VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

8. květen 2018

Po premiéře s režisérem Petrem Gazdíkem

Režisér Petr Gazdík, foto Jan Faukner
PETRA GAZDÍKA, režiséra Kvítku z horrroru, jsem poznala před více než dvaceti lety jako herce v Divadle bratří Mrštíků, dnes Městském divadle Brno. Byl „mým“ prvním Tonym v muzikálu West Side Story, který nastudoval režisér Stanislav Moša. Tento muzikál mohli vidět i pardubičtí diváci, protože u nás hostoval v roce 1997. Petrův výrazný talent, herecký a pěvecký, se lety vyprofiloval, usadil a uzrál. O pár let později mě dojal a uhranul jako Jean Valjean v muzikálu Bídníci. A nezaujal jenom mě, protože za roli získal ocenění Herecké asociace Cenu Thálie 2009. Časem jsem ho začala vnímat i jako režiséra, jezdila jsem na jeho muzikály i komedie, jedna z nich – Jméno – získala ocenění i na našem GRAND Festivalu smíchu.
V soukromí i při práci působí velmi klidně, pokojně, vlídně a vyrovnaně. Já tomu říkám „klidná síla“. A přitom jsem ho na jevišti nejednou viděla ve velmi emocionálně vypjatých scénách, v muzikálu Jekyll a Hyde, v němž hrál hlavní roli, byl jeho výkon až dechberoucí.
Od roku 2003 je šéfem muzikálového souboru Městského divadla Brno, dále však pracuje jako herec a od roku 2008 také jako režisér a překladatel. A tak se také stalo, že se o něj začalo zajímat i naše divadlo a poměrně rychle jsme se domluvili na titulu Kvítek z horrroru, který Petr u nás připravil.
Ráda jsem se na něj na zkouškách dívala a pozorovala, s jakou trpělivostí a vlídností dával hercům připomínky. Neztrácel nervy a všechno řešil s úsměvem. Po zkoušce jsme si občas šli sednout do jeho oblíbené restaurace… Ano, Petr si stihl v Pardubicích najít „svůj“ podnik, kde ho zná personál a kam se rád vrací – a povídali jsme si, nejen o práci.

Petře, premiéra je úspěšně za námi. Jaký máš pocit z naší společné práce na Kvítku?
Dobrý. Počáteční rozpaky nebo lehká nedůvěra ve zpívání, které je těžké, se rozplynuly. Těšil jsem se na kapelu, kterou jsem neznal, ale je skvělá! Myslím si, že herce to baví. A i naše děvčata z Brna, která hostují, se dobře začlenila, dohromady jsou s místními dobrá partička, vzájemně se respektují a inspirují.

Vraťme se ale na chvíli v čase, na jevišti jsi poprvé stál ve čtyřech letech, takže za chvilku to bude bezmála čtyřicet let, co hraješ. To je poměrně dlouhá doba, nemyslíš?
Čtyřicet ještě ne… Ale třicet devět to už bude… A protože to bylo v Divadle bratří Mrštíků, dnes Městském divadle Brno, tak jsem jeden z nejdéle sloužících herců této instituce… (smích)

V divadle je stále potřeba malých dětí, někdy dokonce i kojenců! Pamatuji si ve vašem divadle Jindřicha VIII., kde hrál tehdy ani ne dvoutýdenní syn Honzy Mazáka…
Já hrál pravidelně od svých čtyř let do svých třinácti, pak byla pauzička a vrátil jsem se ve svých osmnácti už jako Essex v Alžbětě Anglické. Mezitím jsem se však stále věnoval dabingu, rozhlasu atd.

Není pro děti vystupování v divadle spíš hra? Mají z toho nervy, v tomto věku?
Jistěže mají, já jsem byl velký trémista, mnohem větší než dnes. Jsem za to vděčný, vypadá to, že jsem si to tak odbyl v dětském věku. Tím, že jsem v divadle vyrůstal, jsem cítil velkou odpovědnost. Herci jako Jiří Tomek, Karel Janský, Stanislav Zindulka a k tomu moje maminka (herečka Jana Gazdíková – pozn. red.) byli pro mě mimořádnými osobnostmi. O tehdejším Divadle bratří Mrštíků se prý nemluvilo nejlépe, pro mě to však bylo skvělé divadlo. Byla těžká doba, dělali se některé blbé inscenace, ale třeba Voskovce a Wericha jsem neznal od V + W, ale znal jsem je od Tomka a Zindulky. Měl jsem je rád, stejně jako bych asi prožíval originální Osvobozené divadlo… Tituly Voskovce a Wericha se u Mrštíků dělali hodně často a hrála v nich živá kapela Jožky Karena – senzační big band. Znal jsem všechny písničky. Později se hráli i americké muzikály, odtud asi pramení moje láska k hudebnímu divadlu. Režisér Mihula dělal i Kvítek z hororu nebo Ženu roku. Mělo tu však českou premiéru i Chicago, hned po broadwayské premiéře. A když divadlo převzal Standa (Stanislav Moša, režisér, umělecký šéf činohry a ředitel divadla MdB – pozn. redakce), tak začala nová éra našeho divadla s výraznou profilací právě jako divadla hudebního.

