VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

1. září 2018

O divadelní pouti Ladislava Freje

Ladislav Frej jako Whitchell ve hře Až na věky, foto Josef Vostárek
Hra Až na věky, která měla premiéru na sklonku loňské sezóny, má šest postav a všechny jsou hlavními rolemi. Jednu z nich ztvárnil milý host z Prahy LADISLAV FREJ, herec známý z řady filmů, televizních seriálů, rozhlasu i dabingu. Ale divadlo hrál už jako dítě. Ve svém rodném Brně byl členem dětského sboru Janáčkovy opery a zahrál si i dětské role v Redutě a v Mahenově divadle. Zavzpomínejme…

Pane Freji, vy jste v Brně vyrostl, vystudoval JAMU, i vaše první angažmá bylo brněnské. Jak na Brno vzpomínáte?
Já tam ještě pořád trochu žiju. Mám v Brně část rodiny, respektive starší sestru, moje mladší sestra žije ve Spojených státech. A taky tam hraju v „Mahence“ Královu řeč. Ta pupeční šňůra s Brnem stále trvá. Mám tam svůj rituál: přijedu do Brna, jdu Masarykovou ulicí na náměstí Svobody, pak jdu Českou nahoru a pak teprve do divadla. Musím před představením udělat takový malý městský okruh. A vždycky cestou koupím růži pro naši vlásenkářku Lidušku, to je bezvadná ženská. Ona mně zas upeče bábovku, bezlepkovou.

Začínal jste v Satirickém divadle Večerní Brno. Jaké bylo?
To byla dobrá zkušenost. Přišla náhodou, my jsme tenkrát s kolegou z ročníku Jirkou Štědroněm chtěli jít spolu do angažmá. Dělali jsme divadlo poezie s Radimem Vašinkou, Milan Uhde nám psal texty a Petr Skoumal nám hrál hudbu. Chtěli jsme v tom pokračovat i po studiích. Jednou jsme dělali silvestrovský televizní pořad s Večerním Brnem a jeho tehdejší ředitel se nás zeptal, jestli bychom tam nechtěli jít, a my jsme kývli. Ale Jirka musel za rok odejít na vojnu. Já ne, protože jsem první premiéru ve Večerním Brně odstonal, nejdřív do mě pořád píchali penicilin, jenže po premiéře jsem nevstal z postele, byla to revmatická horečka, takže jsem pak šest neděl ležel v nemocnici. Z vojny mi dali odklad. Jirka odešel do AUSu a já jsem v Brně zůstal sám. Ještě jsem hrál několik představení s Lubošem Černíkem, to byl skvělý komediant, herec i autor, vzácná osobnost… Pak jsem partneřil s Karlem Augustou. Ale druhou sezónu už jsem byl jak na trní a říkal jsem si, že už bych měl zkusit něco jiného. Protože tam se vždycky nazkoušela jedna věc a pak se pořád hrála, hlediště bylo plné, ale mně chybělo zkoušení nových věcí. Vlastně jsem tam hrál jen v Hamletovi IV., ve hře Drak je drak, pak jsme měli premiéru Krále Vávry od Milana Uhdeho a poslední bylo …alias Odyssea. A ještě jsme dělali poetický pořad Mít zelené tělo z veršů Hanse Arpa. Zpívala v něm Ljuba Hermanová a verše recitoval Jiří Štědroň, Marie Beránková a já. Ale zrovna teď mám takovou pěknou vzpomínku na ty časy. Zapnul jsem rádio a právě mluvil Vláďa Fux, což byl kmenový autor, dvojice Fux-Pantůček, která psala pro Večerní Brno. Mluvil o Luboši Černíkovi a pak pustili písničku a já si najednou říkám, to jsem já s Karlem Augustou! Byla to písnička o vodě z představení …alias Odyssea. Bylo to takové pěkné připomenutí po strašně moc letech. V dalších dnech jsem si mnohokrát uvědomil, že si tu písničku zpívám, snad ještě půlku textu jsem si pamatoval. Tak to bylo moje Večerní Brno.

