VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

17. září 2014

Pavel Novotný propadl kouzlu zvonů

Jako Bernard Gui ve Jménu růže, foto Jan Faukner
Pánskou část našeho hereckého souboru na konci minulé sezóny opustil po osmadvaceti letech angažmá PAVEL NOVOTNÝ. Ve Východočeském divadle si za ta léta zahrál spoustu výjimečných rolí činoherních, například Athose ve Třech mušketýrech, Oidipa, Lennieho v dramatu O myších a lidech, Othella, náčelníka Bromdena v Přeletu nad kukaččím hnízdem či poručíka Champlatreuxe v operetě Mam´zelle Nitouche, i muzikálových, mimo jiné také Vernona Gersche v představení Každý má svého Leona režírovaného Jiřím Suchým, Woodyho v Divotvorném hrnci, Horáce Vandergeldera v Hello, Dolly!, Psí dečku v Sugar nebo Harolda Nicholse v Donaha! Neodchází však úplně, bude dohrávat všechna svá představení – vidět ho stále budete moci ve Dvanácti rozhněvaných mužích, v Holkách z kalendáře, Baladě pro banditu, Králově řeči či ve Jménu růže. A, jak doufá, někdy bude zase zkoušet. A už vůbec neopouští svou profesi, která neznamená jenom divadlo – nadále se bude věnovat práci v rozhlase, televizi (populární se stal díky postavě Radka Mastného v seriálu Ulice), moderování, bude točit reklamy… Ale kromě toho má ještě další povolání, možná spíš poslání. Takže když jsem se připravovala na rozhovor s ním a myslela si, že budeme bilancovat minulost, k té jsme se nakonec téměř nedostali – plně mě zaujala Pavlova budoucnost. Jeho osudem se teď, jak se zdá, na dlouhou dobu, stanou zvony.

Pavle, už nějaký čas spolupracuješ na vytváření a odlévání zvonů. To znamená, že když teď odcházíš z divadla, bude to tvé povolání?
Bude to činnost, za kterou budu dostávat fixní paušální plat. Jako osoba samostatně výdělečně činná.

Jak ses k tomu dostal?
No, jako k mnoha jiným věcem, tak i k tomuto jsem se dostal přičiněním našeho ředitele Petra Dohnala. Abych udělal spravedlnosti zadost, tak musím zmínit, že před několika lety mi řekl, že v Praze dělají konkurz na hlasy, abych se toho účastnil. Já jsem to udělal a od té doby je tato činnost jednou z mých hlavních obživ. Takže Petrovi vděčím za to, že jezdím dělat reklamy a voiceovery (filmový/televizní termín pro mluvené slovo pronášené hlasem, jehož nositel je nepřítomný v obraze – pozn. red.). Když Petr na Štědronočním zpívání vyhlásil, jak to obvykle dělá, sbírku, tentokrát to bylo na schody do zvonice kostela sv. Bartoloměje, a při té příležitosti ho napadlo, že by nebylo úplně marné, aby tam mělo divadlo svůj vlastní zvon. Jak to dopadlo, to víme, myslím si, že to není úplně šťastné, ale o tom nechci mluvit…
Ředitel mě pověřil výtvarnou stránkou zpracování zvonu, o čemž jsem nevěděl vůbec nic. Ne, že bych dnes věděl o něco víc… (smích) Tak jsem se vlastně dostal ke zvonařině. Seznámil jsem se s paní Leticií Dytrychovou, která je potomkem velké rodiny zvonařů Dytrychových, a jí se naštěstí ten nápad natolik zalíbil, že mi nabídla spolupráci na dalších věcech. Dnes mám za sebou asi devět realizovaných svých výtvarných návrhů na zvony. Ta práce mě baví tak, že jsem si řekl, že se jí chci věnovat intenzivněji, než bych mohl při nějaké další práci jako například v divadle. Každá práce se musí dělat poctivě a já tuto chci dělat naplno. Určitě k tomu rozhodnutí přispěla i spousta dalších věcí… Několikrát jsem Leticii z legrace řekl, že dám v divadle výpověď, když mě zaplatí. Ona se tomu vždy zasmála a říkala, že my herci máme určitě takové peníze, které by mi nemohla dát. Když jsem ji tedy řekl, o jakou sumu se jedná, tak se zasmála ještě víc a řekla, že s tím by neměl být problém. Takže od začátku července se ze mě stala osoba samostatně výdělečně činná, nebudu mít o moc peněz víc, než jsem měl, ale budu dělat práci, která mě momentálně moc zajímá. Chci být u toho, když to vzniká, a ne jenom něco nakreslit na papír a odevzdat to někomu jinému.


