VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Nový INprojekt na Malé scéně: SPOLU-ŽIVY
Než jsem přizvala KATEŘINU VOLÁNKOVOU ke spolupráci na scénickém čtení, viděla jsem spolu s kolegyní Janou Uherovou a naším panem ředitelem její absolventskou inscenaci Žebrácká opera aneb Kauza vyližmetr ve studentském divadle DISK. Byla to skvělá a výborně aktualizovaná podívaná, kde studenti závěrečného ročníku herectví na DAMU měli příležitost ukázat, co v nich je. (Jedním z nich byl mimochodem i Štěpán Pospíšil, teď už člen našeho souboru.) Kateřina je velmi aktivní umělkyní – výborně zvládá dvě až tři divadelní profese: je režisérkou, dramaturgyní a mnohdy i autorkou textů. Jako dramaturgyně nyní pracuje v Dejvickém divadle, dramaturgicky spolupracovala na dvou inscenacích pražského Divadelního spolku JEDL Jana Nebeského a Lucie Trmíkové. Jako autorka a režisérka vytvořila mezinárodní projekt pro studenty středních škol na Nové scéně pražského Národního divadla pod hlavičkou ND Young. Nyní se připravuje na režii Cesty kolem světa, kterou napsala spolu s dramaturgy Marií Novákovou a Jiřím Janků pro Západočeské divadlo v Chebu.
Z nabídnuté spolupráce na scénickém čtení v cyklu INprojekty, který se zaměřuje především na současnou dramatiku a palčivé problémy dnešní doby, měla radost a záhy přišla se zajímavým titulem, který v rámci našeho cyklu žánrově nemá obdoby. Dokumentární drama SPOLU-ŽIVY vzniklo na základě výpovědí žen – tří matek samoživitelek, které se rozhodly svoji tíživou životní situaci řešit sdílením jedné domácnosti.
Katko, co bylo prvním impulzem k napsání doku-dramatu o samoživitelkách?
Šlo o zadání v rámci semestru na DAMU, měli jsme se zabývat doku-dramatem. Téma vzešlo od našeho vedení režijního ročníku. Na sběr materiálu jsme měli téměř tři čtvrtě roku, poté do toho ale přišel covid, který přerušil realizaci projektu, a až teď se znovu vytvořil prostor a příležitost uvést Spolu-živy, z čehož mám velkou radost!
Jak složité bylo najít klíč ke společné komunikaci při sběru materiálu? Byly ženy ochotné podělit se o své zkušenosti?
Sešla jsem se s řadou žen a jejich otevřenost se lišila. Některé mě k sobě pustily opravdu velmi blízko, prakticky hned, u některých jsem neuměla prolomit takovou tu bariéru otevřené sdílnosti ani po několika schůzkách. Myslím, že u všech setkání převládala zprvu nedůvěra, která se mi buď povedla zlomit, či nikoliv, a to záleželo dost na náhodě, osobních sympatiích a momentálním rozpoložením obou stran.
Jaká to byla zkušenost pro tebe? Jak ses během rozhovorů cítila?
Víš, co ve mně vždycky vzbuzovalo největší paniku? Randění! A i tohle bylo svým způsobem jisté namlouvání. Pro mě to byl tedy velký výstup z komfortní zóny, protože nejsem žoviální a otevřený typ, naopak, většinou mám při prvních setkáních jistý ostych a moc toho nenamluvím nebo nervózně hledám správná slova. Tady jsem ale role musela obrátit a být iniciátor debaty. Povětšinou bylo nejtěžší naleznout adekvátní reakci na mnohdy až neuvěřitelné a bolavé příběhy. Dohromady jsem se sešla asi s dvanácti samoživitelkami, než jsem našla ty, jejichž příběh vyprávíme.
Když jsi už takhle konkrétně a vlastně velmi osobně nahlédla do této problematiky, předpokládám, že už to v tobě vzbuzovalo úplně jiné pocity, než když sis předtím třeba přečetla článek v novinách…
Ten vhled do problematiky byl tvrdý náraz do betonové zdi. Začala jsem se probírat legislativou a zjistila, že tyto ženy nemají dovolání ohledně vymahatelnosti výživného na dítě a jejich finanční situace je často na hraně chudoby. Také je to velké téma samoty, strachu z budoucnosti a nedůvěry.
