VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

1. říjen 2017

První angažmá Štěpánky Fingerhutové

foto Petra Klačková
Sliby se mají plnit, a proto jak jsme slíbili v září, představíme vám i druhou sympatickou mladou dámu, která od letošní sezóny posílila ženskou část našeho ansámblu. Vypadá to, že protiklady se skutečně přitahují – vedle temperamentní sportovkyně Veroniky Malé se ŠTĚPÁNKA FINGERHUTOVÁ zdá být křehoučkou vílou s obříma bezelstnýma očima. Ale jak už měla možnost prokázat např. v roli náboženské fanatičky Kati Gusevové v Rasputinovi (v níž se alternuje s Veronikou), i ona má energie dost. Po zkoušce Commedie finity, necelý měsíc před premiérou této hry, kterou připravuje režisér Petr Novotný na Malé scéně ve dvoře, jsme si povídaly o Štěpánčiných divadelních začátcích, dosavadních hereckých zkušenostech, ale i o tom, jak se jí líbí v novém angažmá.

Začnu tedy stejně jako u rozhovoru s Veronikou: Jak ses dostala k divadlu? Kdy, kde, proč?
Ke mně divadlo přišlo později než herectví obecně. Začalo to tím, když jsem jako malá viděla svoji sestřenku v časopise, pro který fotila dětskou módu. A taky jsem vždycky obdivovala malé děti ve filmech. Poprosila jsem tátu, aby mě taky někam zaregistroval, začala jsem chodit na konkurzy a od sedmi let jsem točila různé reklamy. Na víceletém gymplu jsem se pak snažila najít nějaký dobrý dramaťák. Nakonec jsme s rodiči našli skvělou paní, která mi doporučila, abych se divadlu věnovala víc. Hrála jsem potom v jednom dětském představení v Divadle Dobeška a přihlásila jsem se na konzervatoř.

A vyšlo to hned napoprvé?
Ano. Dokonce jsem byla první z holek, a to vůbec neumím tancovat! (smích)

Dovedeš si představit, že bys dělala něco jiného? Máš nějaký záložní plán?
Hodně věcí dělám ráda i teď. Třeba mě baví fotit – kamarádce jsem nedávno nafotila kuchařku. Obecně mě baví kreativní věci. Když jsem byla na gymplu a než jsem našla ten dramaťák, vypadalo to, že budu směřovat úplně jinam. Podle maminky nejlíp na práva, ale to by mě opravdu nebavilo. Ani studovat, ani dělat. Myslím, že by to pro mě bylo moc jednotvárné. Na herectví mě baví právě ta rozmanitost.

Kdo napsal tu kuchařku a přizval tě ke spolupráci?
Moje kamarádka, herečka Anička Linhartová moc dobře vaří a nakladatelství jí nabídlo možnost vydat kuchařku. Ví, že fotím, a tak mi prostě řekla: „Takže to nafotíš ty.“ Byla jsem z toho na větvi. V životě jsem jídlo nefotila! No a nějak se stalo, že jsme těch osmdesát jídel nafotily a budeme je teď vydávat. Hodně jsem se tím naučila a nakonec mě to moc bavilo.

Měla jsi po kom zdědit herecké ambice, talent?
Absolutně ne. Nikdo z rodiny nic takového nedělá. Když jsem byla malá, maminka pracovala na Ministerstvu vnitra a táta v pojišťovně. Jediné divadlo, do kterého jsem chodila, bylo Divadlo Spejbla a Hurvínka v Dejvicích, protože jsme bydleli hned vedle. Jediná zajímavost v tomhle ohledu je Anna Náprstková. Když jsem hledala svoje příjmení, zjistila jsem, že kdysi tady byla jistá Anna Náprstková, matka Vojty Náprstka, která zřejmě bude nějaká moje pra pra příbuzná, a ta prý sem do Čech přivezla loutkové divadlo.

No vidíš, takže přece jen tam nějaké kořeny budou, i když hodně hluboko!
Ano. (smích) Ačkoli maminka vlastně říkala, že budu herečka. Byla jsem hodně přecitlivělé dítě, dokázala jsem udělat scénu takřka na povel a hrozně ráda jsem se předváděla.

Když mluvíš o zálibě v předvádění se – co takhle modeling?
Jako malá jsem se tomu chvíli věnovala. Ale přišla jsem k tomu vlastně jako slepá k houslím a zase jsem od toho rychle utekla, jakmile jsem začala hrát. Je to drsný svět, kde záleží jen na tom, jak vypadáš, kolik vážíš… Já se mnohem radši budu živit něčím, kde na sobě budu moct pracovat i jinak, než že si dobře ostříhám vlasy a nebudu jíst.

Kdy jsi natočila svůj první film?
Vlastně až na konzervatoři. Byly to dva studentské filmy, které jsem točila se studenty FAMU. Získaly pak nominaci na Českého lva.

