VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

29. červenec 2015

Pro mě práce nebude nikdy důležitější než osobní život, říká výtvarnice Ha Thanh Nguyen

Foto Jan Faukner
Režisér Radovan Lipus si při realizaci inscenace Duše – krajina širá přizval ke spolupráci kostýmní výtvarnici HA THANH NGUYEN. Tato mladá dívka je v mnoha věcech výjimečná a jiná. Jistě i tím, že je Vietnamka. Její chování je klidné a uctivé, ale kromě jisté pokory je z ní cítit síla a rozhodnost. A uklidňující harmonie, ale zároveň i tvrdohlavost. Třeba jsou to vlastnosti, které musí mít mladá žena, která vedle umění začne podnikat.
K rozhovoru jsme se sešly v kavárně, která sídlí v prostorách DAMU v Karlově ulici v Praze a kterou spolu s dalšími dvěma spolumajiteli provozuje. Kavárna prodělala obrovské změny, interiér je velmi příjemný, a i když jednoduchý, přece elegantní. Na rušné turistické tepně relativně rušná kavárna, kde sedí u kávy či s notebookem na kolenou studenti, večer návštěvníci divadla DISK, ale zastaví se tu i turisté, v neděli, jak říkala Ha Thanh, si sem zvykli chodit také rodiny s dětmi. I já bych si zvykla, bylo tam velmi příjemně, určitě i díky společnosti této křehké krásné ženy, která soustředěně mluvila, usmívala se a občas na dálku někoho pozdravila.

Studovala jste na DAMU v Praze, takže předpokládám, že znáte především pražskou divadelní scénu. Viděla jste něco na oblasti?
Když někam vyjedu, vidím i představení na oblasti, ale nemám velké pracovní zkušenosti mimo Prahu.

Práce ve Východočeském divadle byla vaše první mimopražská?
Ano. Nedávno jsem absolvovala a teď jsem převážně na volné noze. Pracovala jsem s různými režiséry a s různými skupinami, ale práce ve vašem divadle byla výjimečná tím, že jsem poprvé dělala v divadle, které má zázemí. Máte naprosto funkční dílny, krejčovnu, vlásenkárnu, proto to pro mě bylo velmi příjemné. Ale myslím, že i dílny mile překvapilo, že jsem si sama dělala třeba klobouky. Takže to bylo překvapení na obou stranách. Také to byla moje první spolupráce s panem Lipusem. Nikdy jsem vlastně nedělala takhle velkou činohru, obvykle se zabývám komornějšími věcmi, tanečním divadlem. Experimentuju, třeba vymýšlím nějaké interaktivní kostýmy za použití různých procesorů, které jsou v oblečení. Takže Duše – krajina širá byla pro mě po dlouhé době činohra, a navíc dobová. Kostýmy jsou z přelomu 19. a 20. století, ale zároveň jsem v tom nacházela jistou stylizaci. Když se tak na to zpětně podívám, a já nikdy nejsem spokojená se svou prací, tak některé věci bych ráda trochu změnila, nebo je víc dotáhla, aby to mělo ještě větší nadsázku. Měla jsem takový jednoduchý koncept, že všichni muži budou mít modré kostýmy, od nejsvětlejší po nejtmavší, a ženy kostýmy v barvě lososové, opět od nejsvětlejší po úplně tmavou, až po kontrastní kostým paní Bittlové. Kostýmy jsou postaveny na jemných nuancích na podkladu střídmé scény. Chtěla jsem zvýraznit rozdíly v charakterech postav.

A měly barvy lososová až červená pro ženy a modrá pro muže nějaký hlubší význam?
Ne, takhle je to genderově stereotypní. Když jsem přemýšlela o postavách, tak se mi zdálo, že jsou nějak svázány, pokrytecké, že se řídí jistými pravidly a nikdo z nich nijak nevybočuje. Nebo ano, někdo je trochu výjimečný, třeba postava, kterou hraje pan Dohnal, ten má kostým úplně jasně modrý. Postava, kterou hraje Petr Borovec, je glosátor, dělá pichlavé vtipy, takže mi připomínal šaška, nebo Pulcinellu z comedie dell’arte, ten má na kostýmu kostičkovaný vzor… Vycházela jsem z takových jemných detailů. Ty kostýmy ale nejsou studie, nejsou historicky věrné, jsem si toho vědomá, je tam hodně velká nadsázka.

Vy jste chodila na Střední průmyslovou školu oděvní, obor návrhářství a modelářství oděvů, a poté jste začala studovat divadelní scénografii a kostým. Měla jste k divadlu vztah? Jak jste se k němu propracovala?
Jako úplně malá jsem krátkou dobu chodila do dramatického kroužku, ale bydleli jsme v Zábřehu na Moravě a tam divadlo nemá žádnou tradici. Inklinovala jsem k tomu navrhovat oděvy, ale po studiích mi přišla móda nějak povrchní a táhlo mě to k divadlu. Přijímačky jsem udělala napoprvé, ale možná kdybych si nechala rok pauzu na vyzrání, udělala bych lépe. Padla jsem do toho střemhlav. Měla jsem však skvělé spolužačky, které byly starší než já a byly vyhraněné a měly názor. Takže jsem se učila u nejlepších. U pana Matáska (autor scény Duše – krajiny širé – pozn. red.) jsem studovala scénografii tři roky, ale pak jsem se soustředila více na kostým. Je to oblast, kterou objevuji a ještě jsem se nevyčerpala. Možná bych se se zkušeností z divadla ráda vrátila k módě, už bych na to nenahlížela tak povrchně. Kamarádka mi nabídla, abychom udělaly přehlídku na Fashion Week do Vancouveru.

