VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

23. listopad 2018

Ohlédnutí za Karlem Čapkem a Bílou nemocí

Letos, v roce četných památných českých osmiček, si připomeneme také 80. výročí úmrtí Karla Čapka. Bude to na Boží hod vánoční. Karel Čapek zemřel v osmačtyřiceti letech 25. prosince 1938 a jeho smrt působí vzhledem k tehdejší budoucnosti českého národa symbolicky. Kdyby ji nezpůsobila nemoc a vyčerpání, jistě by jednoho z největších českých spisovatelů sprovodili ze světa nacisté.

Dílo Karla Čapka je žánrově bohaté, psal romány (Krakatit, Továrna na absolutno, trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život…), povídky (Boží muka, Trapné povídky, Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy…) i jiné drobné prózy, cestopisy, filosofické a politické eseje, fejetony i jiné publicistické útvary, dětské knihy (Dášeňka čili život štěněte, Devatero pohádek…), o jeho překladatelském a básnickém umění svědčí mistrná antologie Francouzská poezie nové doby. A psal také divadelní hry. Ve Východočeském divadle byly uvedeny skoro všechny: Matka (hned památného roku 1945), R. U. R. (1947, 1982), Ze života hmyzu (1947, 1961 a 1980), Loupežník (1959 a 1999), Věc Makropulos (1988) a Bílá nemoc (1958 a 2016).

Poslední jmenovaná a nejmladší inscenace, BÍLÁ NEMOC v režii Mikoláše Tyce, dospěje po dvou a půl letech života na pardubickém jevišti k derniéře ve středu 28. listopadu. Na otázku, která témata Bílé nemoci resonují v dnešním světě, režisér v době zkoušení odpověděl: „Baví mě třeba téma „normálního člověka“ a fungujícího „systému“, což nejsou na první pohled témata nejzásadnější. Jenže jsou to právě obyčejní lidé, bezejmenný dav, který se rozhodne následovat Maršála (jak aktuální!) a jdou za ním kamkoliv a vykonají cokoliv. A pokud se jemu (ale nejen jemu, ale i dvornímu radovi, celé společnosti) podaří vytvořit systém, který považujeme za přirozený, pak jako kdyby nezbylo žádné místo pro humanitu, pro lidství. Když se necháš ovládnout strachem, pak jsi opravdu v nesnázích, a celá společnost k tomu někdy inklinuje. To je podle mě nemoc dneška a bílá nemoc je v tomto smyslu geniální metaforou.“

Představitelé hlavních rolí odpovídali na otázku, co se o svých postavách dověděli během zkoušení a následného soužití na jevišti…

MILAN NĚMEC (Doktor Galén):
Mě na tomhle Čapkovi nepřestává fascinovat ta moc, ta možnost jedince, obyčejného člověka, změnit svět! Tedy, v tomto případě k lepšímu… To je stále aktuální myšlenka, ta možnost tu stále je a nemusí být podmíněna zrovna světovou pandemií nějaké choroby. A potom taky to, jak si veliké autority, vůdcové, vládcové, nedokáží poradit s klidnou sílou. Proto taky „držet se zpátky v hereckém projevu“ byl pro mě, přiznám se, těžký úkol, ale s Galénem mi bylo těch skoro čtyřicet repríz moc hezky a se smutkem v duši budu opouštět tu jeho, naši, ordinaci…

MARTIN MEJZLÍK (Maršál): Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak jsem se nedozvěděl nic nového, snažil jsem se mu dát pouze něco ze sebe. Tedy nic pozitivního ani objevného, snažil jsem se o to polidštit jej.

TOMÁŠ LNĚNIČKA (Dvorní rada prof. Dr. Sigelius): Karla Čapka mám moc rád. Ale prof. Dr. Sigelius mě poučil o tom, že Bílá nemoc se nedá naučit.

RADEK ŽÁK (Baron Krüg): Na Barona Krüga – zbrojaře, v dnešních poměrech de facto miliardáře, jsem po celý čas našeho soužití názor nezměnil. Byl, je a bude to pro mne muž, kterého nelze než respektovat jako velkou osobnost, a pokud by jeho charakter měl být vážen na vahách, tak to, že nepůjde do pekla (z náboženského hlediska hlavně proto by šel, samozřejmě), je jeho sebevražda, myslím, jediná možná cesta na jeho životní křižovatce.
Ztvárnění této pro mne fascinující postavy jsem se pokusil asi po 15. repríze na radu člověka nejbližšího a pro mne nejrespektovanějšího alespoň trochu posunout k větší prostotě, ubrat tedy teatrálnosti… (všiml si toho Maršál, tak jsem měl radost), otázka je, zda jsem toto pojetí udržel.
Čapek je pro mne velikán, pamatuji se, jak na mne mocně zapůsobil v jinošství Krakatit, a v dětství, jak jsem byl napjatý při četbě Války s mloky. Jsem pyšný také na to, že jsem měl štěstí za studií poznat profesora Františka Černého, který byl Čapkovým velkým propagátorem. Možná není ani příliš známo, že o změnu v pohledu našich soudruhů v 50. letech na dílo Karla Čapka se postaral paradoxně sovětský literární vědec, který se divil, že se o něm u nás nemluví…
Radost mi dělalo, že o naši inscenaci měly zájem školy. Snad jsem se s Čapkem na jevišti nepotkal naposledy…
Jana Pithartová

Milan Němec s Tomášem Lněničkou v Bílé nemoci, foto Jan Faukner