Vůbec si neumím představit, co na zvonu má či může být. Jak je to s výzdobou nebo asi přesněji s jejich výtvarnou stránkou? Podléhá to nějakým zákonům, předpisům nebo tradicím?
Ano, strašně moc.

A to jsi nastudoval, nebo ses to od někoho dozvěděl? Jak to vlastně děláš?
Postupně se to dovídám a ještě pořád nevím moc… Těch předpisů je opravdu velmi mnoho. Tady bych chtěl zdůraznit jednu věc, kterou ani paní Leticie moc neprezentuje na veřejnosti – tento rod snad jediný v Evropě dělá zvony po starém způsobu. Odlijí zvon a ten zvoní hned tak, jak má. Ono se to zdá samozřejmé, ale není tomu tak, protože spousta zvonařů odlije zvon a pak ho dobrušují a ztenčují, aby ho dostali na tón, kterým má znít. Proto si rod Dytrychů dovoluje dělat třeba zvonohry, protože oni odlijí zvony na první dobrou naprosto přesně. Ale má to spoustu háčků a jedním z nich je ten, že zdobení, tedy to, co se mě týká, musí přesně respektovat určitá daná pravidla. Nesmí mít víc než určitou tloušťku, musí být umístěno přesně v určitých kvadrantech, aby zvon nevychylovalo. Má to tedy několik zákonitostí, které je potřeba respektovat, a mě po celou tu dobu, co spolupracuju s paní Dytrychovou, baví tyto zákonitosti porušovat, jak to jen jde, a „zlobím“… A ona se sice zlobí, pak ale přizná, že přináším něco nového, něco, co není zvykem. Takže proto mě to baví a taky proto to asi baví ji.

Kde všude visí „tvoje“ zvony? Máš i nějaké mimo republiku?
Ten první, jak už jsme zmínili, byl náš, divadelní zvon. Pak jsem dělal do srbské vesnice Čelje, kde byla česká jednotka mise KFOR. A protože tam strávili kus života, když odjížděli, ptali se, co by pro vesnici mohli udělat. Čekali, že budou chtít školku nebo potraviny, a oni chtěli zvon. Jeden měli, ale potřebovali dva. A na ten zvon jsem proti všem zvyklostem umístil trnovou korunu a mělo to takový úspěch, že jsem honem musel dělat repliku, aby měla paní Leticie zvon na výstavu.
Nedávno jsem dělal zvon do obce Mikulůvka na Valašsku a říkal jsem si, co tak asi pro ty Valachy… Tak jsem celý zvon pokryl stylizovaným rounem, takže vypadal tak trochu jako ovečka. Byla to neskutečná práce, ale měla obrovský úspěch.


