VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

24. listopad 2015

Rodinný podnik v režii Roberta Bellana

Robert Bellan
Většina mých rozhovorů vzniká v přítmí divadelního klubu nebo v herecké šatně. Vlastně ani nevím, kdy naposled jsem dělala nějaký rozhovor v „exteriéru“. V každém případě jsem shledala tento způsob velice příjemným, těžko říct, jestli to bylo tou krásnou slunečnou nedělí nebo těmi inspirativními slovy zlatovlasého režiséra s ryzím moravským srdcem. V době, kdy jsme si povídali, měl režisér ROBERT BELLAN společně s pardubickými herci za sebou ani ne týden práce na nové komedii Alana Ayckbourna s názvem Rodinný podnik. Zatímco Robert zasvěceně hovořil o práci na rodící se inscenaci, já si připadala tak trochu jako turistická průvodkyně a posléze také jako rozhlasová reportérka v jednom. V záznamu našeho rozhovoru je slyšet výskot dětí a štěkot psů, vyzvánění kostela a útržky rozhovorů kolemjdoucích na vycházce v parku. Pro dokreslení atmosféry si ještě podržte v mysli představu veverky skákající v korunách stromů a vůně spadaného listí (lehce okořeněné odérem strakatých koziček vyhřívajících se na zámeckých valech).

Roberte, když jsi před dvěma lety začínal pracovat na své první inscenaci u nás, byl jsi to ty, kdo přišel s komedií A je to v pytli!, která se na repertoáru stále těší značné oblibě nejen pardubických diváků. Jak to bylo tentokrát? Kdo přišel s nápadem inscenovat Rodinný podnik?
S tím přišel dramaturg Zdeněk Janál. Společně jsme hledali komedii pro určitý počet lidí a on mi poslal tento text. Přečetl jsem si ho a hned jsem řekl: „Jo!“ Vůbec jsem nemusel nic zvažovat nebo číst nějaké další hry a dál se složitě rozhodovat, což je celkem neobvyklé. Vybrat komedii totiž není jednoduché – musíš brát v úvahu počet a genderové rozložení herců, dále aby hra byla něčím zajímavá – příběhem, typem humoru, zápletkou, prostředím, nehrála se zrovna ve všech divadlech atp. A všechna požadovaná kritéria právě Rodinný podnik totálně naplňoval. V první řadě se mi ale líbil ten text jako takový, že jde o komedii, ale přitom s nějakým přesahem. Témata, o kterých se tam hraje, jsou pro mě zajímavá a docela zásadní – jako např. uvědomění si vlastních hodnot, osobnost člověka, z čeho se skládá, co vlastně znamenají v reálném životě pojmy jako poctivost a morálka, do jaké míry člověk zůstane počestným v určitých mezních situacích, pod jakým vlivem a za jakých okolností se ze slušného člověka může stát člověk „neslušný“. (Skeptik by možná řekl, že za určitých okolností se může stát neslušným člověkem každý.)

Takže hra napsaná v 80. letech je stále aktuální?
Ano, a to nejen z hlediska osobní zodpovědnosti člověka, ale je současná třeba i z hlediska kolektivního vnímání morálky. Například v přístupu k podnikání. Dalo by se říct, že Velká Británie byla na konci 70. let asi tam, kde jsme teď my… Byla to doba thatcherismu, jak ji později historikové pojmenovali, typická snahou o zisk za každou cenu – bez ohledu na společenské souvislosti a dopad a bez ohledu na budoucnost. Krátkodobý prospěch převažoval nad uvažováním v dlouhodobých perspektivách (po nás potopa) a celospolečenských souvislostech… Samozřejmě ale čest výjimkám, v současnosti existují určitě české firmy, které podnikají čestně a poctivě s ohledem na firemní hodnoty a společenskou zodpovědnost. Je zajímavé, že celý ten trend současných nadnárodních společností, které vykazují největší zisky, je paradoxně založený na firemní kultuře, na tom, že se snaží zaměstnance namotivovat, aby byl součástí firmy a nějakým způsobem se podílel na výsledku. Takže se klade důraz například na samostatnost rozhodování, ale právě i na čestnost jednání a poctivost – mezi sebou ve firmě, ale hlavně směrem k vnějšímu prostředí – partnerům, dodavatelům a především zákazníkům. Už i v Česku mnozí pochopili, že podstatou dlouhodobého úspěšného podnikání je fakt, že dobré jméno firmy přináší zisk. Ale nechci zase tvrdit, že všechny nadnárodní firmy jsou společensky zodpovědné a poctivé, momentálně například Volkswagen se za takovou firmu fakt považovat nedá. (smích)