Se samoživitelkami jsi dodnes v kontaktu. Vnímáš, jak se jejich situace vyvíjí?
Náš kontakt se od napsání textu dost proměnil, teď vnímám víc osobní rovinu než komplexnost celé problematiky. Ale inflace, zvyšování cen potravin a zřejmě brzy narůstající daně celou situaci do budoucna ještě víc ovlivní a matkám samoživitelkám přitíží. Také je tu stále stereotypní negativní pohlížení společnosti na matky samoživitelky jako na příživnice státu, které si svoji tíživou situaci zapříčinily samy. A to bude myslím ještě běh na dlouhou trať, než se toto zažité uvažování změní.
Součástí každého uvedení scénického čtení v cyklu INprojekty je diskuse s diváky po představení. Napadlo mě oslovit ženy, jejichž příběhy diváci ten večer uvidí na jevišti. Věřím, že by to pro diváky mohlo být zajímavé. Říkala jsi, že účast na premiéře přislíbily dvě z nich. Myslíš, že takové setkání s námi a našimi diváky může být nějakým způsobem obohacující i pro ně?
Na to jsem velmi zvědavá a těším se. Věřím, že každá debata a vzájemné setkávání mohou věci měnit a obohacovat je. A určitě to všichni známe – nejcennější pocit je cítit podporu v momentu, kdy se cítím nesvůj a mám pochyby o sobě či svém životě. O tom jsou i Spolu-živy. Ona vzájemná podpora sdílené domácnosti dala všem naději, že se můžou od dna odrazit a zkusit to jinak.
Bylo to poprvé, kdy sis vyzkoušela žánr doku-dramatu? Co tě na takovém ne příliš obvyklém divadelním žánru láká?
Má první napsaná hra (Ne)chtěná útěcha z roku 2017 se zabývala japonskými utěšitelkami z druhé světové války, poté jsem jako doku-drama zpracovávala formy politického útlaku u nás od 50. let až po současnost. V poslední době to pak byla inscenace pro Národní divadlo s názvem Rozvod: Věc veřejná, která se věnovala vztahům mezi mladými Čechy a Slováky po třiceti letech od rozpadu, kteří Československo znají jen z vyprávění. Také jsem spolupracovala s romským souborem Trajo, s nímž jsem mapovala jejich migraci do Anglie v 90. letech.
Pravděpodobně mě nejvíce láká ten sociálně-politický přesah, který doku-divadlo umožňuje. Navíc sběr materiálu je trochu detektivní práce, kdy musím nahlížet „za“ událost, tedy hledat okolnosti a celkový kontext. Na základě toho pak volím, skrze koho či co budu příběh/zprávu/událost vyprávět. Baví mě hledat a pátrat, zároveň mi dokumentární rovina dává nějaké ohraničení.
Uvažovala jsi nad dalšími palčivými tématy současnosti, která by tě lákala ke zpracování?
Ono se vždycky nějaké téma vyloupne samo od sebe podle dění ve světě. Těch témat je nyní víc: roztříštěná společnost a její manipulace ze strany populistů a extremistů, političtí vězni v Rusku a Bělorusku, formy útlaků v nedemokratických společnostech… a vedle toho mě pak fascinují světy kolotočářů, cirkusáků a věčných kočovníků, kde převládá určitým způsobem samota a stranění se někomu/něčemu.
Co jiného (ve smyslu žánru i jednotlivých témat) tě v divadle jako tvůrkyni zajímá?
Mám ráda divadelní rozmanitost a myslím, že si stále ještě osahávám, co všechno divadelní jazyk a vyprávění umí. Zatím si moc nevoníme s konverzačkami a typem divadla, které přenáší realitu jedna ku jedné. Na režii mě baví vytváření obrazů, hledání stylizace (jak herecké, tak i výtvarné) a hraní si s vyprávěním skrze pohybové a výtvarné metafory. Ve svých projektech nepopírám divadelnost/iluzivnost, nevyhýbám se hudebnímu divadlu, kabaretům ani kolážím či autorským projektům, kdy se snažím vycházet z herců. Ráda ve vážných věcech a tématech hledám humor a nadsázku. Každý text, ale musí mít nějaký hlubší ponor, aby bylo zajímavé se v něm několik měsíců utápět a učit se v něm plavat. Ráda dělám věci, které se snaží něco změnit nebo otevřou k něčemu debatu.
