VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Příznivci naší Malé scény a pořadu INprojekty si možná vzpomenou na jedno dechberoucí scénické čtení divadelního textu, reagujícího na teroristické útoky v Paříži. Inscenaci své vlastní hry s názvem Ve dne v noci u nás připravila tehdy ještě studentka režie Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU KASHA JANDÁČKOVÁ. Nyní po roce a půl jsme Kashu opět přizvali ke spolupráci na Malé scéně, tentokrát již k režii plnohodnotné inscenace světoznámé a na českých jevištích spolehlivě prověřené hry Podivný případ se psem. Autorem původního románu, který se brzy po svém vydání v roce 2003 stal absolutním bestsellerem, je současný britský spisovatel Mark Haddon. Podobu divadelní hry „Pes“ získal o devět let později díky dramatiku Simonu Stephensovi, čímž se odstartovala vlna jeho inscenování po celém světě. Nyní po důkladných několikaměsíčních přípravách máme za sebou první dva týdny zkoušení. Jak se mladá režisérka rozhodla uchopit Christopherův autistický „vesmír“ a zprostředkovat jej pardubickým divákům, se dozvíte v následujícím rozhovoru.


Jaká témata tě jako tvůrce na divadle nejvíce zajímají?
Obecně mě zajímá tematika, kterou si sama pro sebe nazývám „hatefree“. Zjednodušeně řečeno jsou to témata, která se týkají nějaké specifické skupiny lidí a jejího přijímání, či naopak nepřijímání ve společnosti. Ne vždy však toto téma bývá prioritní. Například v mé absolventské inscenaci s názvem K smrti šťastní v divadle Disk jsem řešila problematiku interpretace a vnímání klasických dětských pohádek a jejich „šťastných konců“. Zároveň jsem v druhém plánu narážela na téma možných transgender rolí v těchto příbězích. V inscenaci Ve dne v noci, která následovala poté v divadle NoD, jsem se zabývala příběhy obětí teroristických útoků, snažila jsem se zde zachytit vnímání situace v Evropě pohledem jak obyčejného Evropana, tak nevinného muslima, který se chtě nechtě s nastalou situací musí vypořádávat. V Městečku Fake News jsem nahlédla do světa dezinformátorů a jejich obětí.

Jak v tom tedy figuruje náš „Pes“? Čím přitáhl tvou pozornost?
Do Východočeského divadla jsem přijela s tématem Aspergerova syndromu a jeho tíhou v rodinných konstelacích. Je nutné podotknout, že oproti výše zmíněným hrám tentokrát nejsem autorkou scénáře, tudíž se práce s tématem trochu liší. Je ale zřejmé, že mi toto téma zapadlo do kontextu mého „repertoáru“.

Hlavní hrdina hry patnáctiletý Christopher trpí poruchou autistického spektra, což už je samo o sobě velké téma. Jaká další témata hra nabízí a co bys chtěla v inscenaci „vypíchnout“?
Čím déle jsem s textem v kontaktu, tím více uvažuji nad tím, že Christopherův autismus je hlavním tématem hry. Nebo respektive jeho odlišnost od většinové neuronormativní společnosti. Protože ta dává do pohybu všechno okolo. Díky ní se rozvíjí téma detektivního případu vraždy sousedčina psa, díky ní se rozvíjí téma mateřské zodpovědnosti, díky ní se stává Christopherova cesta do Londýna tolik dobrodružnou, a právě kvůli oné odlišnosti před ním otec skrývá svá tajemství. A o tom všem naše inscenace bude.

Jaké jsou tvoje inspirační zdroje ohledně problematiky autismu?
Byl to především pořad v Divadle Kampa Přicházíme v míru. A pak jsou to filmy Mommy a Věčný svit neposkvrněné mysli, velmi inspirativní český dokument Normální autistický film, knihy zahraničních autorů trpících autismem – A proto skáču, Vítejte v Autistánu, O kolečko míň, kniha a internetový blog Autismus a chardonnay a také různé články a studie o autismu.

Divadelní hře Simona Stephense předcházel světoznámý a několika cenami ověnčený román Marka Haddona. Čím pro tebe byla četba původní románové předlohy důležitá a jak tě ovlivnila při úvahách nad budoucí inscenací?
Poměrně zásadně, protože v románu Haddon skrze hlavního hrdinu mnohem detailněji čtenáři přibližuje uvažování konkrétního chlapce, který má Aspergerův syndrom, druh vysoce funkční poruchy autistického spektra. Divadelní adaptace jde spíše po povrchu a zaměřuje se především na příběh. Což je celkem pochopitelné, ale my se snažíme alespoň trochu tento deficit kompenzovat audiovizuálními složkami, tedy scénografickým vizuálem, kostýmy, projekcemi, světly a v neposlední řadě autorskou hudbou, protože do divadelního textu bohužel zasahovat nelze.

