VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

16. březen 2018

S Norbertem Závodským o novém INprojektu

Pro poslední scénické čtení této sezóny jsme vybrali jednu z nejnovějších her významného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, která měla v Berlíně premiéru v roce 2011 a u nás doposud nebyla uvedena. Výběr to byl tentokrát vskutku bleskový. Když postupně „načítám“ světové dramatické novinky, dělám si dvě až tři (elektronické) hromádky – na jednu odkládám ty, které mě nezaujmou nebo se nedají realizovat, na další takové, ke kterým se třeba ještě někdy vrátím, a na poslední (bohužel nejmenší hromádku) ty nejlepší, o kterých doufám, že našemu cyklu INprojektů budou jednou slušet. Hra Čtyři světové strany se v té poslední hromádce moc dlouho „neohřála“. Naposledy jsme o ní mluvily s Kashou Jandáčkovou, režisérkou a autorkou textu posledního scénického čtení. Když jsem ji tedy „jako dalšímu v pořadí“ nabídla režisérovi NORBERTU ZÁVODSKÉMU, připravena absolvovat obvyklé společné uvažování nad titulem, které často zahrnuje diskusi nad desítkami současných textů, velmi mě překvapilo, když okamžitě souhlasil s první nabídkou. A tak jsem moc ráda, že můžeme náš cyklus scénických čtení doplnit o tak kvalitní, výrazně poetický text s důmyslnou dramatickou stavbou, který je současný i mytický zároveň, jelikož novodobou antickou tragédii nepíší světoví dramatici každý den.

S Norbertem, studentem posledního ročníku magisterského studia režie na Katedře činoherního divadla DAMU, jsme si povídali na začátku února, tedy téměř dva měsíce před zahajovací zkouškou. Náš rozhovor budiž opět pozvánkou pro všechny, které zajímá současná světová dramatika a svěží mladistvá režie. Po představení opět následuje diskuse s tvůrčím týmem, které se zúčastní i překladatel hry, dramaturg a současný ředitel pražského Divadla Na zábradlí Petr Štědroň.

   N. Závodský

Když jsem se před tebou zmínila o Schimmelpfennigově hře Čtyři světové strany, dozvěděla jsem se, že je to vlastně tvoje „srdcovka“. Proč? Kdy a jak jsi hru objevil?
To byl první rok mého studia na DAMU, takže 2014. Společně s jedním studentem scénografie jsme měli chuť dělat něco i mimo školu. Četli jsme kvanta a kvanta her, povídek, románů, ale stále jsme nemohli najít něco, na čem bychom se oba shodli. Pak se mi do rukou dostal text Čtyři světové strany a musím říct, že oba jsme byli nadšení. Nedokázali jsme mluvit o ničem jiném. Pamatuju si, jak jsme si během léta udělali výlet k přehradě Olešná ve Frýdku-Místku (tam žije má rodina) a na tamní louce rozebírali text. Na každé stránce jsme objevili něco, třeba jen repliku, která spustila hodinu všemožných interpretací a asociací. Nešlo to zastavit. Byli jsme teprve na desáté stránce, když nám došlo, že sedíme už v naprosté tmě. Dodnes si to vybavuju. Něco tak intenzivního jsem v divadle od té doby nezažil. Opravdu nádherný text. Nerozluštitelný rébus!

Vznikla tehdy i nějaká režijní koncepce nebo konkrétní představa o budoucí inscenaci? Přiznám se, že slovo koncept, respektive koncepce, nemám rád. Nejsem typ člověka, který sedí doma a připravuje si náčrtky s rozestavěním osob a podobně. Mám rád asociační přístup k látce, baví mě nechat se tou hrou zavést na neznámá místa, klidně tam zabloudit, hledat pak cesty ven. Takže moje první představa realizace byla taková, že jsem měl jen jeden konkrétní obraz v hlavě. Nic víc. Chtěl jsem, aby celá hra začínala v mlze. Všechny ty postavy, jejich příběhy jsou na začátku ztracené, zamlžené, jako kdyby nic nebylo jasné a pevné, všechno je rozostřené a my sledujeme postupné zaostřování, které pro někoho musí skončit tragicky. Musí.