Z tvé dosavadní tvorby je patrné, že se často pouštíš do vlastních projektů – hry, které uvádíš, si píšeš. V čem je pro tebe tenhle postup výhodný?
Odmala miluju příběhy. Jsem ráda posluchačem, ale i vypravěčem – myslím, že proto jsem se zamilovala do divadla. U psaní mě baví (ale mnohdy mě to i pěkně potrápí) svoboda možností, kam příběh vést. Je k nezaplacení, když mě psaní pohltí natolik, že nevnímám čas a mám jen radost z právě přicházejících nápadů, ale vedle toho jsou dny, kdy nad prázdnou stránkou sedím několik hodin a nápad nepřichází. Něco na tom polibku od múzy asi bude. Když mám pak ale napsaný text, tak už nemusím hledat interpretační klíč, protože znám záměry postav a jaké téma si v sobě nesou, což mi pak usnadňuje následnou režijní práci. V procesu zkoušení se cítím mnohem svobodněji, ale zároveň jdu s kůži na trh před herce a jen s napětím očekávám, zdali text přijmou za svůj bez obav a výhrad.
Od září 2023 jsi zaměstnaná jako dramaturgyně v Dejvickém divadle. To je skutečně specifický divadelní svět, který nějakým způsobem zná, troufám si říct, i každý český televizní divák. Jak se v tomto týmu jako nováček cítíš?
Přivítali mě v září na společném několikadenním soustředění na Sázavě, kde mě uhranula pokora, která v divadle všeobecně panuje. Stále se tam kladou otázky, kam tvorbu směřovat dál, aby „nezahnila” na jednom bodě. Velmi blízký je mi nadhled a humor, kterým se divadlo do jisté míry profiluje. Převažuje tam rodinná atmosféra, která usnadnila to, že jsem tam hned vklouzla bez rozpaků a jsem tam opravdu šťastná. Nejvíc mě na tom baví otevřené prostředí, kde je každý nápad vyslyšen, a navíc i jistá „punkovost“, když se zkouší dělat věci jinak. Umělecké vedení je mi navíc lidsky blízké, a tak jsem opravdu jen vděčná a nějak tomu stále nerozumím, že mě přibrali do party.
Na čem konkrétně teď pracuješ, co tě čeká?
Čeká mě v této a příští sezóně několik režií – v Chebu, v Českých Budějovicích, v Jihlavě a v Dejvickém divadle. Plus pravděpodobně i nějaká ta dramaturgická práce. Opakovaně pak spolupracuji s taneční školou Emotion, kde dáváme dohromady tanečně-činoherní představení vždy na konci divadelní sezóny.
Premiéru autorské Cesty kolem světa v Západočeském divadle v Chebu budeš mít už na konci března, takže přípravy jistě vrcholí, do toho máš relativně nové zaměstnání jako dramaturgyně, a ještě sis přibrala režii scénického čtení vlastní hry, do níž bylo také nutné ještě autorsky zasáhnout. Jak tohle vše najednou zvládáš?
Vyhovuje mi pracovat trochu pod tlakem, těžko se to vysvětluje, ale neumím mít v hlavě jen jednu věc, naopak je pro mě větší výzvou mít v hlavě dva projekty současně, které fungují v nějakém tematickém/žánrovém kontrastu. Cesta kolem světa se věnuje ženám a jejich postavení na konci 19. století. V Chebu totiž nebudeme vyprávět příběh Fogga, ale Feminy Jones, která se rozhodne, že cestu stihne ještě za kratší dobu. Obecně je téma dost podobné: postavení ženy v nějaké konkrétní době v konkrétní společnosti, jen tentokrát to není doku-drama, ale muzikálový kabaret.
Stručná, ale možná zapeklitá otázka: Jsi spíš režisérka, nebo dramaturgyně?
