VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

31. leden 2019

Režisérka Kateřina Dušková o hře Mikve

V posledních asi třech letech se v divadelním světě stále častěji skloňuje jméno izraelské dramatičky, herečky a scenáristky Hadar Galron. Její hru Mikve uvádělo Národní divadlo Praha a Městské divadlo Mladá Boleslav, Městská divadla pražská připravovala její I (srdíčko) MAMA – tragikomedii o radostech a strastech spojených s údělem matek v dnešním světě. Autorka má za sebou i premiéru hry Tajemství ve vlastní režii, opět v Mladé Boleslavi. V současné chvíli se Mikve hraje ještě v Městském divadle Zlín a Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
Jak je možné, že tato charismatická autorka, pocházející z ortodoxní židovské komunity, vyprodává divadla napříč naší republikou? Je to tím, že témata jejích her jsou vesměs srozumitelná v jakékoliv kultuře a zejména ženské publikum jim pokaždé dokonale rozumí? Nebo v tom hraje roli i kus tajemna, židovská mystika, která nás může fascinovat? Když režisérka KATEŘINA DUŠKOVÁ přinesla tuto hru, věděla přesně, proč ji chce inscenovat. Byly to silné příběhy osmi žen, které nám chtěla převyprávět? O tom všem jsme si povídaly těsně poté, co jsme začaly zkoušet tuto hru. Jenom pro úplnost dodávám, že vášnivé rozhovory nad textem vedeme s herečkami Jindrou Janouškovou, Petrou Janečkovou, Dášou Novotnou, Romanou Chvalovou, Martinou Sikorovou, Janou Ondruškovou, Veronikou Malou a hostující Eliškou Dohnalovou.


Hra Mikve se odehrává v rituální očistné lázni v ultraortodoxní židovské komunitě. Na první pohled by se dalo říct, že je to velmi výjimečné a zvláštní prostředí, které je nám příliš vzdálené a nemá nám co říct. Čím tě tato látka oslovila?
Mikve je židovská rituální lázeň, v níž se ženy očišťují po svých dnech, aby zas mohly ulehnout vedle svých mužů. Pro nás je rámcovým prostorem pro příběh lidské lhostejnosti, přezíravosti a strachu, ale také soucitu, solidarity a síly společenství. Je to příběh hluboké lidskosti i apel na pospolitost a soucit. A to je nad všemi náboženstvími i kulturami. Navíc ta hra mluví o nebezpečí jakékoli uzavřené komunity, o nesmyslnosti ideologií, o svobodě volby, o naprosté nutnosti vyjít ze svých uzavřených světů a rozhlédnout se, zda nás někde není zapotřebí. Střetává se tu staré myšlení opřené o tradice a nový mladý pohled na svět. A zdá se, že východiskem není konfrontace, ani boj, ale dialog.

Hra je příběhem osmi židovských žen, které se scházejí v lázni, aby se očistily, nejen fyzicky, ale především psychicky. Aby se „obnovily“, ale i zklidnily. Přesto se i v tomto prostředí objeví konflikt. To, co mělo zůstat pod hladinou, vyplave na povrch. Každá žena má své tajemství. Co tě na nich zajímá nejvíc?
Zajímají mě právě ta tajemství. Jedna z žen je týraná. Určitě neexistuje jednoznačné řešení, protože některé ženy se v takových případech stydí za svou slabost a ponížení a nechtějí o problému mluvit. A v Mikve se týraná žena, byť slabě, ale přece jen snaží na svoji situaci upozornit.

Chovají se ženy v naší společnosti podle tebe podobně? Nebo jsou na rozdíl od ortodoxních židovek více emancipované?
Ženy, které zažijí domácí násilí, se z toho mnohdy obviňují a mlčí. Myslím, že zde víra ani přesvědčení příliš velkou roli nehraje. Pomoci takovým ženám můžeme my, v jejich okolí. Před násilím – v jakékoli jeho podobě – zkrátka nesmíme zavírat oči. Promarníme-li okamžik, kdy můžeme druhému pomoci, a navíc jsme-li jediní, kdo to může udělat, musíme být připraveni nést následky. Ta chvíle už se totiž nemusí opakovat. I o tom je hra Mikve.

Čím si vysvětluješ obrovskou popularitu hry Mikve?
Témata, kterými se zabývá, jsou navýsost aktuální a navíc, každý dramaturg a umělecký šéf hledají práci pro své herečky. Je známo, že příležitosti mají spíše muži. A tato hra je úžasnou hereckou příležitostí pro osm hereček. Osm silných ženských příběhů… A jako bonus – židovská mystika nás z nějakého důvodu přitahuje.