Pak už přišla nabídka z Pardubic. Váhal jste?
To bylo trošku složitější. Moje tehdejší žena Gábina Wilhelmová právě končila školu, na poslední ročník se přijeli podívat divadelní ředitelé. Byl jsem tehdy u toho a režisér Honza Fischer, otec Táni Fischerové, kterého jsem znal ještě z Divadla bratří Mrštíků, mi nabídl angažmá v Plzni, kde tehdy působil. Ale Gábina dostala nabídku do Pardubic. Naše manželství nějak nedělalo dobrotu, a tak jsem si řekl, že to zkusíme v Pardubicích oba a třeba to dáme dohromady. Nedali. Ale nelituju toho, protože to byly krásné roky s celou tou partou mladých lidí, kteří tu tehdy byli a ze kterých vyrostly velké herecké osobnosti. Hodně se zkoušelo, hodně se hrálo. Měli jsme snad deset premiér za sezónu. Hrálo se doma, jezdilo se na zájezdy a v Husově sboru byla komorní scéna, kde se hrály malé komedie. Člověk měl pořád na čem dělat, musel se učit, nezahálel ani chvilku, pořád byl v jednom kole. Ale byli jsme mladí a tenkrát tu nebylo nic jiného k rozptýlení, žádná televize, jenom divadlo. Člověk se naučil pořádně makat, což je podstatné, protože talent je jen předpoklad a je k němu nutná permanentní práce na jevišti. Nejen při zkoušení, ale i při představeních. Vždycky jsem se bytostně vzpíral tomu, abych hrál každé představení stejně. To neznamená, že jsem tam dělal nějaké vylomeniny, ale pořád jsem hledal místa, která by se dala ještě dotáhnout nebo zkusit jinak. Některé kolegyně mě za to nenáviděly, protože chtěly, aby se to hrálo tak, jak je to „nacvičené“, pořád stejně. Jenže mně to nedalo. Pardubice byly výborné angažmá. Správný herecký „humus“, mohu-li to tak říct. Anebo pateticky: cítil jsem se neustále naplněn prací.

Co vás pak odlákalo do Ostravy?
Příchod nového uměleckého šéfa, jistého pana Horana. V té sezóně hodně z nás dalo výpověď, kvůli němu. A zrovna přijel z Ostravy Radim Koval. Gábina Wilhelmová ho pozvala na Hrátky s čertem, kde hrála Káču. Chtěla jít do Ostravy, a on dal nabídku mně. Tehdy už jsem byl s Evelynou Steimarovou, říkal jsem si, že Ostrava je dobré angažmá, a šli jsme. Jenomže jsem tam vydržel jenom jednu sezónu, protože pak na nějaké představení přijeli z Prahy Vašek Lohniský s dramaturgem Jirkou Flíčkem, který byl před tím ve Večerním Brně. Slovo dalo slovo, Jirka se mě zeptal, jestli si nechci něco zkusit v Divadle S. K. Neumanna. Asi za měsíc jsem začal jezdit z Ostravy do Prahy zkoušet Calábkovo Zavraždění svaté Celestiny, a aniž bych věděl, že se tam dostanu do angažmá, jsem už v březnu dal v Ostravě výpověď. Odehrál jsem premiéru, přišel za mnou ředitel Strejček a řekl, že se mnou podepíše angažmá. Tak jsem se dostal do Prahy a tam už jsem se pak motal po divadlech. Ale v té Libni jsem byl dlouho, snad devět let. Věra Galatíková byla tehdy v Činoherním klubu, kde potom zlikvidovali vedení a docela ho rozmetali, a Věra dostala nabídku taky do Libně. Byli jsme tam pak spolu. Když zlikvidovali Divadlo za branou, tak přišel do Libně Otomar Krejča a s ním byla krásná práce. Začínali jsme Platonovem. On měl Krejča takovou pověst, že bere herce strašně pevnou rukou, že je usurpuje, ale není to pravda, já jsem s ním tuhle zkušenost vůbec neudělal. On byl tak perfektně připravený, my jsme dostali knížky, na jedné straně byl text hry a druhá strana byla plná otázek vztahujících se k situacím, postavám, vztahům… To bylo, jako kdyby se člověk vrátil do školy, ale v dobrém. Mně zatnul hřebínek hned na první zkoušce. Přečetli jsme si text, pak měl s každým individuálku a já jsem se ho zeptal, jaký vlastně je ten Platonov. A on mi řekl: „No Freji, co je to za otázku?“ Zpražil mě, že takhle hloupě se přece nemůžu ptát, že se o tom musí přemýšlet a pracovat na tom. On měl ten herecko-režijní itinerář dokonale promyšlený, ale na druhou stranu říkal, že když to uděláme nějak jinak, ale bude to správně, tak je to v pořádku. Vždycky říkal „správně“, ne dobře. Byla to skvělá práce s ním. Po premiéře mi řekl: „Freji, zase jste měl štěstí.“ Odnesl jsem si z toho zkušenost, že když je herec s režisérem na jedné struně, tak je výsledek vždycky správný.