Tyhle dvě pozice v sobě neumím oddělit. Ráda čtu a hledám, co se skrývá za příběhy. Ráda píšu a také ráda zkouším spolu s herci hledat, jak příběh předat. Na současné dramaturgické pozici mě baví dlouhodobější vidina nějaké kontinuální práce (vím pro koho se hledají texty a jaká témata chybí či je po nich poptávka), vedle toho jsou pak režijní kočování, tak trochu dobrodružná v tom, že se stále začíná od nuly – stále poznáváš nová místa, nové lidi, hledáš k nim cestu a zároveň i cestu k vyprávěnému. Má extrovertka ráda režíruje ve velkém kolektivu, a naopak má introvertka je ráda schovaná za textem – baví mě obě.
Z nabídnuté spolupráce na scénickém čtení v cyklu INprojekty, který se zaměřuje především na současnou dramatiku a palčivé problémy dnešní doby, měla radost a záhy přišla se zajímavým titulem, který v rámci našeho cyklu žánrově nemá obdoby. Dokumentární drama SPOLU-ŽIVY vzniklo na základě výpovědí žen – tří matek samoživitelek, které se rozhodly svoji tíživou životní situaci řešit sdílením jedné domácnosti.
Katko, co bylo prvním impulzem k napsání doku-dramatu o samoživitelkách?
Šlo o zadání v rámci semestru na DAMU, měli jsme se zabývat doku-dramatem. Téma vzešlo od našeho vedení režijního ročníku. Na sběr materiálu jsme měli téměř tři čtvrtě roku, poté do toho ale přišel covid, který přerušil realizaci projektu, a až teď se znovu vytvořil prostor a příležitost uvést Spolu-živy, z čehož mám velkou radost!
Jak složité bylo najít klíč ke společné komunikaci při sběru materiálu? Byly ženy ochotné podělit se o své zkušenosti?
Sešla jsem se s řadou žen a jejich otevřenost se lišila. Některé mě k sobě pustily opravdu velmi blízko, prakticky hned, u některých jsem neuměla prolomit takovou tu bariéru otevřené sdílnosti ani po několika schůzkách. Myslím, že u všech setkání převládala zprvu nedůvěra, která se mi buď povedla zlomit, či nikoliv, a to záleželo dost na náhodě, osobních sympatiích a momentálním rozpoložením obou stran.
Jaká to byla zkušenost pro tebe? Jak ses během rozhovorů cítila?
Víš, co ve mně vždycky vzbuzovalo největší paniku? Randění! A i tohle bylo svým způsobem jisté namlouvání. Pro mě to byl tedy velký výstup z komfortní zóny, protože nejsem žoviální a otevřený typ, naopak, většinou mám při prvních setkáních jistý ostych a moc toho nenamluvím nebo nervózně hledám správná slova. Tady jsem ale role musela obrátit a být iniciátor debaty. Povětšinou bylo nejtěžší naleznout adekvátní reakci na mnohdy až neuvěřitelné a bolavé příběhy. Dohromady jsem se sešla asi s dvanácti samoživitelkami, než jsem našla ty, jejichž příběh vyprávíme.
Když jsi už takhle konkrétně a vlastně velmi osobně nahlédla do této problematiky, předpokládám, že už to v tobě vzbuzovalo úplně jiné pocity, než když sis předtím třeba přečetla článek v novinách…
Ten vhled do problematiky byl tvrdý náraz do betonové zdi. Začala jsem se probírat legislativou a zjistila, že tyto ženy nemají dovolání ohledně vymahatelnosti výživného na dítě a jejich finanční situace je často na hraně chudoby. Také je to velké téma samoty, strachu z budoucnosti a nedůvěry.
Se samoživitelkami jsi dodnes v kontaktu. Vnímáš, jak se jejich situace vyvíjí?
Náš kontakt se od napsání textu dost proměnil, teď vnímám víc osobní rovinu než komplexnost celé problematiky. Ale inflace, zvyšování cen potravin a zřejmě brzy narůstající daně celou situaci do budoucna ještě víc ovlivní a matkám samoživitelkám přitíží. Také je tu stále stereotypní negativní pohlížení společnosti na matky samoživitelky jako na příživnice státu, které si svoji tíživou situaci zapříčinily samy. A to bude myslím ještě běh na dlouhou trať, než se toto zažité uvažování změní.