Jak se po těch několika letech změnilo tvoje uvažování o inscenaci? Také s nezbytným přihlédnutím k tomu, že půjde o scénické čtení? Máš s tímto žánrem nějaké zkušenosti?
Nemám za sebou velké množství scénických čtení. O to více se těším na to naše. Hru jsem od roku 2014 nečetl, až teď, když jsi mě oslovila s nabídkou spolupráce. Spoustu věcí už vidím jinak. Ale prvotní pocit po dočtení (a taky ta mlha!) zůstal stejný. Navíc formát scénických čtení je nastaven tak, že vše musí proběhnout rychle, impulzivně, je to takový okamžitý výdej, což si myslím, že textu bude slušet. Dál nevím nic. Zkrátka ideální začátek!

Ani o scénickém řešení – scénografii?
Scénografie? Určitě nebude bílá, určitě tam nebudou platformy, praktikábly, nic hranatého tam nechci! Čtyři světové strany, zní to sice geometricky, ale od začátku cítím, že ta hra je oblá.

Aktuálně máš za sebou premiéru vlastní adaptace Bergmanovy filmové povídky Šepoty a výkřiky v DISKu, předtím jsi tamtéž dramatizoval a režíroval Dostojevského Běsi. Baví tě adaptace původně „nedivadelních“ látek?
Baví, ale chci od dramatizování pauzu. Nutně! Celý ten proces vyžaduje šíleně moc času a energie. Nezbývá pak tolik na samotné zkoušení. Bohužel se však nestává často, že by mě zaujal nějaký současný text. Naposled mi brnění v mozku způsobil snad jen Peter Handke a jeho Die Unschuldigen, ich und die Unbekannte am Rand der Landstrasse. Teď mi došlo, že má dost společného se Čtyřmi světovými stranami. To asi nebude náhoda. Ale abych se ještě vrátil k těm dramatizacím. Rozhodně se jim chci nadále věnovat, ale chci mít na to dostatek času. Nedělat nic pod tlakem. A teprve až budu mít pocit, že jsem s výsledkem naprosto spokojený, začnu oslovovat herce a hledat prostory.

Témata tvých posledních inscenací jsou, řekněme, vcelku ponurá. Jaká témata obecně tě v divadle jako tvůrce nejvíc zajímají? Co chceš lidem svými inscenacemi sdělovat?
Ponurá jsou na první přečtení, zhlédnutí. Přitom zrovna Běsi jsou i vcelku vtipným románem. Je tam celá řada absurdních momentů, jiskří to ironií. Je pravda, že my jsme se společně s dramaturgyní Katkou Slezákovou rozhodli akcentovat jiná témata, linie. A Šepoty a výkřiky nejsou v našem podání, na rozdíl od filmu (nic proti filmu, je dech beroucí!), natolik meditativní, zatěžkané, myslím, že je tam řada situací, kdy se divák může lehce pousmát, aby mu ten úsměv vzápětí zamrzl. To mě baví. Takovéto okamžiky! Nejednoznačnosti! A těch témat, co mě zajímají, je celá řada. Zrovna teď mě fascinují vnitřní hranice člověka a to, jak agresivně si je brání.

V jednom rozhovoru z doby, kdy jsi začínal studovat obor režie a dramaturgie na DAMU, jsi řekl, že by ses chtěl vrátit do Frýdku-Místku, kde jsi hrál a později režíroval v několika amatérských souborech. Tehdy jsi měl ambici se po dokončení studií vrátit a založit tam divadelní soubor. Jaké jsou tvé plány teď s odstupem téměř pěti let? Máš i nějaké pracovní nabídky?
Mám chuť se po pěti letech vrátit na Ostravsko. Chodit obřím Mariánským náměstím, věčně prázdným, protože všichni jsou zalezlí v knajpách nebo nákupních centrech. Potkávat staré přátele. Nakupovat v antikvariátu Fiducia. Zkusit se napojit na ostravskou divadelní scénu, která je velmi specifická a netuctová. Frýdek-Místek beru jako místo, kam ještě nepřišel ten správný čas se vrátit. Třeba se to změní. To město by si ale divadlo zasloužilo! Ale vykládejte to radnici, která má raději akvaparky a dopravu po městě zdarma. Jo a ty nabídky, nějaké se rýsují, ale zatím nemůžu mluvit konkrétněji. No vidíš, a to mi naši vedoucí ročníku – profesorka Daria Ullrichová s režisérem Janem Nebeským – vždy říkali, že divadlo je o konkrétnostech.
Anna Hlaváčková