VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

20. květen 2010

PARDUBICKÝ AMADEUS aneb SETKÁNÍ ČINOHRY S OPEROU

Ladislav Špiner a Josef Vrána, foto Michal Klíma
Amadeus není první pardubickou režií Michaela Taranta, v níž se činohra setkává s hudbou. Stejný režisér má na svém kontě již melodram Medea, drama Na miskách vah či hru o operní pěvkyni Marii Callas. Tentokrát ožívají v divadle vedle mimořádně nosných činoherních postav – Amadea a Salieriho – i Mozartovy instrumentální skladby a především několik operních árií. Charakter naší nové inscenace vám v krátkém „čtyřrozhovoru“ přiblíží sami představitelé hlavních rolí a interpreti operních partů...

Josef Vrána
Hrál jsi už takové role, jako je Romeo, Cyrano. Má pro tebe postava Salieriho – byť je o mnoho let mladšího data – srovnatelnou velikost? Jak vysoko tuto roli řadíš?
Teprve až v závěru práce, možná při posledních generálkách a po premiérách, jsem dospěl k názoru, že tato role pro mě znamená takřka nejvíc, co jsem kdy dělal, ne-li úplně nejvíc. Když si vzpomenu na úkoly, které mě potkaly předtím a které byly obrovské a nádherné, zdá se mi, že ve většině z nich jsem byl ponořen úplně, a byl jsem jimi přesycen a zahlcen – zde zažívám pocit, jako bych byl nad věcí – více vědoucí. Je to asi dáno i epickým – vypravěčským charakterem postavy Salieriho. I když ten Cyrano... do třetice...

Během inscenace musíš vystřídat různé styly herectví – intimní zpověď, dialog s publikem, smysl pro divadelní gesto a expresi. Jsou to vědomé střihy? Jakým způsobem balancuješ mezi těmito rovinami?
Je to vědomé i intuitivní. Začal jsem si to uvědomovat až při generálních zkouškách, kdy jsme hráli celou hru v kuse a jednotlivosti se začaly spojovat – možná že během repríz se dostanu ještě dál... Nebojím se citu na jevišti, ani velké exprese, zloby, výlevu, křiku, a to jsme s Michaelem (režisérem Tarantem – pozn. red.) už mnohokrát využili. Ale tentokrát mě baví i intimní zpovědi oproštěné od všech těch „velkých“ hřmotných věcí, např. v závěru, kde jsem jen já a divák...

Které místo je pro tebe nejsilnější?
Za vrcholnou scénu pokládám závěr první poloviny, vyhlášení války Bohu, monolog, v němž projdu od absolutního propadu a zhroucení, pocitu marnosti až ke vzpouře.

Během zkoušení jsi musel pečlivě naposlouchat hudbu, inscenace místy připomíná téměř melodram – některé repliky jsou svázané s příslušnou hudební frází. Kdy k tobě – jakožto k Salierimu – nejsilněji promlouvá hudba?
Pro mě je nejsilnější hned ten první střet s Mozartovou hudbou – se serenádou B dur, s rozbolavělým hlasem hoboje. A mám-li mluvit jako divák, lze-li to, cítím, že je strašně dobře, že se na jevišti objeví svět hudby, že se hudba díky filharmonii a zpěvákům zhmotní. I nahrávky jsou vynikající, ale divadlo je živé a živá opera, lidský zpěv je nenahraditelný.


Ladislav Špiner
Ty jsi hrál postavu Amadea již během svého angažmá v Opavě. Nechci, abys srovnával obě inscenace, spíš by mě zajímalo, zda sám v sobě, ve svém vnímání a uchopení postavy vnímáš posun?
Posun je určitě ve věku, ve vnímání divadla a ve zkušenosti, kterou člověk od té doby má. Během čtyř let jsem prošel mnoha věcmi, vystřídal angažmá, začal jsem být obsazován v jiném repertoáru, hrávám jiný typ rolí. Životní zkušenost je asi to nejpodstatnější, v mém životě se stalo mnoho věcí, přerodů, to hraje velkou roli.

Které místo je pro tebe ve hře nejsilnější?
To se nedá takto říct, je tam tolik silných míst... Snad Mozartova smrt... Pro diváka to může pravděpodobně být Salieriho atak, kdy publikum osloví jako bratry v průměrnosti.

Kde cítíš vrchol „duelu“ Salieri – Mozart?
Nevím, je-li to duel, souboj. Každý máme svoji linku, po které jdeme, a občas se potkáme, střetneme. Já jakožto Mozart necítím zlobu skoro nikde kromě momentu, kdy mi císař vytkne, že opera má příliš mnoho not, a Salieri přikývne, ačkoliv vidím, že lže, protože hudbu slyšel a cítil její velikost. Pak se na sebe s Pepou – Salierim – podíváme, a tam lze mluvit o střetu. Silný moment je, když umírám, a Pepa – nevím, jestli mluví v tu chvíli víc k Bohu nebo ke mně – ale prosí, abych umřel.