Jak ses s tím, že z hlediska autorských práv není možné do textu zasahovat, vyrovnala ty osobně? Jsi přece jen zvyklá pracovat především na svých vlastních textech.
Já takové věci beru jako výzvu. S cizími texty jsem pracovala již mnohokrát. Sice převážně formou scénických čtení, ale nedávno jsem to dotáhla i k inscenaci ve studiu Divadla v Dlouhé. Je ale pravda, že takto klasicky stavěnou hru, kterou navíc napsal někdo jiný, dělám poprvé. Tak uvidíme. Každopádně na tom dělá skvělá parta lidí, jak herců, tak tvůrčího týmu, takže by to mohlo vyjít.

Můžeš prozradit něco bližšího k tomu, jak bude fungovat zmíněná scénografie, kostýmy, lightdesign a speciálně pro nás složená hudba? Jaké máš na kolegy nároky a jak moc vstupuješ do jejich práce?
Já jsem od začátku zvyklá na větších projektech pracovat takto v týmu, sázím na způsob kooperace. S Pavlou Kamanovou, která vytvořila návrh scénografie, a s Tomášem Morávkem, který má na starosti lightdesign, pracuji již poněkolikáté. S Jánem Terebou, výtvarníkem kostýmů, a se skladatelem Jakubem Kudláčem dělám poprvé. Ráda objevuji nové spolupráce a propojuji je se známými kolegy. Takto to probíhá skoro vždy. Jindy zase sázím na jistoty například v hudbě a experimentuji s novým scénografem a podobně. Snažím se vždy všem členům týmu dávat volnou ruku. Na prvních schůzkách jim sdělím svou obecnou vizi, respektive své vnímání tématu, společně se na to naladíme, posíláme si inspirační zdroje, sjednocujeme estetiku a pak diskutujeme nad návrhy.
Scénografie tohoto projektu střídá klasické činoherní aranžmá s výtvarnou abstrakcí. Snažíme se za pomoci všech audiovizuálních složek dostat Christopherovi pod kůži, a předat tak jeho vnímání světa divákům. Díky polyfunkčnosti kostýmů a herecké práci zase můžeme v pěti lidech hrát přibližně dvacet postav.

Ano, hra disponuje velkým množstvím postav, postaviček a figurek, její dosavadní inscenace se tedy většinou neobešly bez velkého obsazení, ani bez velkého jeviště. Jak tě napadlo, že taková hra může být vhodná do tak malého prostoru pro tak malé obsazení?
Ona je obecně většina her lepších pro velké scény, já mám ráda pohyb, který větší prostor umožňuje snáz, ale když dostávám zatím samé studiové nabídky, tak se člověk musí trochu přizpůsobit. (smích) Myslím, že v tomto konkrétním případě jsou obě možnosti v pořádku. Hra je poměrně vstřícná ke ztvárnění a interpretaci. Je v ní pár zásadních postav, které mají herci rozdělené, a mnoho epizodních miniroliček, které si mohou zahrát také. Adaptace je napsaná tak trochu jako „divadlo na divadle“, takže není problém střídat kostýmy hlava nehlava přímo na jevišti, díky tomu občas vznikají komické situace.

Když jsi u nás zkoušela INprojekt Ve dne v noci, pracovala jsi současně na scénáři pro film. Víc jsi ale neprozradila. Můžeš říct, o co se tehdy jednalo?
Ano, ten scénář jsem společně s kolegou dokončila letos v dubnu. Pojednává o problematice tzv. „singles“ vnímání vztahů a je zahalen tajemným případem hackerského stalkera hlavní hrdinky. Zároveň jsme ale nedávno stihli dopsat druhý scénář k filmu, který dostal od producentů přednost, takže momentálně čekáme na to, jestli jej Státní fond kinematografie finančně podpoří, aby se mohlo začít točit. Tento film by měl být na téma otevřených vztahů a polyamorie, což jsou také ohrožené/ohrožující skupiny dnešní společnosti.

Jaká další práce tě v této divadelní sezóně ještě čeká? Na co se těšíš?
Do konce roku jsem si dala už od režie volno, projekt „Pes“ je celkem náročný a takové nelze střílet jeden za druhým. Ale čeká mě ještě psaní nové divadelní hry a nějaké úpravy filmových scénářů. Na jaře pak psaní a přípravy tanečního projektu s pracovním názvem FEAR. A přesně za rok mě čeká zkoušení zmíněné autorské divadelní hry v Divadle Letí. Ono se to ale většinou v průběhu ještě rozroste… A hlavně souběžně s tím vším pomáhám příteli s designovým projektem SRNA, který se zabývá výrobou upcyklovaného skla, a to už potom není čas skoro na nic. Zatím mi ale toto všechno dělá radost, takže jsem spokojená.