VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Radek Žák opět za režisérským pultem

Radek Žák, foto Jan Faukner
RADEK ŽÁK, herec, kterého pardubičtí diváci vídají na našem jevišti už patnáctou sezónu, si popáté stoupne za pomyslný režisérsky pultík. Před lety v Pardubicích nazkoušel pohádku Honzovy buchty a vánoční hru Hvězda. Pak režíroval v Praze Náhlé neštěstí od Daniely Fischerové, které se hrálo v Karlových Varech a v pražském Rubínu. Před dvěma sezónami v rámci INprojektů na Malé scéně ve dvoře nastudoval Tanečníka Lenky Lagronové. A nyní inscenuje opět Lenku Lagronovou, její hru Po pláči smích. V rozhovoru pro Deník před časem Radek přirovnal režírování textu Lagronové k odhalování nejintimnějších tajemství. Zajímalo mě, co ho tak fascinuje na ženách dramatičkách. Jsou to jejich odvážné, niterné a křehké výpovědi? Nebo jsou to ženská témata, která tě zajímají? Myslíš si, že něco takového vůbec existuje?
Myslím, že témata mohou být shodná pro obě pohlaví. Já neřeším, jestli je autor muž, nebo žena. Ale ženy to asi vyhrávají proto, že ženská duše je daleko bohatší.

Rozumíš vůbec ženské duši?
A rozumí jí samy ženy?

Proč jsi dělal nejdřív Tanečníka a až pak Po pláči smích a ne naopak? Proč v tomto sledu? Protože vím, že ses původně zamiloval do jiné její hry…
Geneze byla taková, že jsme původně s dramaturgem Zdeňkem Janálem uvažovali o hře Z prachu hvězd. Tu ale mělo zablokované Národní divadlo, a protože bylo zpočátku podmínkou her uváděných v cyklu INprojekty, aby byly v české premiéře, padla volba na Tanečníka, který se nejen že nikdy neuváděl, ale jak se ukázalo, ani sama autorka si ho příliš nepamatovala. Asi protože byl už z roku 1993. (smích) Tanečník i svým menším rozsahem byl ideální jako scénické čtení, ale vyzkoušeli jsme si hlavně poetiku tohoto typu divadla. A při práci na něm jsme se s herci shodli, že Lenku Lagronovou potřebujeme. A stejného názoru byla posléze i dramaturgie našeho divadla.
A abych odpověděl ještě k té posloupnosti – „Pláč“ jsme nedělali dřív, protože si ho dramaturg Zdeněk Janál nechtěl „vystřílet“ jenom na INprojekt. Taky hru znal a rozuměl mému nadšení, ale před Tanečníkem uvažoval, pokud vím, o jiných jménech režisérů, kterým by divadlo „Pláč“ svěřilo.


Jsi herec a nyní režíruješ kolegyně (ve hře Po pláči smích účinkují jenom ženy). Jaká je to pro tebe změna, cítíš nějaký handicap?
Cítím výhodu, že mají ženy převahu. Musím ale být obezřetnější, abych je nevyděsil. Snad zapomínají, že jsem jejich kolega. Sám bych se tím nezabýval. Hlavně vědí, že kdybych si moc dovoloval, tak jsem připravený být poslaný někam… Jde o to, abych byl schopný jim srozumitelně předat myšlenky Lenky Lagronové a připravit pro ně co nejpřirozenější cestu jak je vyjádřit, diváci pak půjdou z představení a budou o hře a o sobě přemýšlet a nenapadne je, že to ještě někdo režíroval. Lenka Lagronová je srozuměná s tím, že děláme její hru, a vím, že Tanečníkem jsme ji nenaštvali. Výhodou Tanečníka bylo, že si tu hru už moc nepamatovala, ale „Pláč“ si pamatuje…

Jste v kontaktu?
Osobně jsme se viděli před prázdninami. Něco jsem Lence Lagronové z našeho režijního pojetí naznačil, mluvili jsme i o scéně a ona vytřeštila oči, jak jsem se mohl tak strefit… Ale to nebyla moje zásluha, ale výtvarníka Radka Šímy, kterého jsem přizval ke spolupráci. Díky tomu, že si přečetl více jejích her a z toho vycházel. V té inscenaci je každý důležitý a nikdo není takzvaně „přidělený“.