Televizní diváci tě asi znají především z nekonečného seriálu Ordinace v růžové zahradě. Pořád ještě točíš?
Teď už ne. Byla jsem tam na půl roku. Je možné, že se moje postava někdy vrátí. Ale na druhou stranu si myslím, že jsem dost mladá na to, abych se takhle někde zaškatulkovala. Navíc nevím, jak bych to skloubila tady s divadlem. Na konci minulé sezóny jsem se zase ujistila v tom, že bych si měla dát trošku pohov a mít divadlo na prvním místě. Točila jsem film, zároveň absolvovala na konzervatoři a k tomu zkoušela v Rasputinovi.

Co to bylo za film?
Film Bajkeři, který bude mít premiéru 19. října. Tak tam jsem za sportovkyni, bude to sranda.

Nesportuješ?
No, zrovna moc ne. Téhle otázky jsem se bála už od začátku, když jsi řekla, že se mě budeš ptát na to, co Verči. (smích)

Tak to musel být adrenalin!
To natáčení? No hroznej! Z dřívějška mám díky kolu na noze šestnáct stehů a najednou jsem měla jezdit downhilly, skokánky atd. Doteď mám jizvy, ale hrozně mě to bavilo. A dokonce jsem se rozhodla koupit si kolo – tady v Pardubicích se hodně jezdí, tak ať „zapadnu“.

Přesun do Pardubic neplánuješ?
Musím přiznat, že si moc užívám, když jsem tady. Jak se tu naplno věnuju jen divadlu a nemám tu ještě jiné závazky. V Praze jedu ráno dabovat, pak na casting atd. atd. Tady si po zkoušce hodím věci na ubytovnu, kde není ani televize, ani internet, zajdu si na jídlo, jdu se projít a poznávat město. Oproti Praze je tu klid. Ale i když se mi tu moc líbí, zatím si ještě nemůžu dovolit tu bydlet.

Mimo pardubické divadlo teď hraješ ještě v pražském Činoherním klubu ve hře Martina McDonagha Kati v režii Ondřeje Sokola. Jak ses dostala k takové nabídce?
Hrála jsem Ondrovi Sokolovi dceru ve filmu Dvojníci. A pak mi jednou ve tři ráno přišla zpráva: „Štěpánko, chceš zkoušet v Činoheráku?“ Takže moje noc vypadala asi tak, že jsem brečela, štípala se do ruky, vzbudila jsem rodiče, aby si to přečetli, jestli je to fakt pravda, a ne třeba jen nějaký noční vtip. Hned potom jsem si hru přečetla a zjistila jsem, že ta holka, co bych měla hrát, je tlustá. Takže jsem si okamžitě řekla, že jsem teda asi tlustá, anebo je to opravdu omyl… Nakonec to hraju a jsem vycpaná. (smích)

To musela být dobrá první zkušenost mimo konzervatoř, ne?
Skvělá. Všichni ve třídě mi to záviděli. (smích) Ne, vážně, jsem za ni moc vděčná. I když jsem z toho na začátku byla hodně vynervovaná – hrála jsem přece jen ve škole a najednou v takovém divadle.

V celé hře jsou vlastně jen dvě ženy – tvoje postava Shirley Wadeová a její maminka. Jinak samí muži, slavní herci. Jak ses cítila v takovém kolektivu?
No samozřejmě jsem se celá klepala, když jsem přišla na první zkoušku. Cítila jsem se jako malá holka, co nic neumí, ale Ondřej mě brzo uklidnil, ujistil mě, že je to jen jeho záležitost jako režiséra, jak to budu hrát. A teď, když tam hraju, vůbec nemám trému. Vejdu na jeviště a cítím se tam jako doma.

Činoherní klub má velice příjemně intimní prostor, podobně by se ti teď mohlo líbit na naší Malé scéně, kde právě zkoušíš s Petrem Novotným inscenaci Commedia finita…

To je právě to, co chci říct. Protože když jsem tu zkoušela Rasputina, byl to pro mě velký šok – poprvé v životě na takové velké (a nádherné!) scéně, s obrovským obsazením… Na to jsem vůbec nebyla připravená ani technicky – člověk musí jinak mluvit, jinak hrát. Takže teď, když zkouším na Malé scéně, jsem se trochu uklidnila, cítím se tam tak nějak domácky. To velké jeviště je samozřejmě krásné a maminka byla pyšná, když mě na něm viděla, ale malý prostor mi je zatím bližší.

S Petrem Novotným zkoušíš už podruhé. Jak se ti s ním pracuje?
Skvěle. Jak v Rasputinovi, tak teď. Je velmi vstřícný a milý, rozumím mu, co po mně chce. Jistě mě tu čeká spousta dalších režisérů, nedokážu to tedy, a ani nechci, srovnávat, ale jsem ráda, že teď můžu pracovat zrovna s ním. Celkově mě to baví, je to moc hezky napsaná hra. Skvělé bylo, že jsme na první čtené zkoušce měli i autorku hry, paní Viktorii Hradskou. Ještě nikdy jsem nezažila zkoušku s autorem.
Anna Hlaváčková

foto Petra Klačková