VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. červen 2014

Před premiérou s režisérem Januszem Klimszou

V Pardubicích hostujete poprvé – proč až letos?
Naše namlouvání k mému hostování trvalo delší dobu, věděli jsme o sobě navzájem a naše spolupráce nakonec vyšla. To je celé, nemá to žádný zvláštní důvod, proč až nyní. I když je pravda, že jsem měl řadu závazků z minula, a musel jsem je nejprve pokrýt. Jsem v angažmá v Ostravě, v Národním divadle moravskoslezském a hostuji nejvíce a pravidelně v obou spřátelených ostravských divadlech – myslím tím Arénu a Bezruče, tedy jsem vytížený hlavně tam.

Neláká vás vyjíždět častěji k hostování mimo Ostravu?
Mimo Ostravu hostuji přibližně jednou za sezónu, což je pro mě tak akorát. V Ostravě chci udržovat stálé kontakty.

Jde vám tedy především o souvislou a pravidelnou práci s několika soubory, nebo v tom hraje roli i potřeba většího zázemí? Předpokládám, že když hostujete, tolik ho nemáte.
Myslím si, že jsem poměrně adaptabilní. O zázemí ani tolik nejde, spíše o vazby na kolegy ze zmíněných divadel.

Hostování v těchto komorních divadlech vám vyvažuje i množství práce na velké scéně Národního divadla? Baví vás oba póly divadelní práce a divadelního prostoru, nebo některý z nich více?
Přiznám se, že „komořina“ mi vyhovuje asi víc, i když je to paradoxní, neboť jsem v úvazku na té největší scéně v okolí, tj. v Divadle Jiřího Myrona. Komorní věci mám určitě rád, člověk u nich může jít do větších detailů. A to je něco, co mě baví – detailní herecká práce.

Tím jste také pověstný, že detailní herecká práce je pro vás velmi důležitá. Je tedy pro vás herec na prvním místě?
Ano.

A dramatikův text?
To patří k tomu. Nejdříve je nutné text samozřejmě dešifrovat, ale baví mě velmi i následné hledání s kolegy – člověk se i leccos doví o životě, o lidském osudu… V případě naší pardubické inscenace nemáme čas nadstandardní, ale spíše standardní. Ale když je při některém zkoušení více času, mohou čtené zkoušky trvat třeba i měsíc, kdy si povídáme o textu, a tedy proces analýzy je delší. Jsou země, kde proces hledání trvá déle, třeba i tři nebo čtyři měsíce, na což jsem zvyklý z polských divadel. U stolu se sedí třeba měsíc a půl, takže do aranžovacích zkoušek už se pak jde s tím, že je vlastně již hotovo. Pak je aranžmá rychlejší.

Zdůrazňujete hledání společně s hercem…
Pochopitelně mám inscenaci nějakým způsobem připravenou dopředu, ale není to dogma. Při spolupráci s herci se teprve mnoho věcí najde. Nechci být diktátor a razit bezhlavě svůj pohled.

Necháte se herci rád překvapovat?
Určitě. Ale zároveň se se zmíněnými ostravskými soubory dobře známe, tedy tušíme, co od naší spolupráce můžeme očekávat.

Je to pro vás výrazně lepší, než když se setkáte se souborem, s nímž se neznáte a teprve začíná i vaše komunikace od začátku?
Slovo „neznáte“ asi v českých poměrech tolik neplatí, my jsme malý rybník, takže nějaké to povědomí o sobě vždy máme. Některé herce tady znám i třicet let. S Lexou Postlerem jsem byl kdysi v jednom angažmá, s Láďou Špinerem jsem pracoval v Opavě, Martin Mejzlík byl se mnou přímo v ročníku na DAMU – hrál v mé absolventské inscenaci. V každém divadle v republice je někdo, s kým člověk sdílel život, něco v minulosti. České divadlo není anonymní.