Máš dva syny, oba hrají v několika tvých inscenacích. Jak se s nimi zkouší?
Dnešní děti jsou docela jiné, než byla naše generace. My jsme byli postiženi až přílišným strachem před autoritou, byli jsme vedeni k tomu se „hrbit“. Dnešní děti jsou, říká se, mnohem oprsklejší, ale na druhou stranu je učí ti, co byli poslouchat nuceni, takže kdoví jak to je a kde je pravda… Mám zkušenost, že moje děti se nebojí, neprožívají trému. Když s nimi pracuji, tak se k nim chovám jako k dospělým. A myslím, že to přináší obrovský výsledek, protože oni potom převezmou odpovědnost sami, pochopí, že o něco jde a záleží jim na tom… Já jsem to zažil například v rozhlase nebo dabingu, když jsem byl dítě a už tehdy to bylo podobné jako dnes – nahrávací frekvence byly krátké, takže se všechny děti musely chovat dospěle, a tím jsem, myslím, postupně ztratil i tu trému. Měl jsem ji, ostatně, nejvíc před maminkou, protože jsem jí nechtěl udělat ostudu.

Na jevišti přicházíš do styku nejen se svými syny, ale režíruješ i svou partnerku Ivanu Vaňkovou, sestru Johanu a maminku. Před kým cítíš největší respekt?
Pořád před maminkou. Spíš je to dnes ale rozčílení z toho, že mi hned nechce naslouchat… (smích), ale po čase mi někdy řekne, že by se mnou zase ráda dělala, protože jí prý dávám dobré připomínky – kdyby je tak poslouchala víc. Děti, ty mě naopak doslova „žerou“, ty chtějí vědět, co si myslí tatínek, a strašně o tom všem přemýšlejí. Ivanka je z generace herců v našem divadle, na které je kladen velký nápor, takže je zvyklá co nejrychleji vnímat režijní koncept, ví, že není čas na dlouhé diskuse. Když totiž děláš velký muzikál, uvědomíš si, že se musí propojit tolik složek, že není možné příliš ztrácet čas. Moji blízcí to se mnou mají těžší v tom smyslu, že na ně kladu větší nároky a mám s nimi mnohem menší trpělivost. Ostatní herci mají proti tomu se mnou „lážoplážo“.

Na zahajovací zkoušce jsi řekl, že herce moc nechválíš, aby na to byli ti naši připravení. Ale mně se nezdálo, že bys to dodržel, protože jsi je chválil dost často. A to je dobře, laskavé slovo je při práci velmi důležité…
Snažím se být vlídný, to v každém případě, jsem tak nastavený, nesnáším, když dochází k nějakým konfliktům, a sjednat pořádek jde i s klidem. Já jsem to myslel tak – že často neříkám hercům, jak jsou výborní a skvělí, protože i když to říká někdo mně, mám pocit, že je to jen takové chlácholivé pozlátko. Zdá se mi, že mým úkolem je spíš hledat a eliminovat chyby, než se rozplývat. (smích)

Jak se dnes cítíš – jako režírující herec, nebo hrající režisér?
Teď už jsem kupodivu více režisér, protože hraju fakt málo. Ale osloví-li mě někdo „pane režisére“, většinou se neotočím… Já sám sebe vnímám spíš jako herce a snažím se toho držet. Snažím se nebrat moc vážně a nepropadnout „režisérské důležitosti“. Nemám rád režiséry, kteří si myslí, že mají patent na rozum. I přestože režisér většinu vymyslel a o titulu by měl vědět nejvíc, měl by mít stále maličko na paměti, že se může plést. Je to těžké, protože tohle všechno musí režisér navíc skrývat a tvářit se jako kapitán na ponorce – o jeho rozhodnutí nesmí být pochyb.

