VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

25. říjen 2017

Překonat strach být na jevišti tak sama…

Bylo to velmi zvláštní zkoušení. Neobvyklé, ale moc příjemné. Hra Commedia finita Viktorie Hradské je složená ze čtyř za sebou jdoucích monologů. Postavy se na jevišti nepotkají. A tak se většina zkoušek odehrávala ve velmi skromném složení – režisér Petr Novotný, jedna herečka, nápověda, inspicientka a někdy já. Herečky se střídaly po dvou hodinách, v jeden den zkoušely dvě. Až těsně před premiérou se sešly všechny a zhlédly práci svých kolegyň. A smály se, reagovaly a vytvořily sice malé, ale o to vřelejší publikum. Hrát monolog bez partnera totiž nejde, i když to zní jako protimluv. Diváci jsou nejlepšími partnery vždy, zejména u komedie, a o to víc, když herec či herečka hrají sami. Na zahajovací zkoušku přijela i autorka Viktoria Hradská, která nás všechny motivovala, naladila a inspirovala. Režisér zúročil všechny letité vztahy se ženami (matka, manželky, kolegyně, herečky a desítky dalších blízkých osob) a byl schopen do detailu rozebírat pohnutky a úmysly postav, nabízel řešení, někdy předehrával… Občas legračně, ale vždy srozumitelně a přesně. Zrodila se inscenace, na které je herecká práce vidět. A odhodlání čtyř dam je obdivuhodné! Utáhnout dvacet pět minut na jevišti bez hereckých kolegů je dřina, proto je závěrečný potlesk o to více zasloužený.

Hned po premiérách jsem DAGMAR NOVOTNÉ (postava Učitelky zpěvu), JINDŘE JANOUŠKOVÉ (Uklízečka), JANĚ ONDRUŠKOVÉ (Společnice) a ŠTĚPÁNCE FINGERHUTOVÉ (Komorná) položila čtyři otázky ohledně zkoušení. A zde jsou jejich odpovědi.

Už jsi zkoušela něco podobného tomu, co je Commedia finita? Myslím tím formu samostatného monologického výstupu.
Dáša:
Toto byla pro mě obrovská zkušenost, protože ještě nikdy v životě jsem nebyla na jevišti pětadvacet minut sama. Ano, divák je v tomto případě partnerem, ale stejně jsem v tom sama. Přiznám se, že jsem měla obrovský respekt vůči tomu textu. Jedna věc je naučit se ho zpaměti, ale pak je důležité ho nějak zpracovat, vytvořit postavu. Jestli se to povedlo, tak určitě díky Petrovi Novotnému, se kterým dělám vždy velmi ráda, protože s ním je to bez výjimky pokaždé spolupráce.
Jindra: Toto byla velmi výjimečná práce. Za těch víc jak třicet let, co jsem u divadla, jsem se s ničím takovým nesetkala. Bavilo mě to moc i tím, že jsem si to více méně udělala sama. Režisér mi vždy řekl, co by si představoval, ale převážnou část práce jsem si udělala doma, sama. Pozorovala jsem lidi, v cukrárně, na ulici a inspirovala jsem se jimi. Kupodivu jsem se i text učila poměrně lehce, protože jsem už dopředu měla jasnou představu o postavě a struktuře výstupu.
Jana: Nějakými monology jsem si už prošla – Manon Lescaut nebo jako Agáta v Ženitbě, ale poprvé jsem zažila monolog trvající cca dvacet minut. V legraci říkám, že je fajn, že ti nikdo nekazí výstup. Ale ve skutečnosti je odvaha postavit se před publikum a pomyslet na ten obrovský kopec, který musíš zdolat bez pomoci. Zvenku to vypadá jako hračka, ale skutečnost mě ze začátku odzbrojovala. Moje mamka to nazvala čtyři sólové koncerty. To vysvětluje ten úkol nejlépe.
Štěpánka: Můj nejdelší monolog, který jsem do Commedie finity na profesionálním jevišti měla, má stránku a půl. Což je asi jedna sedmina monologu Komorné. Doteď jsem se stresovala z té stránky a půl. Teď už to považuju za celkem kraťoučký výstup…

