VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

1. březen 2018

Nejen s Petrem Novotným o Tančírně

Petr Novotný při práci, foto Jan Faukner
Povídání s herečkami Tančírny a autorem libreta, režisérem PETREM NOVOTNÝM, píšícím pod pseudonymem Petr Abraham, vzniklo přesně čtyři týdny před premiérou. To je období, kdy bývá většina situací naaranžována, herci už něco o hře vědí, je jim jasný styl a žánr. A zároveň se dostavují pochybnosti – to je fáze, která se vždy neodvratně dostaví s blížící se premiérou. S příchodem kostýmů, paruk a masek, tedy v generálních zkouškách, se herci vždy uklidní, protože jejich figury dostávají jasné kontury, všechno kolem má smysl a tak nějak logicky do sebe zapadá. V případě Tančírny si představme všechny pochybnosti násobené deseti, protože v této inscenaci, v níž herci používají jenom pohyb, gesto, mimiku, kdy se situace zahrají a zatančí téměř beze slov, si zatím nikdo neumí představit, jestli divák všechno správně rozklíčuje a pochopí. Ale na zkoušce není čas na váhání, pochybování, celé čtyři hodiny všichni zkouší. Osmnáct lidí je v pohybu, právě se připravuje nová choreografie…

Asistentka choreografky Petry Parvoničové Kateřina Steinerová pouští hudbu – píseň Chytila jsem na pasece motýlka – a názorně ukazuje každý krok, u toho používá dost neobvyklá slova, pod kterými si ale herci ukládají do paměti každý pohyb: kladívko, motýlek, bůčky, Helenka, párty, vlaštovka, dopředu a dozadu a najdi svého kamaráda. Dvě hodiny práce se nakonec přetaví do dvouminutové choreografie!

Petře, jak jsi přistupoval k dějinám, jež hrají významnou roli v Tančírně, kterou zkoušíme při příležitosti stého výročí vzniku Československé republiky?
Měl jsem na to svou metodu – mám doma tři důležité knihy: jednu speciálně o všech prezidentech České republiky, jednu o sto letech české státnosti a třetí je obecně o historii 20. století. Vždy jsem si načetl jednu kapitolu dějin, ve všech třech knihách, aniž bych měl v té chvíli na věc nějaký názor. Nechal jsem na sebe informace působit a kupodivu se vždycky povedlo, že to množství materiálu mi zarezonovalo v hlavě, ale jenom nějakým zábleskem. Nebylo to tak, že bych se snažil popsat konkrétně nějakou situaci, ale najednou jsem měl pocit, že jsem schopný pomocí určité skici či fotografického reflexu zareagovat na materiál, který jsem měl v hlavě. To, co divák uvidí na jevišti, není zápis faktů, jsou to dojmy. Myslím si, že to jsou záblesky emotivní paměti, ne příliš intelektuální. (smích)
Snažil jsem se evokovat situaci, kterou prožívá člověk, který ji zažil, ale po čase si pamatuje jenom nějaké trosky, jež dokonce nejsou příliš v souvislostech, nemají začátek ani konec, jsou to jenom silně emotivní vzpomínky, které se uložily do paměti. Takhle jsem pracoval až do období, které jsem už osobně zažil. Tam se to pak ve mně začalo dost „prát“, protože jsem už musel zaujímat mravní postoje sám za sebe. A někdy se mi do jistých situací ani nechtělo, protože jsem neměl pocit, že jsem se zachoval tak, jak bych chtěl. Jsou to příběhy niterné a intimní, které se mi ani nechtělo zveřejňovat. Od momentu 50. let, která si pamatuju jako dítě, až do dneška jsou vzpomínky daleko více cenzurované, procezené cedníkem nemilosrdné mravní války, kterou jsem v sobě zažíval. Někde, nebudu říkat kde, jsem psal už jenom o sobě, o svých problémech, o něčem, s čím jsem se dodnes nevyrovnal. Ale herci vědí, které situace hrají o mně a mé rodině. Myslím, že divák nebude z Tančírny odcházet poučen, co se stalo za sto let s českým národem, ale měl by mít pocit, že mu někdo vyprávěl vzpomínky na svůj život. Je to příběh velmi subjektivní.