Setkal ses s touto komedií už dřív? Znal jsi text?
Neznal. Další důvod, proč jsme se hned rozhodli do toho jít, byl právě ten, že se v České republice Rodinný podnik ještě nehrál. Což je u situačních komedií renomovaných autorů typu Cooney a Ayckbourn docela neobvyklé. Běžná praxe je totiž taková, že úspěšné, dříve napsané komedie těchto autorů se vlastně hrají pořád dokola, protože divadlům poskytují záruku divácké odezvy, a tak po nich dříve nebo později sáhnou. Takže najít starší hru této kvality, kterou ještě nikdo nehrál, je poměrně vzácnost, za což patří velký dík právě dramaturgii pardubického divadla. Pravidelně se pak stává, že když se taková hra objeví, hned se toho chytnou ostatní a pak se hraje ve více divadlech. Například brzy po nás bude mít Rodinný podnik premiéru v Městském divadle v Brně.

Znáš i jiné Ayckbournovy hry?
No, já znám právě jen takové ty jeho komedie jako třeba Aby bylo jasno nebo Kdes to byl(a) v noci? Jsou to jistě kvalitní situační komedie, z nichž ale ani jedna v sobě žádný větší přesah nemá. Takže když to člověk vidí, výborně se baví, ale druhý den už neví, o čem to bylo. Vybaví si třeba jen nějaké komické jednotlivosti, jako že herci upadla paruka do první řady nebo že maskovaný milenec s ploutvemi na nohou a potápěčskými brýlemi nemohl najít ty správné dveře…

Což je vlastně ten typ cooneyovské komedie…
Ano, to je přesně ono. O kvalitách hry Rodinný podnik vypovídá i to, že se před zhruba pětadvaceti lety s velkým úspěchem hrála v londýnském Národním divadle a že loni v tomtéž divadle proběhla její obnovená premiéra. Je proto s podivem, že po této hře žádné české divadlo zatím nesáhlo. Přemýšlel jsem o tom proč, a myslím si, že to bude pravděpodobně z důvodu náročnosti scény, kdy člověk musí vytvořit na jevišti autorem předepsaný patrový dům se čtyřmi pokoji, vstupní halou, chodbou a schodištěm. A třeba umístit schodiště na jeviště tak, aby ti nekrylo půlku scény, je hrozný problém. Vlastně i ty pokoje se všemi těmi dveřmi zaberou hromadu místa, takže potřebuješ minimálně dvacetimetrové jeviště, abys to mohla hrát. Naštěstí se nám společně se scénografem Nikolou Tempírem podařilo vymyslet takové řešení, aby se tato zajímavá hra dala realizovat i na rozměrově tradičním jevišti pardubického divadla.


Robert Bellan v dekoraci komedie A je to v pytli!, foto Michal Klíma

Když mluvíme o těch „omezeních“ nebo mantinelech v textu hry – existují nějaké požadavky přímo od autora? Žijící autoři si často uvádění svých her hlídají a bývají někdy proti zásadním inscenačním úpravám.
No jediné, na čem autor v našem případě trvá, je požadavek, aby postavy pěti italských bratrů hrál jeden herec. Jinak je samozřejmě vždycky lepší hrát mrtvé autory, ti totiž nemůžou přijet na zkoušku a zrušit ti představení, protože jsi jim tu jejich hru nějak špatně vyložila. (smích) Což se stalo třeba v Uherském Hradišti, když se dělal Penzion pro svobodné pány. Asi deset dní před premiérou se přijel podívat autor textu, režisér Krejčík a po zkoušce řekl nastoupenému souboru v čele s režisérem: „Tak. První varianta byla v Činoheráku někdy v 70. letech, ta byla suverénně nejlepší. Potom se to hrálo v …, to už byla horší varianta, pak se to v 80. letech hrálo ve … a to byla teda totááální hrůza. Ale to, co vy tady tvoříte, to je to nej – hor – ší, co jsem kdy viděl!!!“ Takže jim to před premiérou takhle hezky „pochválil“ s resumé, že v tomto stavu inscenace premiéru nepovolí. Nato vystoupila Květa Fialová, která náhodou seděla v hledišti: „Tohle je nejlepší divadlo v republice! Co to tady povídáš, dědku? Tomu nerozumíš!“ Autor chtěl ještě přijet na nějaké generálky, ale nestihl to, pak mu tuším zatutlali i datum premiéry a nakonec se hrálo. Takže taková situace se nám, doufám, nestane. (smích) Ne, vážně, ve skutečnosti bych samozřejmě hrozně rád přivítal pana autora na premiéře. Pravděpodobnost, že by to mohlo vyjít je sice mizivá, ale možná by nebylo od věci ho pozvat, když se jedná o první uvedení této jeho hry v České republice…