Setkal jste se někdy s rolí, ze které jste byl bezradný?
Určitě jsem něco takového zažil. Pak jsem se proklínal… Od té doby si vždycky před představením říkám: „Začínáme, šup do křeče!“ Ale to je myšleno sebeironicky. Člověk se nesmí brát moc vážně. Jakmile se začne sledovat a být na jevišti narcistní, tak to je vždycky špatně a pozná se to. Jsou samozřejmě role, ze kterých je čirá bezradnost. V ABC jsme zkoušeli s jedním režisérem, který nám na první zkoušce charaktery figur „osvětloval“ tím, že četl repliky, které ta figura říká. To herci nic nepřinese. Pak musí být o tempo napřed před režisérem, aby nebyl udusán.

Vaše nejdelší angažmá bylo v Divadle na Vinohradech. Na co z toho období nejraději vzpomínáte?
Na režiséra Jaroslava Dudka. Ten byl perfektní, taky měl všechno dokonale promyšlené. Bohužel brzo umřel. Hrál jsem v několika jeho inscenacích, a v Mistrovi a Markétce jsem byl Voland, ale až na potřetí. Nejprve tu roli nastudoval Miloš Kopecký, ale po několika reprízách ho sežehla deprese a on v těch svých těžkých obdobích někdy vůbec nemohl na jeviště. Tak to za něho převzal Ilja Racek, ale za pár dní na chalupě propadl stropem a zlomil si obě paty. Tak jsem nakonec Volanda hrál já. Byla to moc pěkná práce, ta inscenace byla dokonalá. Pak jsem měl moc rád Večer tříkrálový, hrál jsem Malvolia. Ta dopisová scéna je majstrštyk, ta mě strašně bavila a pořád jsem v ní hledal něco nového, samozřejmě aniž bych chtěl toho Wildu nějak vylepšovat. Po dopisové scéně byl vždycky potlesk. Taky jsme s Jaroslavem Dudkem dělali Vercorsova Nepřirozená zvířata. A Kishona Byl to skřivan, tam jsem dělal Shakespeara a hráli to se mnou Daniela Kolářová a Tomáš Töpfer. Když jsme tu inscenaci dohráli na Vinohradech, jezdili jsme s ní, udělali jsme snad ke stovce repríz… Taky rád vzpomínám na inscenaci Petra Novotného Kdo se bojí Virginie Woolfové. Moc pěkných vzpomínek mám… Pak jsem ovšem udělal takovou mesalianci. Zavolal mi Ivan Rajmont, jestli nechci jít do Národního. A ve mně se nějak ozval venkovský obrozenec, protože za nás ještě bylo Národní divadlo nedostižná meta. Tak jsem kývl, což strašně urazilo Jiřinku Jiráskovou.

Ale vy jste se za čtyři roky vrátil.
Protože do Národního přišel nový šéf, z HaDivadla, a začaly se dít věci, které mi s tou zlatou kapličkou nešly dohromady. Já nemůžu překousnout některé režisérské schválnosti, třeba když Hanička na začátku Lucerny říká, že jde natrhat jarního kvítí, a ze stromu spadne jabko. A první jednání končilo tím, že přes celou scénu překlusal jednorožec. Déle jsem na tom představení nevydržel. Leccos jsem pak v Národním divadle nemohl překousnout a rád jsem se vrátil na Vinohrady.

Jaký byl po všech těch pražských letech návrat na pardubické jeviště?
Řeknu vám upřímně, že jsem se sem těšil, protože na ty roky tady moc rád vzpomínám. Samozřejmě, člověk se těší, ale trochu s obavami, aby nebyl rozčarován ze změn, které přinesl čas. Ale nejsem. Soubor je tady pořád dobrý, chodím na představení a vidím, že hrají správně, jak by řekl Krejča. Je to šťastný návrat.

A čím vás zlákala role Whitchella ve hře Až na věky?
To je skoro, jako když jsem se ptal Krejči, jaký je ten Platonov. Já neumím přečíst hru na první přečtení. Já si každou hru musím přečíst několikrát, věčně hledám souvislosti, souvztažnosti všeho, co se na jevišti děje a říká. Všechny detaily mě zajímají a pak tomu teprve začnu rozumět. Teď si študuju na mapě, jak ten Whitchell plave do Scarborough a jak daleko je jeho hotel v Bridlingtonu od města Hull, ve kterém bydlel. Já jsem blázen do map. Když jsem četl Murakamiho Kafku na pobřeží, tak jsem si koupil velkou mapu Japonska a cestoval jsem s ním.
Jana Pithartová

S Aloisem Ostrem v titulní roli v Tartuffovi, VČD 1969