VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

5. listopad 2019

Režisér Adam Doležal o Ribstolu a revoluci

Letošní cyklus scénických čtení s názvem INprojekty zahájíme na Malé scéně ve dvoře 11. listopadu světovou premiérou hry Ribstol českého autora Antonína Jiráčka. Ač tomu název nijak nenapovídá, Ribstol se jako jedna z mála českých her věnuje tématu Sametové revoluce. Uvedením této hořké absurdní komedie se tedy připojíme k oslavám 30. výročí pro naši zemi výsostně důležité události.

Vhodný titul k takové příležitosti jsme vybírali společně s režisérem ADAMEM DOLEŽALEM, který u nás před třemi lety na Malé scéně uvedl inscenaci vztahové komedie Sexy prádlo.


Najít českou hru na téma Sametové revoluce, zároveň vhodnou ke scénickému čtení, což mimo jiné znamená vyvarovat se velkého obsazení, nebylo zrovna jednoduché. Přesto jsme nakonec při výběru dospěli ke dvěma favoritům. Čím tě zaujala hra Ribstol, že ses rozhodl právě pro ni?
Je pravda, že her zabývajících se právě tímto tématem moc není. Ribstol mě zaujal především porcí humoru, který se podařilo autorovi do textu propašovat. Hra sice není zcela prosta vážnějších myšlenek, ale celá je spíše jakousi hořkou absurdní komedií. A ten žánr mám rád. K závažným tématům humor tak nějak patří.

Jak ty (snad můžu prozradit) narozený v roce 1985 vnímáš událost, jejíž výročí si letos připomínáme, a proč je podle tebe důležité si jej v dnešní době připomenout?
Rok 1989 mě zastihl ve velmi útlém věku a prakticky nic si z něho nepamatuju. Pamatuju si ale, jak moji rodiče vše emotivně prožívali a sledovali, i když jsem nevěděl co a proč. Jinak je pro mě samozřejmě Sametová revoluce významným krokem dopředu v posunu celé České (potažmo Československé) republiky. Kdo ví, jak by můj život probíhal, kdyby k ní nedošlo. Postupem času se ale ukazuje, že způsob, jakým k revoluci (nebo spíše předání moci) došlo, mohl být značně problematický. Myslím, že úplná pravda se v tomhle ohledu ještě neukázala. I v tom je hra Ribstol zajímavá, humornou zkratkou ukazuje, jak dochází k převlékání kabátů a že jedna revoluce charakter lidí nezmění, pokud nebudou sami chtít.

Na světovou premiéru své hry se k nám přijede podívat autor Antonín Jiráček, který také přislíbil účast na závěrečné diskuzi tvůrčího týmu s diváky. Na co by ses ho rád zeptal už teď při svých přípravách?
Myslím, že s panem Jiráčkem by mohla být zajímavá diskuze právě o stavu současné politické scény a jakým způsobem si myslí, že se v ní odráží události roku 1989. Ono je to sice už třicet let, ale třicet let ve výsledku není moc dlouhá doba, aby se tak veliká změna plně projevila. Také by mě zajímalo, jak vidí budoucí směřování České republiky v evropském měřítku. Budeme spíše inklinovat k západu, nebo se staneme součástí východního bloku? Jaká je v tomto ohledu povaha nás občanů? Koukám, že těch otázek by bylo víc.

Hra je původně pro deset postav a přibližně o třetinu delší. Jak moc náročné bylo ji takto „zredukovat“?
Samotná redukce textu až tak veliký problém nebyl, jednalo se o klasické škrtání větších tematických celků. Samozřejmě, že některých částí jsem se zbavoval s těžkým srdcem, ale v rámci udržení stopáže kolem jedné hodiny byly škrty nutné. S redukcí postav to byla novinka a dost ošemetná práce. Vzhledem k tomu, že jsou v podstatě všechny postavy pořád na scéně a reagují na sebe, nešlo prostě vyškrtnout postavu a tvářit se, že nikdy neexistovala. Každá z nich nějakým způsobem rozvíjí téma. Bylo důležité rozdělit jejich repliky mezi ostatní tak, aby zbylé postavy byly myšlenkově konzistentní. Aby si třeba ve svých replikách neodporovaly, nebo si neodpovídaly na svoji vlastní otázku. Navíc, jak jsou postavy dobře napsané, tak každá z nich má nějaký specifický způsob mluvy, který odráží charakter. Redukce tedy musela nakonec probíhat i na této stylistické úrovni.