Který titul jsi u vás realizoval jako první?
Dlouho jsem dělal jen muzikály. Úplně na začátku jsem pak začínal s koncerty. První věc, co jsem dal dohromady, byl můj soukromý projekt mimo naše divadlo – VIVA Musical Live. Založil jsem taky svoje divadlo, které fungovalo deset let, ale nikdy jsem tam nerežíroval, protože jsem si sebe jako režiséra ani neuměl představit. Pak v Městském divadle přišla práce na Jazz Side Story, což byl zase koncert, ale už hodně spojený s divadelní podívanou, na jevišti se sice „jen“ zpívalo, ale nahoře na druhém jevišti se celý příběh odehrával v taneční stylizaci doprovázené projekcemi – to už byl rozsáhlejší režijní koncept… Pak přišel Dan Fikejz s projektem Singoala (Balada o lásce) za ředitelem Mošou, který věděl, že jsem to nazpíval jako demo snímek, a on řekl, že když už o tom tolik vím, jestli to nechci režírovat. Takže to přišlo jako výzva a výzvy mám rád.

Kdy nastal moment, že jsi přišel a řekl: Rád bych dělal ten a ten titul…?
Ten ještě možná nepřišel. Neměl jsem to tak ani s rolemi, nemám žádnou vysněnou… Bavíme se o tom u nás v kruhu, a tak vznikne repertoár a v něm to, co je komu blízké.

A co tě po muzikálových kusech přimělo dělat Jméno, moderní francouzskou konverzačku?
Náhoda! Měl jsem dělat původně Splašené nůžky. Když jsem si je přečetl, zdálo se mi, že to je hlavně „o nácviku“ a mě nebaví moc nacvičovat. Hledal jsem tedy jiný titul a zjevilo se Jméno. Po přečtení jsem byl úplně nadšen. Mám rád komedie, které v sobě nesou i určitou vážnost.

Muzikály diváci berou jako zábavný, oddychový žánr, proto ho taky milují. Přesto existuje spousta titulů s vážnými tématy. Ty sám jsi nedávno režíroval titul Představ si…, který zpracovává téma holokaustu. To musela být velká výzva a zároveň riziko…
Ano, a přesto jsem ještě nikdy neměl tolik nadšených a stoprocentně pozitivních ohlasů. Ale pravda, dostat diváky do divadla na muzikál o varšavském ghettu je už těžší. A to platí všude na světě. U nás je dokonce určitá tendence myslet si, že muzikál je trochu „sprostý“ žánr. Můžu všechny ubezpečit, že opravdový muzikál je spojením špičkové činohry, skvělého tanečního představení, výborných pěveckých výkonů s živou hudbou – a to v opravdové syntéze. A vrcholem pak je, když to všechno vypadá „jakoby nic“. Ale udělat to je velmi náročné a drahé. V anglosaských zemích mají velkou výhodu, že za konkrétními muzikály lidé přijíždějí do těch měst, která se na ně specializují – můžou se pak hrát v dlouhých blocích, což považuji pro muzikál jako žánr za přínosné. A taky mají velké povědomí o titulech. Odmalička v tom vyrostli. Takový Kvítek z horrroru (Malý krámek hrůz) se hraje na všech středních školách, protože je to pro malé obsazení. Všichni ho znají a je to vlastně kult.

Obklopuješ se stejným pracovním týmem, nebo zkoušíš stále nové výtvarníky, choreografy?
Jsem konzervativní, rád pracuji s lidmi, které znám, a vím, že jsme na sebe napojeni. Mám od každé profese asi tak dva kolegy, se kterými pravidelně spolupracuji.

Nad čím přemýšlíš do budoucna? Nebo to necháváš tak nějak být a čekáš, co život přinese?
Nechávám a čekám. Nejsem typ urputného člověka, který se na něco upoutá a pak se může zbláznit, když to nevyjde. Vždy je to jenom divadlo. A i když ho miluji, vím, že nejde o život. Nám na stole, většinou, nikdo neumře. (smích) Ale vím, že mě čeká práce na muzikálu Big (Velký) podle oscarového filmu s Tomem Hanksem. Ten by měl nahradit rodinný muzikál Mary Poppins. A potom Anna Karenina.
Jana Uherová

Petr Gazdík na tiskové konferenci před premiérou Kvítku z horrroru, foto Jiří Sejkora