Kde získáváš nápady, co tě inspiruje při vytváření zvonů? První byl divadelní, tedy téma tobě blízké, ale když jde o zakázku, tak musíš z něčeho čerpat…
Je to jako v každé práci, ať už je to herectví, nebo výtvarná práce, třeba sochařina – musíš o tom přemýšlet a dostat se do tématu. To dělá každý. Když přemýšlím o zvonu pro divadlo, tak se snažím na to dívat očima lidí, kteří jednou ten zvon uvidí, nejenom svýma očima. U té zvonařiny je totiž jedna taková zásadní myšlenka, že třeba za dvě stě let se lidi budou ptát, jak jsme žili, co nás charakterizovalo… A je nesmírně trapné, když je na zvonu napsáno jenom kdo ho zaplatil. To o době nic nevypoví. Tak se to snažím dělat tak, aby to bylo milé a zároveň aby to vypovídalo něco o naší době.
Nedávno jsem dělal zvon pro jeden pivovar na severu Čech. Jeden pán ho koupil, zrekonstruoval, udělal tam nákupní i kulturní centrum, a protože tam byla zvonice, tak chtěl zvon. A na něm jméno své a svého spolupracovníka a jejich znamení, jak si připíjejí sklenicí piva. Tak jsem mu to vymlouval a podařilo se mi ho přesvědčit, že jsem tam udělal stylizované hvězdné znamení zvěrokruhu jenom s datem vzniku toho zvonu. A dopadlo to zase moc dobře.
Moc mě nebaví práce pro kostely, protože tam je spousta věcí daných, je tam danost sakrální i historická. Teď prosazuju skleněný zvon, takový na parádu, na výstavy. Protože ta technologie je velmi podobná. Na Slovensku u Žiliny je ves Dražovce, kde je nejstarší kostelík s apsidou, což je půlkruhová přístavba charakteristická pro určitou dobu. Při příležitosti výročí příchodu Cyrila a Metoděje jsme do obce dělali malinkatý zvoneček, který byl taky tak úspěšný, že jsem dělal tři větší repliky, a jednu z nich má i pan biskup.


Jaký je technologický postup vytváření zvonu? Protože o tom nevím vůbec nic, zkus mi to popsat tak, abych tomu rozuměla i já…
Aby mohl být zvon odlit z bronzové hmoty, tak musí mít takzvaný voskový model. Asi každý bude znát metodu ztraceného vosku – něco se udělá z vosku, pak se obalí něčím pevným, zahřeje se, vosk vyteče a tam se dá ta výsledná hmota. Ozdoby se dělají ze včelího vosku. Můj návrh je tedy ze včelího vosku. Modeluju to nebo to dělám z keramiky, která mi je blízká. Nejdřív musím samozřejmě dostat nápad, pak si to nakreslím. Někdy zjistím, že ta představa v hlavě byla lepší než na papíře. Buď to neumím nakreslit, nebo jsem si to špatně představoval a musím to udělat jinak. No a nakonec to musí schválit zákazník. Dnes velkou část zakázek tvoří soukromníci. Je taková doba, třeba lidi, kteří mají statek, si řeknou, je tu zvonička, proč tam nemáme zvon? Nebo obec chce nechat udělat zvon, protože ten původní byl zrekvírován, a teď se najde někdo, kdo na tuto věc dá peníze. Je úžasné, když z té vesnice pak přijede autobus lidí podívat se, jak se zvon odlévá. Odlévání zvonu trvá sice jenom několik vteřin, ale pro diváky je to nádherný zážitek. Oni byli u toho, když pro obec vznikl zvon. Zvon je přece krásná věc – je to hudební nástroj, něco, co lidi provází, a kromě toho i artefakt. Na rozdíl od herectví zvon přetrvává i tisíc let.

Myslím, že o zvonech a věcech s tím spojených bychom mohli mluvit hodiny… Předešlý rozhovor je jenom zlomkem toho, co o zvonech víš. Ale zajímá mě i jiná věc – odešel jsi z našeho divadla po osmadvaceti letech, měl jsi nějaké období, na které zvlášť radostně vzpomínáš, které pro tebe hodně znamenalo?
Mám mnoho takových období.

A jsou spojená s nějakým režisérem nebo obdobím, které souviselo s tvým soukromým životem, nebo jsou to jednotlivé inscenace roztroušené v čase?
Vidíš, a všecko, cos řekla, je pravda. Byla to období, která se týkala působení nějakého režiséra, se kterým jsme si rozuměli, byla to období, kdy se nasadil titul, kde jsem hrál velkou nebo hlavní roli, a byla to výzva. A byla to období, kdy jsem byl soukromě spokojenej a líbilo se mi, že tady funguje vše dohromady, že tady jsme a spolupracujeme. To bylo to nejsilnější, co mě tady drželo.