Jaká je tvoje postava? Máš ji ráda? Jak si vysvětluješ její jednání?
Dáša:
Snažím se hledat důvody, proč moje postava je, jaká je. Byla velmi osamělá a nešťastná, ne jenom závistivá. Učila hudbu, ale nikdy nebyla tak dobrá, aby sama stála na jevišti. Milovala svůj národ a Emu Destinnovou nepovažovala za dostatečně morálně silnou, aby ho reprezentovala. To není jenom nenávist, je to mnohem složitější. Můj výstup není vysloveně komediální, má pár vtipných momentů, ale není to prvoplánový humor, a to mě na tom tolik baví.
Jindra: Paní Hradská napsala skvělý text a já to mám mnohem jednodušší než třeba Dáša nebo Jana, protože moje postava je lidová, vyjadřuje se velmi jednoduše, nepoužívá složité větné konstrukce. Na začátku jsme se bavili o tom, jestli jsou ty postavy „svině“, jak říkala autorka. Ale já to tak vůbec nevidím. Uklízečka viděla svět jinak než paní Destinnová. Měla ji ráda, jenom jí nerozuměla. A když už to nešlo dál, tak ji řekla, že u ní už nebude pracovat… Myslím, že své postavě rozumím a mám ji ráda.
Jana: Moje Andělka dělala společnici Emě Destinnové. Což ale neznamená, že byla prostitutka. (smích) Reprezentovala ji, doprovázela ji jako taková placená přítelkyně na úrovni. Andělka Emu obdivovala v její největší slávě. Ztotožnila se s ní, chtěla být jako ona. Ale asi neměla dost silnou povahu, takže se v její osobnosti sama ztratila. Jedním z jejích životních cílů bylo schraňovat majetek Emy. Jenže to možná malinko přeháněla… (smích)
Štěpánka: Komornou Boženku nesoudím. Mám na ní ráda tohle: je vtipná, hravá, má ráda zábavu, hudbu, společenský život, je duší trochu rebel, je nadčasová chováním i oblékáním. Na druhou stranu je žárlivá, sobecká, neobětavá. Její chování, jednání si vysvětluji jejím mládím a nějakou nepokorou, kterou lidé v mém věku mají často.

Cítíš, jak jdou s tebou diváci, vnímáš jejich reakce? Máš je na své straně?
Dáša:
Ano, vnímám intenzivně diváky, o to víc, že jsou mým jediným partnerem. A cítím, že mě podrží. Když se na ně obracím s nějakým svým sdělením nebo otázkou, tak vidím, že mi dokonce chtějí odpovědět, ale nemůžou… což je asi dobře, nevím, jak by to dopadlo. (smích)
Jindra: Berou mě spíš ženy, ty to cítí bezvadně, velmi přesně. Muži ne, ti jsou obecně v divadle mnohem ostražitější. Zrovna na tom dnešním představení jsem cítila, že muži mě k sobě vůbec nepustili.
Jana: Diváky vnímám silně. Jsou mým jediným partnerem. Nesnažím se je za každou cenu pobavit. Takto moje role napsaná není. Chci jim vysvětlit mé počínání. Nejsem si jistá, že je mám na své straně. Přece jen jsem jako postava Emě i škodila. Hlavní ale je, že nás diváci opravdu koncentrovaně vnímají.
Štěpánka: Je to zvláštní. Hrajeme všechny s diváky hodně. Já jsem člověk, který když se nachází v hledišti, tak tolik interakci nevítá. Respektive, mám ráda, když mi herec něco adresuje; nemám ráda, když chce po mně, abych se zapojila. Takže se snažím otázky směřovat spíš všem, a části textu pak konkrétním lidem. Jdou se mnou hezky a mě motivuje, že přijdu na jeviště jako poslední z dam, takže mám za úkol diváky znovu nastartovat na ten můj poslední úsek. Po premiérách jsem se bála, že se nesmějí tolik na místech, která jsme se snažili udělat vtipná, a že je to problém. Ale z ohlasů vím, že publikum se snaží poslouchat to moje rozuzlení, se kterým přijdu, a vnímat i to špatné, co moje postava nese. Třeba se ještě naučím být vtipnější.

Co pro tebe znamenala tato zkušenost?
Dáša:
Po tomto zkoušení vím, že monodramaty bych se živit nechtěla. (smích) Jsou to strašné nervy a stres. A ta samota. Text jsem se učila už přes prázdniny, protože mám ráda, když ho mám zažitý. Jsem pak klidnější. I když přiznávám, i na Malé scéně máme nápovědu, ale nechci se na ni spoléhat, protože kdybych ji potřebovala, vyhodilo by mě to z konceptu.
Jindra: Po této zkušenosti si dovedu představit, že bych dělala monodrama. Potřebovala bych k tomu samozřejmě mnohem více času, protože jsem už starší paní. (smích) Ale dovedu si to představit…
Jana: Toto zkoušení patřilo k mým nejzábavnějším. Měla jsem režiséra jenom pro sebe. Bavilo mě říkat svou výpověď přímo jemu do očí. Vlastně mi při reprízách v hledišti chybí. Z jeho výrazu jsem okamžitě poznala, jestli mi věří, nebo ne. Text je tak krásně napsaný, že jsme si nedovolili nic škrtnout. Na větší rozměr monodramatu bych zatím neměla odvahu, ale kdo ví… Těším se, že odteď si to budeme už jen s diváky užívat.
Štěpánka: Malá scéna je pro mě prostředí, kde se cítím moc dobře. Hraje se civilněji, což je mi nějak příjemnější. Lidé jsou blíž. Bylo to pro mě strašně zajímavé zkoušení. Už od první čtené zkoušky s autorkou. Překonala jsem strach z toho být sama na jevišti po tak dlouhou dobu.
Jana Uherová

Jindra Janoušková, foto Josef Vostárek
Dagmar Novotná, foto Josef Vostárek
Jana Ondrušková, foto Josef Vostárek
Štěpánka Fingerhutová, foto Josef Vostárek