Součástí každého uvedení scénického čtení v cyklu INprojekty je diskuse s diváky po představení. Napadlo mě oslovit ženy, jejichž příběhy diváci ten večer uvidí na jevišti. Věřím, že by to pro diváky mohlo být zajímavé. Říkala jsi, že účast na premiéře přislíbily dvě z nich. Myslíš, že takové setkání s námi a našimi diváky může být nějakým způsobem obohacující i pro ně?
Na to jsem velmi zvědavá a těším se. Věřím, že každá debata a vzájemné setkávání mohou věci měnit a obohacovat je. A určitě to všichni známe – nejcennější pocit je cítit podporu v momentu, kdy se cítím nesvůj a mám pochyby o sobě či svém životě. O tom jsou i Spolu-živy. Ona vzájemná podpora sdílené domácnosti dala všem naději, že se můžou od dna odrazit a zkusit to jinak.
Bylo to poprvé, kdy sis vyzkoušela žánr doku-dramatu? Co tě na takovém ne příliš obvyklém divadelním žánru láká?
Má první napsaná hra (Ne)chtěná útěcha z roku 2017 se zabývala japonskými utěšitelkami z druhé světové války, poté jsem jako doku-drama zpracovávala formy politického útlaku u nás od 50. let až po současnost. V poslední době to pak byla inscenace pro Národní divadlo s názvem Rozvod: Věc veřejná, která se věnovala vztahům mezi mladými Čechy a Slováky po třiceti letech od rozpadu, kteří Československo znají jen z vyprávění. Také jsem spolupracovala s romským souborem Trajo, s nímž jsem mapovala jejich migraci do Anglie v 90. letech.
Pravděpodobně mě nejvíce láká ten sociálně-politický přesah, který doku-divadlo umožňuje. Navíc sběr materiálu je trochu detektivní práce, kdy musím nahlížet „za“ událost, tedy hledat okolnosti a celkový kontext. Na základě toho pak volím, skrze koho či co budu příběh/zprávu/událost vyprávět. Baví mě hledat a pátrat, zároveň mi dokumentární rovina dává nějaké ohraničení.
Uvažovala jsi nad dalšími palčivými tématy současnosti, která by tě lákala ke zpracování?
Ono se vždycky nějaké téma vyloupne samo od sebe podle dění ve světě. Těch témat je nyní víc: roztříštěná společnost a její manipulace ze strany populistů a extremistů, političtí vězni v Rusku a Bělorusku, formy útlaků v nedemokratických společnostech… a vedle toho mě pak fascinují světy kolotočářů, cirkusáků a věčných kočovníků, kde převládá určitým způsobem samota a stranění se někomu/něčemu.
Co jiného (ve smyslu žánru i jednotlivých témat) tě v divadle jako tvůrkyni zajímá?
Mám ráda divadelní rozmanitost a myslím, že si stále ještě osahávám, co všechno divadelní jazyk a vyprávění umí. Zatím si moc nevoníme s konverzačkami a typem divadla, které přenáší realitu jedna ku jedné. Na režii mě baví vytváření obrazů, hledání stylizace (jak herecké, tak i výtvarné) a hraní si s vyprávěním skrze pohybové a výtvarné metafory. Ve svých projektech nepopírám divadelnost/iluzivnost, nevyhýbám se hudebnímu divadlu, kabaretům ani kolážím či autorským projektům, kdy se snažím vycházet z herců. Ráda ve vážných věcech a tématech hledám humor a nadsázku. Každý text, ale musí mít nějaký hlubší ponor, aby bylo zajímavé se v něm několik měsíců utápět a učit se v něm plavat. Ráda dělám věci, které se snaží něco změnit nebo otevřou k něčemu debatu.
Z tvé dosavadní tvorby je patrné, že se často pouštíš do vlastních projektů – hry, které uvádíš, si píšeš. V čem je pro tebe tenhle postup výhodný?