Když se budu ptát na konkrétní jména režisérů, kteří tě ovlivnili, nebo jsi s nimi jenom rád spolupracoval…
Nezapomenutelné jsou pro mě práce s Petrem Kracikem. Ten se tady objevuje jako kometa, často a pořád. Ale třeba Petr Svojtka, aniž by to věděl, mi strašně moc dal, pomohl, naučil mě. Nebo Zdeněk Dušek. Vidíš a třeba zrovna díky němu jsem se na čas stal hlasem televize NOVA, samozřejmě vedle několika dalších… Na základě této práce jsem se stal hlasem televize Prima, kde jsem byl jediný. Když jsem skončil na Primě, našlo si mě rádio Blaník, kde dělám moc rád, protože tam jsou lidi, co se mají rádi, na rozdíl od televizí, tam se cítím jako doma.

Ty se vůbec dost často „živíš“ hlasem. Já jsem s tebou dokonce strávila loni jeden celý dovolenkový den – vraceli jsme se z Itálie a v autě jsme si pustili knihu 1984 od Orwella namluvenou na CD a moc se nám to líbilo. Jak dlouho jsi to nahrával? Ono je to totiž několikahodinové čtení, mysleli jsme si, že nám to vydrží po italské hranice, ale bylo to s námi přes celé Německo až do Čech.
Nevím kolik hodin jsem to natáčel, ale když jsem tu práci dostal, řekl jsem, že to nemůžu dělat bez režiséra. Sice podle mě mám, jak se dnes hezky česky říká „self control“ (smích), ale když čteš několik hodin, tak je dobré, když tě někdo koriguje, upozorňuje na chyby. Vydržíš číst hodinu, dvě, ale třetí hodina už je problematická a čtvrtá peklo… (smích)

Váš syn se také věnuje herecké profesi. Sleduješ jeho dráhu? Když se na něj díváš, jaké pocity tě provázejí – jsi vůči němu více kritický než vůči ostatním hercům?
Bohužel nemám moc možností sledovat jeho úspěchy či neúspěchy velmi podrobně. Málokdy se nám stane, že máme s Dášou (herečka Dagmar Novotná – pozn. red.) oba čas a můžeme se jet na něj podívat. Teď poprvé za celou jeho kariéru mu pojedeme na premiéru. A když se na něj dívám, tak si to samozřejmě probírám a jsem vůči němu kritický, ale málo věcí mu říkám. Vím z vlastní zkušenosti, že to sdělování, jak by co měl kdo dělat, co je špatně a co dobře, je našlapování na velmi tenký led, a to vůči jakémukoliv kolegovi. Nechávám ho a on se vyvíjí ke své vlastní spokojenosti, ale zatím mu vlastně všechno velmi vychází. Dostal se vždy do toho divadla, kam chtěl, a pak i role, které si ho našly, byly vděčné a zajímavé. A i když mám někdy spoustu výhrad, tak si na druhou stranu říkám: Co jsem já, abych posuzoval něčí práci?

A na závěr se tě chci zeptat na tvé plány do budoucna. I když se říká, že když člověk plánuje, pán Bůh se směje… Jak se u tebe bude potkávat divadlo se zvony?
Krásně. Je to úžasná podobnost dvou zcela jiných nádherných věcí. Beru to tak, že to nejlepší teprve přijde. Před časem jsem si řekl, že ta změna je nutná, že když to neudělám teď, tak už nikdy. Zpohodlním. A nejvíc jsem se bál, že mi bude všechno jedno. Takže jsem udělal něco, co vyprovokuje další věci… Teď mě velmi lákají zvony a všechno s tím spojené. A paradoxně v momentě, kdy jsem dal v divadle výpověď, nahrnula se spousta práce. Říkám si, že když budu mít velký stesk po divadle, tak se, myslím, někam dostanu, jen tak kvůli herecké hygieně.

Pavle, já osobně velmi obdivuji to, že jsi udělal takovou zásadní životní změnu, a přeju ti hodně štěstí do tvé nové práce. Ať „tvé“ zvony zvoní vždy radostně a nám ať přinášejí jenom dobré zprávy.
Jana Uherová

S Leticií Dytrychovou nad zvonem bohyně Thálie, foto Petr Moško
Jako David, princ velšský v Králově řeči, foto Josef Vostárek