VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

31. říjen 2014

Podzimní festivalování 2014

Podzimní laskající slunce svítí do krajiny ubíhající za oknem Pendolina. Jedu do Plzně na MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO. Těším se na setkání s kolegy z jiných divadel, které vídám málo, o to však raději. Moc si vážím toho, že i po čtvrtstoletí se kamarádím s mnoha dramaturgy, ráda vídám herce ze svého ročníku a jsem vždy mile překvapená, jak čile vypadá můj bývalý kantor z DAMU, který byl už za časů mých studií „starý“ (vše je relativní).
S kolegyněmi napříč několika divadly máme takový „babinec“, který se v celé sestavě vídá jenom o festivalech. Tentokrát jsem si objednala takové množství vstupenek do divadla, že na nějaké velké povídání to nevidím, ale přesto se těším. A těším se i na nové plzeňské divadlo, loni jsme ještě seděli v Komorním divadle, teď nás čeká zbrusu nová budova, moderní, účelná a předpokládám, že i přátelská vůči divákům. Je to však velké zklamání. Dva vchody do sálu jsou málo, lidé vcházejí pomalu. Únikové východy jsou zadělány řetězem. Co by se stalo, kdyby začalo hořet?! Diváci musí nejdřív vyjít dvě patra schodů nahoru, pak sejít dolů… Lidé s umělými kyčlemi nejsou schopni sejít nepravidelné schody, zdraví jsou na tom úplně stejně. Kolega Zdeněk Janál, který přijel do Plzně o den dříve, to nekomentuje, nevadí mu to, nedivím se. V jeho věku bych za divadlem lezla i na stromy. O pauze se ukáže, že budova má fatální nedostatek toalet. Jediný bar nestíhá obsloužit žíznivé diváky, i když obsluha pracuje nad lidské možnosti.
Ale dost kritiky, čeká mě smršť představení, první den čtyři, druhý den pět zážitků. Oba opusy režiséra Dana Špinara – Miláček z Městského divadla Kladno i Hamlet Švandova divadla na Smíchově se mi líbí. Kladeňáci překvapivě vítězí v hereckém nasazení a koncentrovaném energickém hraní.
Slovenské národní divadlo nikdy nezklame, říkám si. Ale ouvej, tentokrát jsem se zmýlila. Na mě působí Rechnitz – anděl zkázy (v režii Davida Jařaba) místy jako ušlechtilá nuda. Ano, všichni moc hezky hrají, na jevišti je zajímavá souhra herců a hudebníků, ale vše se míjí účinkem. Kdežto Dechovka divadla Vosto5 z dílny Jiřího Havelky je úchvatná. Příběh lidí jednoho malého městečka, kteří by rádi zapomněli na davovou pomstu z konce druhé světové války. Ale pořád se jim připomíná a obyvatelé městečka se k ní musejí vyjádřit. Zážitek je obohacen autentickým prostředím hospody, kde nám herci nabízejí pivo, aby nám na konci tento nápoj doslova zhořkl na jazyku. Pro mě velký zážitek. Ale vrchol festivalu (pro mne) přichází až poslední den – Zlatá šedesátá Divadla Na zábradlí v režii Jana Mikuláška. Divadelní adaptace deníků Pavla Juráčka, režiséra a scenáristy mne zasáhne hned z několika důvodů. Juráček byl spolužák mého otce (Štefan Uher, slovenský režisér a scenárista, představitel tzv. Nové vlny v československé kinematografii – pozn. red.); táta o něm dost často doma mluvil. O čem však moc nemluvil, bylo jeho postavení umělce v konfliktu s mocenským totalitním režimem, v tom byl osud Juráčka stejný jako tatínkův. Zásahy cenzury do jeho filmů, deprese, tyto věci si budu z dětství navždy pamatovat. Ano, zlatá šedesátá se v závěru změnila v plíživé peklo. Konec představení mě natolik zasáhne, že nemůžu ani tleskat. Stydím se. Jako bych tleskala té době. A to nemůžu.

Za týden se se sbaleným kufrem scházím na nádraží s kolegy Zdeňkem Janálem a Radkem Smetanou a jedeme do Nitry. Vítá nás sluncem zalitá krajina úrodného koutu Slovenska, kde se daří všemu – pšenici, kukuřici, vínu i divadlu. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADELNÁ NITRA je vyprofilovaný, má za sebou dvaadvacet úspěšných ročníků, pokaždé je nějak zajímavě tematizovaný a nabízí opravdu nevšední zážitky. Ne vždy osloví všechny diváky. Naopak, publikum se velmi liší v názorech, něco adoruje, něco ho uchvátí a něco pobuřuje. Málokdy se však nudí. Mě a Radka z titulů, které jsme zde zhlédli, zaujalo představení berlínské scény Volksbühne Bez názvu č. 1 // Opera Herberta Fritsche. Já už jsem od tohoto umělce viděla v Berlíně velmi zvláštní podívanou téměř beze slov Murmel Murmel (Mumlání), vlastně veškeré vyjádření si vystačilo se slovem „murmel“. Ani tentokrát nebylo představení založeno na slově, režisér vedl herce k výraznému jevištnímu projevu za doprovodu velmi originální hudby. Těžko popsat slovy, něco takového se nevidí často. A další úžasný zážitek přichází druhý den, kdy se představí herci Slovenského komorního divadla Martin v opusu Europeana (Stručné dějiny 20. století). Nedramatický text se v rukou talentovaného mladého režiséra Jána Luterána proměnil ve zkratkovitou a obrazivou výpověď o hysterii lidství v naší nedávné minulosti podpořenou skvělými hereckými výkony. Tolik nápadů v jednom představení, tolik tvůrčí energie, to se vidí málokdy. V neděli se s Radkem vracíme zpátky, Zdeněk zůstává a já mu jenom závidím, co všechno ještě uvidí. Ale času je málo a voda nám stoupá, jak zpíval skvělý džezový slovenský hudebník Dežo Ursíny. Jedeme domů a už teď se těším, co bude za rok… Takovou moc mají divadelní festivaly!
Jana Uherová

Jan Uherová