Ale takhle se dnes už divadlo nedělá, ne? Že by někdo někoho někam „přidělil“.
No, ale občas to tak vypadá…

Myslíš?
Že ta práce je taková, jakoby si byli členové týmu přiděleni.

Já myslím, že se může zdát, že je někdo jakoby lhostejný nebo nevykazuje dost nadšení…
Nadšení pro mě není směrodatná záležitost. Představ si, že je někdo přidělený a ještě navíc nadšený.

Pojďme se ale vrátit k tvé režisérské práci. Máš nějakou techniku nebo koncepci herecké práce?
Přístup jak hrát by se měl volit podle toho, co se hraje. To je jasné! Na druhou stranu jsou věci, které by měly spojovat každé herectví. Které by měly být součástí řemesla. Lenka Lagronová je tvůrčí bytost, být dramatičkou je pro ni – žít. A s tím souvisí snaha o opravdivost za každých podmínek. A taková by měla být i herecká technika. Sloužit pravdě. Uf, to kecám… Už od prvopočátku. Není důležitá situace nebo není na prvním místě, ale myšlenka. Slovo. Myslím, že je to parafráze Bible, ne?

Zajímá tě autorčino téma, nebo forma, jakou ho sděluje?
Ona má tolik témat! Já mám rád explikace od dramaturga na začátku zkoušení. Zdeněk Janál na první zkoušce mluvil o autorce a řekl, že je monotematická. Což by mohlo znít tak, že když je někdo monotematický, tak je chudý.

Ano, zní to trochu hanlivě…
Ano, nedostatečně. Jenomže její téma je člověk. Takže studnice jejího tématu je nevyčerpatelná…

V jednom rozhovoru jsi řekl, že Lenka Lagronová je nejodvážnější a nejúspěšnější současná dramatička. Inscenoval jsi také hru Daniely Fischerové, není ona úspěšnější? Určitě byla hranější.
To nechci posuzovat. Stěžejní hry Daniely Fischerové byly psány v jiné době. Díkybohu v době, která je minulostí. Ty akcenty jsou jiné. S Lenkou Lagronovou máme to štěstí, že se dnes již můžeme obracet více do sebe. Pravda, ta minulost nás ještě často dohoní.

Máš ještě nějakého autora, který tě zajímá, vzrušuje?
Těch autorů je hrozně moc, například Rusko minulého a předminulého století je fascinující. Ale když ten pán – judista – zase všechno po… Zase všechno ruské bude nedůvěryhodné. Cítím to i na sobě. Ale já mám především jedno téma, které je často přítomno právě v Rusku…

Řekni jaké…
Vlastně ho nechci prozrazovat a vědomě od odpovědi uteču. Teď je takové klišé, je to moderní – hrát příběh. Když není pořádný příběh, tak to není dobré. Ale základem není příběh, ale myšlenka. Základ je ta duše. A příběh je jenom expozice… Příběhy se dělají v seriálech.

A ty si myslíš, že divák, který si přijde do divadla odpočinout, pobavit se, a že jich je takových většina, že ten nechce vidět příběh?
Já jsem taky takový. Ale to úplně „nej“, to je duše. Abych byl naprosto srozumitelný – když ti řeknu Hamlet, tak se to zúží na myšlenku „být či nebýt“. A to si člověk, postava buduje v sobě. To téma, výchozí situace je tedy taková, že jsme už pod vrcholem, dávno jsme opustili základní tábor ani nejsme v žádném z postupových táborů, jde už jen o útok na vrchol.