Ale neznáte se přece jen tolik pracovně…
Ano, ale když někde pracujete poprvé, jako v tomto případě, tak je to zase na druhou stranu výzva. A je zajímavé se o sobě něco dozvědět. Ale nemyslím si, že by to bylo podstatně jiné.

Když někoho znáte z dřívějška, máte tím pádem už i představu, jak se s ním bude pracovat?
Mám. A právě mě zajímá do něho ještě dloubnout, co z něho vyleze.

A potvrzuje se vám váš odhad?
Někdy jo, někdy ne. Ale vždy je pro mě zajímavé, když je to nakonec trošku jinak.

Máte pověst režiséra, který s hercem pracuje, věnuje se mu. Po tom, myslím, každý z herců prahne.
Je to dáno mou původní profesí – nejprve jsem dělal herectví, až potom jsem studoval režii, takže k němu mám největší vztah. Jsou kolegové, kteří mají třeba výtvarnou minulost, tak je zajímá třeba více ten vizuál. Ten se také snažím ctít, ale herectví mě baví nejvíc.

K vlastnímu hraní se v poslední době dostáváte rád?
Někdy je to ale těžké skloubit. Třeba když jsem teď dva měsíce v Pardubicích – dělal jsem v Ostravě různé psí kusy, abych hrál jenom o víkendech, ale ne vždycky je to možné. Provozně se svoje herectví tedy snažím omezovat, abych měl čas režijně hostovat.

Když jednou herce režírujete a podruhé s nimi stojíte sám na jevišti jako herec, proměňuje se tím nějak váš vztah?
Ne. Naše vztahy jsou osobní. Nevnímám své kolegy jako podřízené, jsou to mí přátelé.

V Pardubicích hostujete s dramaturgyní Janou Pithartovou. Znáte se spolu dlouho, pracovali jste již někdy spolu?
Ano, známe se dost dlouho. Jistou dobu jsme oba spolupracovali s Divadlem Petra Bezruče, kde manžel Jany Michal Przebinda založil novou éru divadla. Ale přímo v tomto objemu práce jako tady se potkáváme poprvé.

Režírujete zde Bulgakovův Zojčin byt. Pokud vím, ruská dramatika je vám velmi blízká, režíroval jste řadu ruských titulů. Čím vás natolik oslovuje? A čím speciálně Bulgakov?
Asi bych neříkal obecně Bulgakov, protože on má spoustu her a ne všechny jsou mně blízké – třeba na jeho Purpurový ostrov jsem téměř alergický. Raději bych hovořil přímo o Zojčině bytu. Přijde mi na tom textu zajímavé, že se Bulgakov vmezeřil do zvláštního období sovětského státu, kdy začal být infiltrován kapitalismem, byť v rámci socialistického zřízení. A jakoby ta podnikavost, dravost je v něčem podobná tomu, co my vidíme kolem sebe. V této hře jsou věci, které se pro nás stávají čím dále více aktuální. Bulgakov se u nás hrával třeba i v 80. letech, ale tenkrát to společenské milieu nebylo takové, diváci tolik nevěděli, co to vůbec podnikání je. Aktuální je například ono prorůstání šedé ekonomiky a politiky, podvody s nemovitostmi, dealování drog atd. Zároveň jsou zde plnokrevné postavy psané člověkem, který životu rozuměl, pracoval jako dramaturg v MCHATu, byl u zdroje toho nejlepšího, co se v tehdejším divadle dělo, tedy je znát Bulgakovova poučenost nejenom o lidském osudu, ale i ta divadelní. Vždy je pro mě příjemné, když herci mají co hrát, to je kvalita věci. Také se mi líbí způsob, jakým je hra napsaná, podobá se v něčem Gogolovi a má prvky až absurdního divadla, byť na bázi divadla tak říkajíc realistického. Satira má u Bulgakova zvláštní šmrnc.

Hovoříte o aktuálnosti, ale dnes asi neplatí taková omezení jako v době, ve které se hra odehrává. To s tím nesouvisí?
Jsou věci, které jsou stejné. A ten imperativ „Přežít!“ je stejný. Je jedno, jestli to bylo v roce 1925 nebo v 19. století. Problémy jsou pravděpodobně stejné.

