VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

22. listopad 2018

Opory společnosti optikou Davida Šiktance

Henrik Ibsen je pokládán za zakladatele realistického dramatu. K jeho nejznámějším hrám sice patří tajuplný, veršem psaný Peer Gynt (a dále pak pozdější vrcholná dramata Nora, Heda Gablerová, Paní z moře, Stavitel Solness, Nepřítel lidu, Strašidla…). Ale právě po Peeru Gyntovi autor zásadně změnil poetiku a začal se věnovat společenským tématům. Opory společnosti napsal roku 1877, bylo mu 49 let, a sklidil s nimi během jediného měsíce veliké úspěchy ve Skandinávii a ještě větší v Německu, kde tehdy žil v dobrovolném exilu. Na české scéně byly poprvé uvedeny půl roku po vzniku hry a pak ještě mnohokrát, naposledy však dávno tomu – v roce 1966. (V Pardubicích se hrály o deset let dříve a roli synka Olafa ztvárnil tehdy devítiletý Jiří Bartoška.) Jedenapadesátiletá pauza od poslední české inscenace by mohla vést k podezření, že hra Opory společnosti takzvaně zestárla, ale byla by škoda mu podlehnout. Zjistili jsme, že toto drama je překvapivě aktuální, objednali jsme nový překlad u přední české skandinavistky Karolíny Stehlíkové a mladý režisér DAVID ŠIKTANC (* 1987) právě obhajuje jeho návrat na živoucí české jeviště. Prozatím aspoň na to naše.


Davide, Opory společnosti s tebou vybrala moje kolegyně Anna Hlaváčková. Jakou cestou jste dospěli ke konečné volbě?
Přiznám se, že přesné podrobnosti si už nepamatuju. Zvažovali jsme více titulů, s Oporami jsem posléze přišel já – lákaly mě jako téměř neuváděný Ibsenův text. Z jeho společenských (resp. politických) her se v posledních letech dočkal větší pozornosti jen Nepřítel lidu a mně se zdálo, že Opory zůstávají v jeho stínu poněkud neprávem – mimo jiné i kvůli absenci současného překladu.

Co pro tebe předznamenává název Opory společnosti?
Se znalostí hry je poněkud složité odpovědět na otázku, co předznamenává její název. Ale je z něho, myslím, zřejmé, že jedním z klíčových témat bude společnost jako taková. Ve chvíli, kdy polevuje nebo téměř zaniká zájem jednotlivce o věci veřejné a tedy i o společnost, v níž žije, připadá mi nanejvýš důležité se podobným tématům věnovat.

Co prozradíš o své inscenaci?
Vzhledem k tomu, že máme za sebou pouze několik čtených zkoušek, nejsem s to přesněji odpovědět. Jednoznačně však chci usilovat o tvar, který nebude jen pasivní podívanou, ale pokusí se diváky aktivizovat – nikoli ve smyslu interakce s jevištěm, ale v jejich vlastních názorových pozicích a postojích.

Henrik Ibsen je údajně druhý nejhranější dramatik na světě. Jen na českých scénách vzniklo od roku 1989 asi 80 ibsenovských inscenací (za minulého režimu byla jejich frekvence jen o málo menší). Jak si u autora, jehož dramata jsou náročná a nepatří k nejveselejším, vysvětluješ tak velkou oblibu?
Především je třeba poznamenat, že Henrik Ibsen patří zcela jednoznačně mezi nejvýraznější dramatiky všech dob. Jeho hry jsou mimořádné nejen kompozicí a obrazností, ale také diagnózami společenských či rodinných procesů, které se ukazují jako zcela nadčasové.
K frekvenci inscenování ibsenovských textů je ale nutné poznamenat, že výraznou většinu – jsem o tom alespoň přesvědčen – těchto inscenací mají na svědomí studiové scény. U větších divadel není snadné jeho hry prosadit. Za častým uváděním jeho her totiž stojí spíš umíněná fascinace režisérů a dramaturgů než divácká poptávka.

Tvůj živý i archivní režijní repertoár, rozsetý po divadlech napříč celou republikou, je žánrově i stylově pestrý, inscenuješ často hry moderní i úplně nové, ale nevyhýbáš se ani klasice. Jaká dramatika je ti nejbližší?
Těžiště mého repertoáru leží nepochybně v německo-jazyčné dramatice a literatuře. Pestrost, o které se zmiňuješ, je spíše důsledkem mého působení na volné noze, kdy člověk musí najít konsenzus s divadlem, ve kterém hostuje.

Máš své oblíbené autory?
Nabízí se uvést ty, jejichž hry jsem inscenoval opakovaně: Bertold Brecht, Tankred Dorst, Marius von Mayenburg, Henrik Ibsen. Ale to je samozřejmě jisté zjednodušení. K mnohým z těch, které mám rád, jsem se zatím nedostal…

Jsi kmenovým režisérem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Jaké podněty tě přiměly vydat se do divadla pod hradem Střekovem?
Moje někdejší hostování v Činoherním studiu (v roce 2011 s hrou Ewalda Palmetshofera „hamlet je mrtev. bez tíže“) pro mě bylo zcela iniciační – a když se nyní naskytla možnost vrátit se, navíc na delší čas, vůbec jsem neváhal. Činoherní studio považuju za zcela mimořádné divadlo, ať už charakterem, atmosférou, historií, nebo lidmi, kteří jsou nyní jeho součástí. Že mezi ně patřím, považuju zároveň za privilegium i závazek.

Činoherní studio bylo Nadací Alfreda Radoka oceněno jako Divadlo roku 2000. O čtrnáct let později prošlo těžkou krizí a jeho následný boj o přežití sledovala celá česká kulturní veřejnost. Jaká situace je tam dnes?
Situaci považuju za stabilizovanou – divadlo má s městem v tuto chvíli zcela korektní vztah.

Je ústecká divácká obec něčím specifická?
To zatím nedokážu říct. Nestrávil jsem v Ústí zatím tolik času, abych na podobnou otázku dokázal relevantně odpovědět. Vím ale, že Činoherák má své letité diváky, někteří se svého času titulovali jako „utras“, což samo o sobě svědčí o mimořádně intenzivní vazbě. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že specifický je především samotný Činoherák. Mimo tři největší města v republice, která mají vlastní divadelní síť, je jedinou na velkém měšťanském divadle nezávislou studiovou scénou…

Pracoval jsi už v řadě divadel, takže můžeš srovnávat. Dá se z podmínek v divadle vyčíst sociálně kulturní milieu města?
Z poměrů v divadle je skutečně možné vyčíst ledacos – ale člověk je vnímá jako součást širšího kontextu, protože ve městě, kde zkouší, tráví logicky poměrně dost času.

Jaká práce tě v letošní sezóně ještě čeká?
V lednu 2019 se vracím do Činoherního studia, kde budu zkoušet Gieselmannovu mrazivou komedii Pan Kolpert.

Držím palce inscenaci Opory společnosti i všem tvým dalším. Zlom vaz!
Jana Pithartová

Režisér David Šiktanc na zahajovací zkoušce Opor společnosti, foto Jiří Sejkora