Odmala miluju příběhy. Jsem ráda posluchačem, ale i vypravěčem – myslím, že proto jsem se zamilovala do divadla. U psaní mě baví (ale mnohdy mě to i pěkně potrápí) svoboda možností, kam příběh vést. Je k nezaplacení, když mě psaní pohltí natolik, že nevnímám čas a mám jen radost z právě přicházejících nápadů, ale vedle toho jsou dny, kdy nad prázdnou stránkou sedím několik hodin a nápad nepřichází. Něco na tom polibku od múzy asi bude. Když mám pak ale napsaný text, tak už nemusím hledat interpretační klíč, protože znám záměry postav a jaké téma si v sobě nesou, což mi pak usnadňuje následnou režijní práci. V procesu zkoušení se cítím mnohem svobodněji, ale zároveň jdu s kůži na trh před herce a jen s napětím očekávám, zdali text přijmou za svůj bez obav a výhrad.
Od září 2023 jsi zaměstnaná jako dramaturgyně v Dejvickém divadle. To je skutečně specifický divadelní svět, který nějakým způsobem zná, troufám si říct, i každý český televizní divák. Jak se v tomto týmu jako nováček cítíš?
Přivítali mě v září na společném několikadenním soustředění na Sázavě, kde mě uhranula pokora, která v divadle všeobecně panuje. Stále se tam kladou otázky, kam tvorbu směřovat dál, aby „nezahnila” na jednom bodě. Velmi blízký je mi nadhled a humor, kterým se divadlo do jisté míry profiluje. Převažuje tam rodinná atmosféra, která usnadnila to, že jsem tam hned vklouzla bez rozpaků a jsem tam opravdu šťastná. Nejvíc mě na tom baví otevřené prostředí, kde je každý nápad vyslyšen, a navíc i jistá „punkovost“, když se zkouší dělat věci jinak. Umělecké vedení je mi navíc lidsky blízké, a tak jsem opravdu jen vděčná a nějak tomu stále nerozumím, že mě přibrali do party.
Na čem konkrétně teď pracuješ, co tě čeká?
Čeká mě v této a příští sezóně několik režií – v Chebu, v Českých Budějovicích, v Jihlavě a v Dejvickém divadle. Plus pravděpodobně i nějaká ta dramaturgická práce. Opakovaně pak spolupracuji s taneční školou Emotion, kde dáváme dohromady tanečně-činoherní představení vždy na konci divadelní sezóny.
Premiéru autorské Cesty kolem světa v Západočeském divadle v Chebu budeš mít už na konci března, takže přípravy jistě vrcholí, do toho máš relativně nové zaměstnání jako dramaturgyně, a ještě sis přibrala režii scénického čtení vlastní hry, do níž bylo také nutné ještě autorsky zasáhnout. Jak tohle vše najednou zvládáš?
Vyhovuje mi pracovat trochu pod tlakem, těžko se to vysvětluje, ale neumím mít v hlavě jen jednu věc, naopak je pro mě větší výzvou mít v hlavě dva projekty současně, které fungují v nějakém tematickém/žánrovém kontrastu. Cesta kolem světa se věnuje ženám a jejich postavení na konci 19. století. V Chebu totiž nebudeme vyprávět příběh Fogga, ale Feminy Jones, která se rozhodne, že cestu stihne ještě za kratší dobu. Obecně je téma dost podobné: postavení ženy v nějaké konkrétní době v konkrétní společnosti, jen tentokrát to není doku-drama, ale muzikálový kabaret.
Stručná, ale možná zapeklitá otázka: Jsi spíš režisérka, nebo dramaturgyně?
Tyhle dvě pozice v sobě neumím oddělit. Ráda čtu a hledám, co se skrývá za příběhy. Ráda píšu a také ráda zkouším spolu s herci hledat, jak příběh předat. Na současné dramaturgické pozici mě baví dlouhodobější vidina nějaké kontinuální práce (vím pro koho se hledají texty a jaká témata chybí či je po nich poptávka), vedle toho jsou pak režijní kočování, tak trochu dobrodružná v tom, že se stále začíná od nuly – stále poznáváš nová místa, nové lidi, hledáš k nim cestu a zároveň i cestu k vyprávěnému. Má extrovertka ráda režíruje ve velkém kolektivu, a naopak má introvertka je ráda schovaná za textem – baví mě obě.
Anna Zindulková Hlaváčková