Je to „ženská“ hra? Tedy o ženách určená ženám?
Chtěla bych, aby bylo hlediště plné mužů… a žen.

Všechny ženy ve hře jsou hluboce věřící, přesto jsou některé ženy obviněny, že nejsou dostatečně „bohabojné“ neboli poslušné víře. Jsme my vůbec schopni pochopit jejich jednání?
Nelze zprostředkovat židovskou kulturu, tradici, rituály, my můžeme zprostředkovat sebe a své drama, drama kolegů, našich životů, životů našich sousedů, a o to se pokusíme.

Kontinuita, tradice, ale i rituály, zvyky či odkaz předků jsou v židovské společnosti velmi důležité. Dá se to přirovnat k něčemu, co žijeme my?
Tradice, rituály a odkaz předků jsou důležité v každé společnosti.

Přes všechna ta závažná témata má hra v sobě humor a jistým způsobem i nadhled. Ale není to komedie, to nečekejme. Jak ten žánr nazvat?
Úsměvná hra o vážných věcech?

Osm hereček, nápověda, inspicientka, já a ty – to je docela velký „babinec“. Máš nějaký klíč k tomu, jak nás všechny „ukočírovat“? Už jsi zkoušela nějakou hru, kde figurovaly jenom (či převážně) ženy?
Práci v, jak říkáš, „babinci“, mám docela ráda. Upřímně obdivuji ženy u divadla, ženy, které odcházejí od svých dětí v nejintimnějším okamžiku – před usnutím. Doběhnou do divadla s nákupem na zítra, během pár minut ze sebe sundají únavu celého dne, aby se jako mávnutím kouzelného proutku proměnily v královny, bohyně, žebračky, milenky, dcery, aby po dvě hodiny v nás – sedících v hledišti – vyvolávaly radost, údiv, smích, pláč, soucit… Obdivuji tyto ženy, které po představení spěchají domů, aby byly nablízku, kdyby se jejich dítě probudilo z noční můry, ženy, které v noci vaří, pečou, perou, žehlí, dohánějí všechno to, co my ostatní děláme přes den. Mám ráda tyto ženy, které během svých životů stokrát zemřou, stokrát se zamilují, stokrát nenávidí a milují, které žijí role hlavních hrdinek nebo v portále čekají na svůj jediný výstup doufajíc, že jejich velká role jednou přijde… Vyjít s mnohými herečkami není jednoduché, ale já mám, díkybohu, štěstí. Pracovala jsem na dvou výhradně ženských inscenacích. V Horáckém divadle v Jihlavě jsme s kolegyněmi, v době, kdy muži zkoušeli na Velké scéně Hamleta, využily čas a nazkoušely Nejstarší řemeslo Pauly Vogel. To byla krásná práce s pěticí výjimečných hereček. Před několika lety jsme nazkoušely na malé scéně vinohradského divadla hru Lenky Lagronové Nikdy se třemi jedinečnými ženami. Z každé z těchto prací jsem vyvázla s osobními přátelstvími. A do třetice teď – s pardubickou Mikve jsem dostala dar – výjimečný text a skoro dva měsíce ve společnosti osmi hereček. Sedíme u stolu, čteme hru a já je pozoruju. Je čistá radost sledovat herce, který čte text, kterému rozumí a souzní s ním, když dočteme, vždy nastane chvíle ticha… Mrzí mě, že tyto svaté okamžiky zůstanou divákům navždy skryté. Jsem celá napjatá, jaká inscenace se z toho vyklube. Ty ženy, co se mnou sedí u jednoho stolu, se znají, respektují, ctí a mají se rády. Pobyt v takové společnosti je za odměnu. A jak to „ukočíruju“? Tohle se moc „kočírovat“ nemusí. Prostě se pokusím zajistit, aby se na jeviště dostalo dostatečné množství vody do našeho bazénu, včas rozsvítím a zhasnu a zajistím, aby se na jevišti nesrazila jedna herečka s druhou…

Máš nějaké své osobní rituály, zvyky, které ti pomáhají přežít? Nebo přinejmenším udělat život vlídnějším a laskavějším?
Nějaký takový rituál by se mi občas hodil. (smích)
Jana Uherová

Režisérka Kateřina Dušková na GRAND Festivalu smíchu, foto Michal Klíma