Zachováváte tedy dobovou zakotvenost, vycházíte z ní?
Mně ta doba přijde hodně šmrncovní a ve vizuálu fotogenická. Navíc se odehrává v uvozovkách v krejčovském salonu, a on tam musí nějak zafungovat. Také se prostřednictvím této hry můžeme dostat až k Moskvě té doby – k tvůrcům jako Mejerchold, Vachtangov, Tairov, k ruské divadelní avantgardě, můžeme vnímat drobné odkazy, třeba jen pro zasvěcené lidi. Ale divák uvidí něco, co je sice s tou dobou spjaté, ale nemusí to nějak dešifrovat, dostane prostě další barvu.

Režíroval jste i jiné Bulgakovovy tituly?
Režíroval jsem Svatou kabalu – Molièra.

Ale to je úplně jiný typ hry, ne?
Řekl bych, že komediální ražení tam není takové jako tady, kdy je hra vlastně vážná, ale je v ní komediální základ.

Mám pocit, že u ruské klasiky má divák předem celkem obavu, že to bude věc zatěžkaná, složitá, která ho bude trochu dusit do nějakého ponoru… Jak je to právě u Zojčina bytu s nadhledem a komediálností?
Vždy je lepší ho hrát s tím vážným „ksichtem“, což u komedií platí celkem obecně. Komedie nejsou záležitostí stylu jako spíš vidění světa. Události a témata jsou velmi vážné, je to matematicky přesně dané, ale vjem světa je absurdní, to je to, co je pro nás směšné.

Napadá mě linie Číňana Cherubína. Docela pro dnešní dobu nekorektní pojetí…
Jako že je tam nějaký rasistický podtext? No, on tam hold je. Čínská komunita v Rusku fungovala tehdy i dnes, kdy snad ještě více expanduje a vykupuje Sibiř, lesní závody, obchody a podobně. Ani tenkrát to pro Rusy nebyla exotika, ale realita. Navíc jedním z hlavních vývozních artiklů Číny bylo skutečně opium. Ano, je to obrázek reality. Postavy mohou být na jednu stranu komediální a na druhou stranu také příslušníci mafie, tak to zkrátka je. Můžeme se obdivovat pracovitosti našich vietnamských spoluobčanů, ale také si můžeme přiznat, že i v obchodu s drogami mají svůj podíl.

Je ve hře více podobných provokativních témat?
Ano, je jich v ní hodně. Například téma úplatkářství, byrokracie, téma toho, kdy malý človíček, v tomto případě domovní důvěrník, dostane malou moc a jak s ní nakládá – to zažíváme taky, co to s člověkem může provést. Bez úplatku to nejde, a v Rusku je to obzvlášť silné. Neujedete dvacet kilometrů, aby vás nezastavila kontrola, a vy jim musíte něco vrazit.

Do jaké míry je zmíněný krejčovský salon v oněch uvozovkách?
Je patrné, že byznys, který Zoja ve svém bytě dělá, je pračka peněz. Působí to absurdně, ale my taky žijeme trochu v absurdním systému, i náš právní systém není přehledný, a to cíleně.

Zoju hraje Jindra Janoušková, která se objevila i v pardubické inscenaci Zojčina bytu v roce 1989, a nejen ona. Cítíte nějaké ozvuky této inscenace v hercích, projevuje se to nějak?
Oni hrají jiné role, takže to nevidím. Zatím jsme se o tom ani nijak nebavili. Když to tak vezmete, je to už 25 let, za tu dobu každý hrál velké množství jiných rolí, takže to není tak čerstvá zkušenost.

Přeji vám ve vašem zkoušení, aby pro vás bylo zkušeností z těch nejlepších. Zlomte vaz!
Zdeněk Janál

Janusz Klimsza, foto Radovan Šťastný
Janusz Klimsza, foto Radovan Šťastný