VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

2. červen 2017

Poslední Bez nápovědy

Za dvacet let svého působení ve Východočeském divadle jsem se asi stala pamětníkem, protože ač jsou všichni tři hosté mého posledního Bez nápovědy už dlouholetí členové divadla, přesto si pamatuji jejich příchody.

RADKA ŽÁKA znám z našeho prvního společného angažmá v Moravském divadle Olomouc. Oba jsme to divadlo měli jako svou první štaci – Radek po absolvování Pražské konzervatoře, já po DAMU. Potkali jsme se při dvou inscenacích, které jsem režírovala – Radek hrál Silvia ve Sluhovi dvou pánů a pak Prince v Popelce. Ano, je to už opravdu dávno. Poté se naše cesty rozdělily, Radek působil v Českých Budějovicích, abychom se opět potkali v Pardubicích. Velmi dobře si pamatuji jeho první velké role – Duvala v Dámě s kaméliemi nebo Flopa v jedinečném projektu Cvoci, tolik nepodobnému všemu, co se tehdy tady hrálo. Později Ellinga z hry Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství a Trigorina z Racka. Budeme si spolu povídat nejen o pěkných hereckých příležitostech, ale i o jeho režisérských počinech. Na Malé scéně ve dvoře realizoval několik her, naposledy v rámci cyklu INprojekty Povolání Heather Roseové, a zcela jistě další nosí v hlavě. Tak jsem moc zvědavá, co nám ze svých snů či plánů prozradí.

Na HONZU MUSILA jsme se kdysi jeli podívat do Moravského divadla Olomouc, kde hrál v Pokrevních bratrech. Hned nato dostal nabídku na angažmá do Pardubic. A jak to už u divadla bývá, mladý herec hraje téměř ve všech inscenacích, a tak ani Honza nestál v koutě a dlouho se nezastavil. Hrál v mnoha hrách menší, střední i velké role, za všechny bych jmenovala Radúze v Radúzovi a Mahuleně, Petera v Čistírně, v níž mě překvapil svými téměř „ďábelskými“ pohybovými kreacemi a především pády, nebo Nikolu v Baladě pro banditu. S Martinou Sikorovou a Josefem Pejchalem vytvořili trojici hlavních postav v muzikálu Zpívání v dešti. A ačkoliv nevypadá, že tanec je jeho doménou či hlavním koníčkem, dlouhé týdny se věnoval stepu právě pro onu roli. Co mě však na Honzovi nejvíce zajímá, a byla bych ráda, aby se to dověděli i diváci, jsou jeho filmové ambice i realizace. Jako autor a režisér je už podepsán pod několika menšími útvary. Jsem zvědavá na jeho další nápady.

PEPA PEJCHAL, absolvent Pražské konzervatoře, má s Radkem a Honzou společné krátké angažmá v Moravském divadle Olomouc. Ano, všichni čtyři jsme tímto divadlem prošli a už více než desetiletí jsme v Pardubicích. Pepa začínal jako klasický příklad princů a romantických hrdinů. Během posledních let se však přehrál do jiného druhu postav, k charakterním, nejednoznačným, někdy problematickým hrdinům. Takže má na svém kontě vedle Janíka z muzikálu Malované na skle, Prince Radovana z Princezny se zlatou hvězdou na čele, také Zákazníka ze hry Pokusní králíci, Henriho z Třikrát život a několik „divných pavouků“ – třeba Volkera z poslední inscenace našeho souboru Lovecké scény z Dolního Bavorska. Hraje divadlo, někdy zpívá s kapelou, moderuje, vychovává dvě děti a má spoustu zájmů. Věřím, že jeho vyprávění bude diváky zajímat.

Co však nejvíc zajímá v tuto chvíli mě, je to, čím pohostíme diváky. Nejsem si totiž jistá, že by byli Radek, Honza či Pepa známí svými gastronomickými pokusy… Ale třeba ano. Ráda se nechám překvapit.

5. června si budu naposledy povídat s našimi herci a publikem, které nám bylo po celou dobu uvádění pořadu Bez nápovědy věrné a vytrvalé. Jsem moc ráda, že si diváci našli cestu na Malou scénu ve dvoře a oblíbili si tento formát. Všimla jsem si, že chodili opakovaně, sedli si ke stolkům, koupili si skleničku vína či lahvinku sektu, brambůrky, poslouchali naše vyprávění, bavili se, kladli otázky, ochutnali pohoštění, pochválili naše kuchařské umění a udělali si hezký večer. Musím říct, že ho udělali hezký i nám. Herci, nastavení denně hrát role, se uvolnili, nic nepředstírali a také si užívali toto netradiční posezení. Budu moc ráda, když taková netradiční setkání budou pokračovat v jakékoliv formě dál.
Jana Uherová

Malá scéna se při pořadu Bez nápovědy mění na malou literární kavárnu, foto J. Sejkora