Anatomie gagu má v sobě jeden z principů celého divadla. Co je to pointa gagu? Stane se přesně to, co všichni čekají, ale jinak, než všichni čekají. Často vysvětluji přátelům, že slovo divadlo je přesnější než slovo theater, že je výstižné a pěkné, je v něm obsaženo „dívat se“, přemýšlet. Povinností divadla je věci měnit, jinak můžu jen chodit po ulici a vidět věci, jaké jsou, a nakonec je ani nevnímat. Ale do divadla jdu proto, abych je viděl. Proto je důležité upozornit na ně tím, že je vidím jinak – abych našel jinou optiku, jiný názor. A co se týká herectví – repertoárové divadlo odehraje za rok řekněme 300 představení, z toho jeden herec takových 150, 200, soubory se neobměňují… Když si představím, že by se divák 60 let díval stále třeba na mě, tak bych toho diváka asi vyhnal… Proto je třeba překvapovat, chystat pasti. Jsme povinni vidět divadlo jako výzkum, objevovat věci. Existují dobré texty, v nichž je důležitější to, co v nich napsané není, než to, co v nich napsané je. Nutí to přemýšlet a hledat řešení. Člověk nějaké najde, zdá se mu překvapivé, ale přitom zjistí, že řešení bylo ve hře už obsažené, jen tam není napsané. Vždy se snažím vycházet ze hry, herec ani režisér by si neměl myslet, že jsou větší než hra samotná. To je citace Petera Brooka a hodila by se jako tečka našeho rozhovoru…
Tomáš Syrovátka