VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

4. září 2019

Radek Žák o Jiřím Ortenovi

Básník Jiří Orten
Před rokem jsme v  divadelním klubu VČD otevřeli naši nejmenší scénu Poedium a v průběhu loňské sezóny jsme na ní uvedli (mimo jiné) čtyři poetické dýchánky: Už ráno začal večírek, Čas svařeného vína, The rest is silencePříběhy šansonů. V letošní sezóně 2019–2020 v nich budeme pokračovat. V úterý 17. září prožijeme „drama lásky, fascinace smrtí a závodu s časem“ o vztahu Jiřího Ortena k Věře Fingerové, básníkově největší inspiraci. Připravil je RADEK ŽÁK a k ztvárnění postav si vybral Josefa Lásku a absolventku Pražské konzervatoře Karolínu Šafránkovou. K tvorbě pořadu byl vyzván už před rokem a od té doby pracoval na scénáři.


Čím tě láká Poedium a jak na tebe působily pořady, které se tam již uskutečnily?
Poedium je krásně malé a je tam tak účinkujícím vidět až do žaludku. Pravda, to může být někdy až moc, ale já pak, jako divák, na chvilinku sklopím hlavu a o to víc poslouchám. Večery, které jsem viděl – o Pavlu Šrutovi a o Jiřím Joskovi, si byly podobné tím, že člověk měl pocit, jako by tam seděli oba pánové s námi. Naše pojetí se bude lišit. Pokusíme se Jiřího Ortena a Věru Fingerovou oživit.

Kdy a jak ses poprvé setkal s dílem Jiřího Ortena?
Poprvé si přesně nepamatuji, ale propadl jsem mu díky gramofonové desce „Kde končí svět“ z pohřbu Jana Palacha, která se mi dostala do rukou za studií na konzervatoři, kde kromě jiných recitoval Jan Tříska Ortenovu „První báseň“ a „Čí jsem“. Já, který si nic nepamatuji, umím obě nazpaměť dodnes.

Čím je ti tento básník blízký?
Blízký? Volil bych jiné slovo… Budu parafrázovat jeden jeho zápis z deníku – „byli snad lidé, kteří viděli víc, a ti buď zešíleli, nebo byli potrestáni“ … Orten víc viděl. Blízký může být jen ten, s kým jste si rovni, myslím…

Co nového ses dozvěděl během tvorby scénáře?
I když jsem věděl, že jeho tvorba je úzce spjatá s jeho životem, tak mi nedocházelo, že vlastně jeho život šel s tvorbou tak těsně, že víc to snad ani nejde. Proto mi teď někdy přijde, jako bych se stával až voyeurem… Pochopil jsem, že důležité pro scénář jsou jeho prózy, které jsou vysloveně autobiografické.

Jiří Orten se dožil pouhých 22 let, a přesto je jeho dílo značně obsáhlé a až zarážejícím způsobem zralé. Jak si to vysvětluješ?
Smrt a láska Věra Fingerová byly jeho nejhlubší inspirační zdroje a ještě mu „pomohla“ doba. Orten žil neskutečně rychle. Ve všech směrech. Například jen vlastní soupis literatury, kterou přečetl, za ten by se nemusel stydět ani docent humanitních věd. To je, myslím, zákonitost, musel zemřít mladý.

V roce 1919 se stejně jako Jiří Orten narodil i básník Ivan Blatný, kterému bude také věnován jeden pořad v Poediu. Dočetla jsem se, že oba básníci společně napsali prózu Hra na povídku, ale nenašla jsem žádnou její publikaci. Ty ano?
Trochu mi to trvalo, internet tady nestačil, ale našel. Ty povídky jsou dvě. Zdálo se mi, že ten iniciátor byl Blatný. Jsou to texty reflektující tvorbu jako takovou. Povídky jsou psány střídavě a Blatný například píše, že mu to lyrik Orten kazí.

Osudy Ivana Blatného byly dramatické. Po válce vstoupil do KSČ, hned roku 1948 emigroval, v exilu těžce strádal, 36 let strávil v psychiatrické léčebně… V roce své smrti 1990 napsal děkovný dopis Václavu Havlovi… Představuješ si, jakou cestou by byl mohl jít Jiří Orten, kdyby jeho život neskončil tragicky a nelítostně brzo?
To si nemusím představovat, to je nabíledni. Pokud by přežil válku, tak… Počkej, Jano, mám to v poznámkách… Je to článek z Varu z roku 1950: „Ortenovo básnické dílo je v nejpříkřejším rozporu s úkoly naší literatury po květnu 1945 a po únoru 1948 /…/ Příklad Ortenův může dnes mladé básníky jen svádět do bahna úpadkové poezie, v jaké si dosud libují zbytky poražené a postupně vytlačované buržoazie.“ Původně jsem myslel, že by i tato ukázka mohla být součástí našeho scénáře, ale rozhodl jsem se pro iluzivnost. Tedy divák uvidí Ortena a ne Josefa Lásku a věty komunistické kritiky by zbytečně zabíraly místo…

Co prozradíš předem o postavě Věry?
O Věře Fingerové toho dnes víme hodně, neboť v roce 1984 předala svoji korespondenci s Ortenem a své rukopisné vzpomínky literárnímu archivu. Věra Fingerová byla o rok mladší než Orten, tedy ročník 1920, a zemřela roku 1990.
Díky tomu pak vyšel Milostný listář a po smrti Fingerové i kompletní korespondence Hořký kruh. Věra byla ne náhodou Ortenovou femme fatale. A sílu jejich vztahu dokazuje, že se nikdy nevdala a neměla děti…

Co mimo scénář prozradíš o Ortenovi? Jaké měl zájmy, názory…?
Byl úspěšným sportovcem, nosil prý domů diplomy, než mu našli „rychlou nemoc“, tedy tachykardii – zrychlený tep. Prý sportu propadl natolik – lyže, tenis, že přestal číst. Názory? Zpočátku patřil k mládeži, která byla díky sociálnímu cítění a době orientována doleva. A holky! Měl rád děvčata… a víno.

Ulice kolem nás se zájemci o poezii jistě nehemží, ale do Poedia si někteří cestu našli. Koho chceš svým pořadem oslovit především?
Jak jsi řekla, Orten se dožil 22 let – téměř na den přesně. Věřím, že do Poedia by kromě již dnes tradičních diváckých opor mohli přijít náctiletí, ať se školou, nebo sami. Nejvíc budeme hrát o lásce.
Jana Pithartová


Radek Žák při režírování hry Po pláči smích na Malé scéně ve dvoře, 2014, foto Jan Faukner