VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

2. květen 2018

Po některých stopách Radovana Lipuse

Radovan Lipus na zkoušce, foto Jan Faukner
Režisér RADOVAN LIPUS je tvůrcem nové inscenace hry Richarda Beana Až na věky. S Východočeským divadlem nespolupracuje poprvé, před třemi lety tu režíroval hru Arthura Schnitzlera Duše – krajina širá. V českých divadlech je znám nejen precizní tvůrčí prací se skvělými výsledky, ale také tím, že takzvané „hostovačky“ si plánuje vždy na jaro nebo na konec léta, kdy se dá příjemně sedat v kavárenských zahrádkách. Sám sebe s oblibou nazývá kavárenským povalečem, byť jeho pracovní výkonnost svědčí o něčem docela jiném. Ovšem je možné, že na mé otázky bude odpovídat elektronickou cestou právě z nějaké zahrádky, protože se právě udělalo nádherné jarní počasí.

Radovane, při tvorbě inscenace Duše – krajina širá, jsi poznal velkou část pardubického uměleckého souboru i celý divadelní provoz. S jakou vzpomínkou ses do našeho divadla vracel?
Do Pardubic, proč to nepřiznat, vracel jsem se za divadlem velmi rád. Myslím, že pod vedením Petra Dohnala funguje tento dům znamenitě, jako – řečeno s Ernestem Hemingwayem – „čistý, dobře osvětlený podnik“. Herecký soubor je pracovitý, pestrý, vstřícný a ve znamenité umělecké kondici. Divadlo, které ví, co chce a umí to říci.

Jakožto autor projektu Šumná města jsi město Pardubice prozkoumal už dříve. Oč lépe je dnes znáš?
Především je tu v elegantní pěší zónu proměněná třída Míru. Obnovené parky, které mají půvab, švih a správnou lidskou míru: Tyršovy sady a Na špici. A také proč to neříci – spousta skvělých kaváren. Kromě mých oblíbených dvou špičkových podniků pana Bajera už zde nejeden další zajímavý kofeinový pramen vyvěrá.

  
Radovan Lipus a David Vávra při natáčení Šumných stop


Je něco, co ti tu hodně vadí?
Ve městě brilantně utvářeném po staletí vzdělanými Pernštejny a mezi válkami architekty Josefem Gočárem, Karlem Řepou, Ladislavem Machoněm, Pavlem Janákem a dalšími výraznými osobnostmi mne na Masarykově náměstí nabubřelá postmoderní budova Pojišťovny ČSOB vždy znovu a znovu udeří do očí svou arogantní rozteklostí. Taky jsem zvědav převelice na další budoucnost Automatických Winternitzových mlýnů, těch industriálních šumných Hradčan města Pardubice.

Čím – kromě tvé všudypřítomné práce – tady trávíš čas mezi zkouškami?
Kromě každodenní přípravy na pardubickou inscenaci mám tu ještě mnohou jinou práci – příprava nového podzimního projektu pro Šaldovo divadlo v Liberci o legendárním ateliéru SIAL, jehož patrně nejznámějším dílem je hotel a vysílač na Ještědu. Pak musím napsat tři nové šumné televizní scénáře. Kéž aspoň něco z toho v Pardubicích svedu. A když je nejhůř a den zdá se marný, je ještě stále šance uchýlit se do kavárny. ;-)

Jsi mezi současnými českými režiséry asi největší znalec architektury. Jak se u tebe tyhle dvě profese vzájemně ovlivňují či doplňují?
Pro mne je divadlo architektura okamžiku. Tady a teď. Nádech a výdech v plicích, srdci a na jazyku. Architektura je zase trvalé a všudypřítomné divadlo soukromého a veřejného prostoru. Mám rád tu dvojici pospolu.

Ve tvém režijním repertoáru se nezřídka objevuje i loutkové divadlo, jehož význam se často podceňuje. Pověz o něm něco, prosím.
Zkoušení v loutkových divadlech je pro mne velkou inspirací a občerstvením. Loutkoherci jsou většinou disponovaní a připravení cokoli všedního ihned v zázrak změnit. Jsou zvyklí na týmovou práci, nemusí sólovat za každou cenu. Vědí, že cílem je společně najít obraz a smysl a ne udělat hysterickou scénu. ;-) Tak ještě jednou, krátce: práce v malém loutkovém divadle = velká inspirace.

Co můžeš prozradit o svém zaujetí hrou Až na věky?
Skvělý milostný text. Pozoruhodná struktura. Chytrá, vtipná i hořká autorská kompozice. Dvě postavy, šest hlavních rolí, co ještě přát si více? Kéž se nám s herci podaří tu scénickou Rubikovu kostku šťastně složit a divákům neztratit se.

Autor Richard Bean uvádí hru citátem „Jediné, na čem záleží, je láska a práce.“ (Sigmund Freud) Jak se toto motto v příběhu odráží?
Je to příběh jednoho silného vztahu, nesnadné lásky, která trvá i sublimuje v celém životě, v dlouhém čase. Jaké je její skupenství – pevné, plynné, či kapalné? I na tohle všechno hra postav i diváků ptá se. Lze milovat až na věky? Repliky ve hře jsou jako kruté údery i milostné doteky. Cesta vzhůru a vpřed stojí nezměrné úsilí. Na konci užasle stojíme bohatší o všechno, co jsme ztratili.

Autorem nového českého překladu je Pavel Dominik, který pro tebe z angličtiny překládá často. Nebo je to spíš tak, že si často vybíráš hry, které nezávisle na tobě přeložil?
Pavel Dominik je objektivně brilantní překladatel, absolutní špička ve své profesi. Kromě toho pro mne subjektivně velmi důležitý kamarád. Člověk vtipu, moudrosti a noblesy. Jsem velice rád, že například naše společně sdílené zalíbení v díle Toma Stopparda vyústilo v jeho skvostný překlad hry Vynález lásky. Byť je pro svou složitost, lidnatost a v neposlední řadě finanční náročnost tento text v našich podmínkách (zatím) těžko k uvedení, je skvělé, že díky Pavlovi, ve sličné edici i v múzickém překladu je už i v češtině ku přečtení! Jsem proto rád, že autorem překladu hry Richarda Beana pro Východočeské divadlo je právě on. Jeho překlady jsou přesné a znělé jako zvon!

  Pavel Dominik

Ještě prozraď, kam povedou tvé další Šumné stopy.
V březnu jsem dokončil střih a mix nových dílů po českých architektonických stopách na území Srbska. Letos na podzim čeká nás do Austrálie a na Nový Zéland s Davidem Vávrou cesta brzká. I tam by mělo vzniknout pět zbrusu nových šumných dílů. Kéž nám Bůh dá zdraví, vtip, inspiraci a sílu.
Jana Pithartová