Vím o tobě, že hodně čteš. Obecně platí, a minule mi to potvrdil jeden herec, se kterým jsem dělala rozhovor, že herci nejsou velcí čtenáři her. Herec zná obvykle texty her, ve kterých hrál nebo které třeba viděl. Ta zkušenost, že jsi vystudoval divadelní vědu, ti pomáhá teď v režii, pomáhá ti i při práci herce?
Myslím si, že jako herec se chovám jinak než jako režisér. Samozřejmě, že když má režisér v týmu herce, který občas režíruje, tak si to možná uvědomuje, ale snad to příliš neřeší. Studium divadelní vědy jako režisér zúročuju stoprocentně a jako herec… no možná bych měl být chytřejší a víc to využívat. Doufám, že respektuju režiséra. I když se dělá hra, kterou bych rád sám režíroval, tak mám stejně zapnuté jen herectví. To znamená, omezuji se na svoji postavu a nevnímám tolik celek. Na divadelní vědě mě profesoři navedli na mnoho věcí, mezi jinými třeba co číst a co nečíst. Kontakt s takovými osobnostmi jako Zdeněk Hořínek, Milan Lukeš nebo František Černý byl pro mě velmi důležitý.

Ve tvém týmu teď pracuje i hostující herečka Lenka Zbranková. Jedna věc je, že jsme ji potřebovali, protože Kristina Jelínková, která by na tu roli připadala v úvahu, je ještě na mateřské dovolené. Ale čím tě zajímá konkrétně tato herečka?
V Tanečníkovi hrál Míla Tichý, a pak se ukázalo, že bychom chtěli dělat podobné divadlo, vlastně asi takové, pro které by se hodily texty Lenky Lagronové. Nakonec jsme spolu měli jakousi skupinu lidí, kterou takové divadlo zajímalo, a scházeli jsme se pravidelně jednou za týden či dva. Byli tam absolventi DAMU, od nás z divadla ještě Petra Tenorová, ale taky členka Národního divadla Petra Špalková, ta si však pořídila druhé miminko. A místo ní se objevila Lenka Zbranková. Takže Lenku znám pracovně a troufám si říct, že trochu i lidsky.

Říkáš, že jste se scházeli v nějaké skupině, ale s ničím jste nešli ven. Myslím si, že divadlo se nedělá takzvaně do šuplíku, že vždy je ambice jít před diváky. Vy jste nechtěli?
Samozřejmě, že chtěli. Nevyšlo to. Nechtěli jsme pospíchat, vyzkoušeli jsme si nějaké věci, ale selhalo to na produkci. Ukázalo se, že herce nebo režiséra najdeš, ale dobrého produkčního nenajdeš. Možná by se to dalo ještě obnovit… ale tato práce trvala rok a půl. Bylo to dobrovolné a zadarmo, ale zkušenost k nezaplacení… Výhoda je, že si můžeš vyzkoušet cokoliv. Tady se brzy musí najít konečný tvar nebo musíme jít rychle k výsledku. Můžeme hledat, ale rychle k výsledku. U Lenky Lagronové je možnost hledání. A myslím, že na to máme tak akorát čas.

Jaký máš pocit z prvních zkoušek?
Herečky měly texty přes prázdniny. Nechtěl jsem, aby se na ně moc tlačilo, já sám to nemám rád. Udělal jsem si takový přepych, který nemá každý režisér, že jsem je obešel a zeptal se jich, jestli se jim do „Pláče“ chce jít. Člověk si kolem sebe volí lidi, u kterých doufá, že dojde k vzájemné důvěře. A jakmile je důvěra, ta pracovní a tvůrčí, pak je téměř všechno dovoleno.

Takže když si herečky rozebraly texty a přes prázdniny si je četly, tak myslíš, že už jste aspoň na nějakém druhém schůdku?
Jsme na prvním. Já nevím kolik jich je… Zatím jsme jenom po pár zkouškách. Pochopily, ale už to sloveso mě štve, že ve hře, i když to není na první pohled znát, je skryta velká radost. Ale nechci víc prozrazovat.

Dobrá, necháme se překvapit. Ale možná už tímto jsme nalákali diváky, kteří budou s napětím očekávat inscenaci Po pláči smích. Přeju tobě, herečkám i celému pracovnímu týmu: ZLOMTE VAZ!
Jana Uherová

Radek Žák, foto Jan Faukner