A tvůj názor na vklad živé hudby – přítomnosti filharmoniků či zpěváků?
Živá nereprodukovaná hudba v podání filharmonie je něco nádherného. Například tercet z Cosi fan tutte... Ale ani užitá nahrávka nezaostává, především Rekviem má neuvěřitelnou tenzi, abych použil slova režiséra Taranta...


Hana Medková
Absolventka pardubické konzervatoře (u Jany Hamplové) a VŠMU v Bratislavě, soukromá studia u Miloslavy Sopirové. Hostovala ve Slovenském národním divadle, ve Státní opeře v Praze, v Moravském divadle v Olomouci. Věnuje se koncertní činnosti doma i v zahraničí, zejména komorní hudbě. Spolupracovala se Slovenskou, pardubickou či hradeckou filharmonií. Pedagogicky působí na Konzervatoři v Pardubicích.
Na jevišti působíte jistě nejen pěvecky, ale i herecky. Odkud pramení vaše zkušenosti v tomto oboru?
Děkuji. Na škole jsme se samozřejmě průběžně věnovali opernímu herectví, ale musím říct, že nejvíc vzpomínám na hodiny s někdejší pardubickou herečkou, paní Janou Rubášovou. A mám už za sebou i praktické zkušenosti z operních inscenací, např. Barča v Hubičce, Žínka v Rusalce, Stázi v Čardášové princezně nebo Mi v Zemi úsměvů.

Vím o vás, že soukromě pomáháte naší kolegyni Martině Sikorové zdokonalit se ve zpěvu. Poradila vám Martina během zkoušení Amadea na oplátku něco z činoherní abecedy?
Známe se s Martinou teprve od září, ale i za tu krátkou dobu jsme se spřátelily a máme spolu krásný lidský vztah. Pokud jde o zkoušení, pomohla mi několika kamarádskými postřehy, a především na jevišti je pro mě velkou inspirací, protože si jí jako herečky moc vážím. Snažím se pozorovat kolegy a něco si z nich vzít. Od druhých lidí se lze mnohému naučit. A to neplatí jen o Martině. Jsem Pardubačka a spolupracovat s lidmi, které jsem odmalička obdivovala, je pro mě moc krásný zážitek. Obzvlášť v tak překrásné inscenaci.

Která árie je vám v Amadeovi nejbližší a proč?
Árie Konstance Marten aller Arten z Únosu ze serailu je pro mě velká výzva. Jsem velkým obdivovatelem Mozartovy hudby. Je prostě geniální.


Leoš Krejčí
Student HAMU, v rámci studií nastudoval několik operních inscenací (Martinů – Veselohra na mostě, Ženitba, Donizetti – Poprask v opeře, Händel – Caesar). Mezi jeho nejúspěšnější studentská představení patří Mozartova Figarova svatba, s níž vystupoval v mnoha českých, německých, rakouských a švýcarských divadlech. Díky spolupráci s Pražským komorním sborem účinkoval na prestižních světových operních festivalech (Itálie, Španělsko, Japonsko). Nejvíce si cení spolupráce s operou San Francisco v čínské provincii Macau. Zpíval Caesara v Divadle F. X. Šaldy v Liberci či Hraběte z Figarovy svatby v Ústí nad Labem a Karlových Varech. V současnosti pracuje jako umělecký produkční festivalu Smetanova Litomyšl.
Zpíval jste už někdy komtura z Dona Giovanniho, nebo je to v rámci našeho Amadea poprvé? A podotýkám, že s bravurou...
Poprvé. Komtur bohužel není role pro mladé zpěváky. Po pěvecké stránce to není nikterak náročné, problém je v barevnosti a velikosti hlasu. Komtur je postava starého otce, který si z podsvětí přišel pro prostopášně žijícího Dona Giovanniho. Přesvědčit diváky ve třiceti letech svým hlasem, že jsem mrtvý šedesátiletý stařík, je úkol nadlidský. Basbarytonová role Figara, kterého v Amadeovi také zpívám, je mému oboru mnohem bližší. Je to mladý a hlavně živý člověk...

Co vám na inscenaci Amadea připadá nejcennější – ať už pro vás osobně, nebo pro diváka?
Z obecného hlediska jde o projekt výjimečný, protože zde dochází k propojení činoherní a operní složky. Nejde o melodram nebo něco podobného, inscenace se chová jako činohra, do které jsou vřazovány hudební vstupy, které mají tu moc posunout diváka do jiné dimenze vnímání reality. Je to velmi silné. Pro mě osobně je cenné vidět poctivou práci, doslova dřinu pardubického souboru. My, operní zpěváci, máme jiné výkonnostní priority, ovšem činoherní prvky jsou pro nás velmi důležité. Amadeus je pro mě příležitostí hodně se z činoherního řemesla naučit...
Tomáš Syrovátka