Nedílnou součástí inscenace je hudba, která také prochází dějinami naší republiky. Jak jsi ji vybíral? Použil jsi šlágry nejtypičtější pro tu kterou dobu, nebo jsou to zase tvoje vzpomínky?
Já ani nevím, ale asi nepřesnější je, že jsou to moje vzpomínky, útržky mé paměti… Ale celé je to založené na existenci YouTube a Googlu. (smích) Bez nich bych to nedal dohromady, protože jsem si nikdy nepamatoval, jak se která píseň jmenuje, jenom jsem si prozpěvoval kousek refrénu. Když jsem do vyhledávače zadal čtyři slova, vyskočila na mě celá píseň. Při psaní libreta mi u všech situací v uších zněla nějaká píseň, a někdy ani nebyla typická pro tu dobu. Jde o reflexi, nikoli zápis. Jsou to fotografické momentky lidských osudů. Fotograf se snaží situaci nafotit tak, aby zachytil její vnitřek, to, co je na ní nejdůležitější. Není to kontinuální popis. Jsou to skici, kresby tužkou, které nejsou ani vystínované. Já o postavách nevím všechno, vidím je v určité chvíli, která něco vypovídá o daném dějinném okamžiku. Když jsem Tančírnu začal zkoušet, zjistil jsem, že na divadle vzniká nová, lepší situace, ve větší zkratce, která na diváky víc zapůsobí. Takže spousta textu takzvaně „padla pod stůl“. A další fáze nastala, když „nakráčela“ hudba spolu s choreografkou, spousta mých věcí pak také odpadla, protože už byly zbytečné – hudba s tancem je samy přinesly.
U této taneční inscenace smekám klobouk před herectvím. Každá scéna má u nás minimálně jeden tanec, který tvoří jakousi její základnu. Teď už vím, proč by Tančírnu nemohli dělat tanečníci, které mám sice moc rád, ale oni disponují jiným druhem talentu než herci – ti do inscenace přinesou potřebný herecký výraz. Herci jakoby mimochodem ze sebe vydávají příběhy. Když na komkoliv spočineš pohledem a půjdeš s ním jeho tancem, bude tě to bavit, protože jde o historku, konkrétní příběh.

A co na této práci nejvíce baví herečku PETRU JANEČKOVOU?
Nejvíc mne na tom baví pohyb, který mám moc ráda a ke kterému se vracím ne na „stará“, ale na bolavá kolena. (smích)

Herci mají cvičenou paměť na texty, v této inscenaci je ale důležité pamatovat si choreografie… Je to pro herce složitější?
Je to jiný druh paměti, já ji mám naštěstí vytrénovanou, protože jsem skoro dvacet let jezdila na taneční kurzy, na JAMU jsme měli balet, jazz dance, modernu… Dlouho jsem ji teď však nepotřebovala, tak je to trochu těžší. Docela složité je, že režisér nám předloží situaci, kterou musíme vyjádřit, ale nemůžeme si pomáhat slovem, jednáme jenom pohybem, tancem, gestem. Důležité tedy je okamžitě nabízet, při takto autorské tvorbě musí režisér okamžitě vidět výsledek, aby věděl, co je třeba zkrátit, naopak prodloužit, udělat jinak. Ale musím říct, že všichni herci do toho jdou naplno a s energií.

DÁŠA NOVOTNÁ k tomu dodává…
Mě na tom baví to, že se hýbeme. S choreografkou Petrou Parvoničovou je radost dělat, ona je obrovský tajfun a je plná nápadů. Sice nejsem rodilý tanečník a trochu déle mi to učení trvá, ale když si to „ukotvím“, už to tam bude. Trochu se jen bojím, jestli se diváci zorientují v historii, ale třeba je to tím, že zatím nemáme činoherní situace s tanečními dokonale propojené. Ještě však máme před sebou dost času na zkoušení, abychom vše doladili.

Vedle herců na inscenaci spolupracuje jeden „profi“ taneční pár: MONIKA NĚMCOVÁ a Petr Červený v alteraci s Michalem Lavrovičem. Monika působí v našem divadle už mnoho let, co nyní říká na Tančírnu, na níž participuje i jako asistentka choreografie?
Tančírnu miluji ve všech podobách, viděla jsem inscenaci i film. A navíc mám moc ráda historii, z dějepisu jsem dokonce maturovala. Proto mě moc baví vyjadřovat historii tím, co mi je nejbližší, tedy pohybem. Jde o průřez všemi tanečními styly, které jsme si za ta léta v divadle vyzkoušeli, a ještě ke všemu se skvělou choreografkou, která je podle mě momentálně u nás nejlepší. Když jsem Tančírnu viděla v podání Divadla Radka Brzobohatého, překvapilo mě, jak rezonovala napříč všemi generacemi. Kdysi jsme tady dělali čistě pohybové představení Maska, které se dokonce stalo divácky nejoblíbenějším v sezóně, což potvrdilo, že k pochopení děje a situací jsou slova zbytečná. Tančírna je pro mě zkrátka splněným snem!
Jana Uherová

Návrh plakátu k premiéře Tančírny