Můžeš prozradit, jaká je tvoje představa scénografického řešení?
Celá hra se odehrává v zasedací místnosti jedné firmy, na dvou poradách. Je tedy do značné míry konverzační, čemuž samozřejmě sluší prostor komorního sálu a blízkost diváka k herci. Byl bych rád, kdyby se diváci ocitli v „zasedačce“ společně s postavami a bavili se tím, jací jsme byli a bohužel někdy ještě pořád jsme. Samozřejmě velmi zásadní bude v druhé polovině samotný ribstol (žebřiny na cvičení), o němž se vede celá debata a který metaforicky zastupuje samotnou revoluci.

Zkušenosti s jevištním tvarem scénického čtení už máš (jednu dokonce i u nás před pěti lety) – čím tě tento tvar baví, v čem pro tebe mohou být jeho výhody?
Jedná se o velmi zvláštní tvar, už proto, že na samotné nazkoušení není mnoho času. O to víc je ale tento tvar otevřený společné tvořivosti a radosti ze hry. Soustředění na základní sdělení je koncentrovanější a myslím, že navzdory časové tísni bývá ze zkušenosti takové zkoušení i uvolněnější. Vždyť při samotném provedení jak herci, tak diváci vědí, že jde o čtení, a vzniká tak velmi příjemná atmosféra sdílení okamžiku.

Souběžně s naším scénickým čtením budeš zkoušet v Chebu hru pardubickým divákům už trošku známého francouzského autora Sébastiena Thiéryho (v roce 2013 jsme uvedli na Malé scéně jeho hru Pokusní králíci v režii Anny Petrželkové). Můžeš přiblížit, o co se jedná?
Hra se jmenuje Ramses II. Bude se jednat o českou premiéru, autor ji napsal v roce 2017. Je to velmi zajímavá, důmyslná a překvapivá hra s diváckým očekáváním, a přitom zpětně dává každý zvrat naprostý smysl. Už jen žánrové ohraničení textu je v průběhu proměnlivé, ale asi bych ho označil za diváckou detektivku, protože divák si nemůže být ani chvilku jistý, kam ho autor zavede. Vše sice začíná jako černá komedie, ale postupem času se mění v thriller a končí… Ale ne, to opravdu nebudu prozrazovat.

Jaká témata obecně tě na divadle zajímají – jako tvůrce i jako diváka?
Popravdě jsem se ještě nepokoušel pojmenovat konkrétní téma, které by pro mě bylo zárukou zajímavosti. Asi je to lehce proměnlivé, podle toho, co zrovna zažívám v osobním životě. Když se zpětně podívám na inscenace, na kterých jsem se podílel, tak se velmi často opakuje blízkost komedie a tragédie. Co se jednomu člověku může zdát vtipné, bude pro druhého tragické a naopak. Každý z nás má svoji pravdu a svůj pojem dobra a zla, málokdo ráno vstane a řekne si: „Já budu dneska tak zlej!“ Zlo vzniká z nedorozumění, nebo ze střetu dvou pravd. Nebo z lidské malosti, která, pokud je obnažena na samotnou dřeň, je ze své malosti usvědčena.

Kromě režie se věnuješ také překladům her z angličtiny. Překládáš si spíše pro sebe s vizí režie daného titulu? Nebo dáváš své překlady všanc divadelním agenturám?
Překládám opravdu velmi sporadicky a nemyslím, že bych v tom byl nějakým mistrem. Zatím jsem přeložil jen pár her a vlastně spíše pro sebe. Vždy šlo o texty, které mě bavily a ještě nebyly přeložené a nijak se k jejich překladu neschylovalo. Měl jsem potřebu je inscenovat a nechtělo se mi čekat. Takže jsem vlastně spíše takový překladatel z netrpělivosti. V současné chvíli na žádném překladu nepracuji, před prázdninami jsem v jednom malém nezávislém brněnském divadle uvedl svůj překlad hry Knihovna, která se zabývá tématem střílení na středních školách a jestli se s podobnou tragédií lze vůbec vyrovnat. Pěkně jsem se při překladu zapotil a jeho výsledná podoba vznikala až na zkouškách, podle toho, jak si věty upravovali herci. Jestli se někdy zase nějaká taková hra objeví, je otázkou.
Anna Hlaváčková


Režisér Adam Doležal, foto Jiří Sejkora