Čím se budete zabývat v nejbližším období?
Teď nemám na pořadu divadlo. S jednou taneční skupinou budu dělat klip, to bude hodně výtvarné až pohádkové. Pak s kamarády připravujeme seriál… A pak mám na programu svatbu.

V této souvislosti se vás chci zeptat na několik otázek ze soukromí. Narodila jste se v Čechách, nebo ve Vietnamu?
Ve Vietnamu, přistěhovali jsme se, když mi bylo asi pět let.

Plánujete vrátit se do vlasti? Nebo si myslíte, že tu zůstanete, cítíte se být Evropankou?
Troufnu si dokonce tvrdit, že to vím. Jsem Evropankou duší. Z obou těch kultur si chci něco vzít. Když mám na výběr, tak je dobré vybrat si z obou kultur to nejlepší. Neplánuju se vrátit do Vietnamu. Mám tady zázemí, přítele. Mám tady prostě život.

Nemůžu se vás nezeptat na vietnamskou kuchyni, kterou já osobně mám moc ráda. Donedávna to nikdo z nás téměř neznal, protože v Čechách je k dostání jenom čína, a i ta je pochybné kvality… A přitom vietnamská jídla jsou pestrá, zdravá, harmonická a chuťově vyvážená. A především velmi zajímavá…
Lidé tady neznají ani čínskou kuchyni. To, co se tady vaří, je vlastně taková „pseudočína“.

A vy vaříte?
Vařím, samozřejmě převážně vietnamská jídla, a mám to jako koníček. Jednou za měsíc se sejdeme s Lukášem Hejlíkem a Darinou Křivánkovou, šéfkuchařkou Gurmetu, a ještě s pár kumpány a vaříme. Zrovna včera jsme byli u jednoho z nich na chatě. Občas se takhle setkáváme a každý z nás vaříme jeden chod.

Pojďme tedy zpátky ke svatbě. Vietnamci jsou, jak jsem slyšela, velmi rodinně založení. Proto by mě zajímalo, jestli uděláte velkou svatbu pro spoustu příbuzných. Já jsem Slovenka a u nás se na venkově dělají opravdu velké svatby pro 200-300 hostů…
Velká svatba ve Vietnamu je pro 500 lidí. Naše bude na české poměry veliká, na vietnamské velmi skromná. Budeme mít 150 hostů a bude se to konat na venkově.

Váš přítel a jeho bratr jsou i spolumajiteli kavárny, která se mi moc líbí. Interiér jste sama navrhla?
Ano. Ten prostor je krásný sám od sebe. Předtím to tady bylo hodně divoké, barevné, plastové židle… Já jsem tomu chtěla dát elegantní nadčasovou fazonu s tím, že tady nebylo moc co vymýšlet. Za celá léta si nikdo nevšiml toho krásného kazetového stropu, na ten jsem se soustředila a vypíchla jeho jedinečnost.

Máte velmi dobrou kávu, to není ve všech kavárnách běžné…
Na kvalitu kávy si dáváme pozor. Necháváme si míchat vlastní směs z Guatemaly, Panamy a Indie a praží nám ji v malé pražírně v Německu. I když je to studentská kavárna, chci zachovat jistou kvalitu. Podnik je s obsluhou, což nebývalo, denně vyměňujeme čerstvé květiny a v blízké budoucnosti se tady bude i vařit. Za celou tu dobu, co kavárna existuje, se jídlo řešilo cateringem, teď budeme mít svého kuchaře.

Máte velký záběr zájmů a činností – od výtvarných počinů, práci v divadle, přes účinkování v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě až po podnikatelské aktivity. Jak sebe vidíte za deset let? Budete se pohybovat ve světě módy, divadla…?
Za deset let bych chtěla být hodně v klidu. Pro mě nikdy nebude práce důležitější než osobní život. Nejsem z lidí, kteří by si potřebovali něco dokazovat. Spousta žen se v této době žene za něčím na úkor osobního života. Chtěla bych dělat divadlo a mnoho dalších věcí, ale nemám důvod se pro něco definitivně rozhodovat. Projekt od projektu se něčím zabývám a můžu si vybírat v širokém spektru to, co mě bude nejvíc bavit. Ať budu dělat cokoliv, chci to dělat na plno a být v tom šťastná. A navíc, čím víc mám práce, tím víc si vážím svého volného času. Ten je pro mě moc důležitý!

Ha Thanh, přeju vám moc štěstí a ať vám vše vyjde, jak si představujete.
Jana Uherová

Ha Thanh Nguyen s režisérem Radovanem Lipusem, foto Jan Faukner