A měl by ses ho proč bát? V čem spočívala úprava textu hry? Něco zásadního?
Hlavně v tom, že text měl původně asi 130 stran a hrozilo tam nebezpečí, že bychom to hráli pět hodin. Takže ta úprava spočívala hlavně ve škrtech, ne že bychom tam zásadně něco měnili dějově nebo významově. A vlastně ještě pořád trošku škrtáme, ale už jen drobnosti. Takže předpokládám, že bychom se měli do nějakých čtyř hodin vejít… (smích) Ne, kecám, doufám, že se vlezeme i s pauzou do dvou hodin čtyřiceti minut (maximálně!).

V Londýně to taky hráli pět hodin?
No to já právě netuším, protože co já vím, neexistuje dostupný záznam představení. Když bydlela dcera nějaký čas v Londýně, vyslal jsem ji do divadla, aby mi tajně pořídila alespoň kousek na mobil, ale už se to nehrálo. Tam je v některých divadlech praxe taková, že nasadí kus a hraje se třeba jen dva měsíce, ale zato každý den, ne několik let jednou za dva měsíce jako u nás. Takže už to nestihla. Ale opravdu by mě ten záznam zajímal. Některý režisér tohle nemá rád, protože se nechce nechat ovlivňovat v názoru na hru. To mně ale nehrozí, mám vlastní názor už dávno vytvořený, spíš jde o jakousi tvůrčí inspiraci a případně taky o to, aby se člověk poučil z chyb předchůdců.

V čem spočívá tvoje příprava na tuto nebo jakoukoli jinou tvoji režii ještě před zahájením zkoušení?
Někdo si třeba vede režijní knihu, kde si na každou stránku vedle textu zapisuje, jak by si co představoval, charaktery, informace k ději, řešení situací, základní aranžmá atp., ale já si to postupně skenuju do hlavy, kde si vytvořím celý ten příběh a všechno si tam ukládám. A jsem schopný si to vytvořené v hlavě zapamatovat. Sice nevím, jak je to možné, protože jinak si toho zrovna moc nepamatuju. (smích)

Počkej, já ale vím, že v tomhle konkrétním případě sis dokonce pěkně na papír vypracoval rodokmen!
Jo, ano, to jsem musel, protože to je jedna z těch věcí, kterou jsem si do paměti ukládal velmi těžce. Abych mohl přemýšlet o jednotlivých scénách, musel jsem se prvně naučit rodinné a příbuzenské vztahy, které nejsou zrovna jednoduché. A další věc, která je k pochopení těžká a neobvyklá, ale zároveň lákavá a vzrušující, je prolínání prostředí. Někdy se děj odehrává třeba i ve čtyřech domácnostech současně. Naše divadelní vyprávění by se tak mělo dít spíše formou filmových střihů, které budou, doufejme, pro diváky nejen zajímavé, ale i srozumitelné. Pokud se nám teda podaří vytvořit fungující celek, což bude náročné pro mě i pro herce – třeba teď ta první fáze zkoušení je fakt tělocvik. Musí se to „nachodit“, ujasnit si kdo kde se nachází, kam jde, kdy kdo mluví, kdy nemluví, kdy mluví málo, kdy víc nahlas, kdy potichu, kdy se jen naprázdno otvírá pusa, kdy se třeba stojí ve štronzu atd. Všechno se musí načasovat přesně tak, aby to do sebe perfektně zapadalo. Už jsem si něco podobného vyzkoušel na Cooneym, když jsme dávali dohromady jeho dvě hry do jedné pod názvem 1+2=6 (Jeden a dvě je šest). V jednom univerzálním prostředí se hrály dvě domácnosti. Všechny postavy byly na scéně, seděly například na jedné sedačce, ale přitom byla každá u sebe doma. Ale to jsme měli dvě prostředí. Tady máme čtyři, respektive pět, když vezmu i halu. Respektive šest, když vezmu ještě jídelnu. No. A sedm, když počítám ještě chodbu! (smích) Jo, jo, jak vidíš, libuji si v tom. Děsí mě to, ale zároveň je to vzrušující!

Mluvili jsme o scénografii, výtvarné složce inscenace, k čemuž patří vlastně i tvorba kostýmů, které dělá tvoje žena. Zároveň jsem slyšela, že i tvoje dcera pracuje nebo pracovala v divadle jako štychařka (osvětlovačka). Je možné, že se třeba sejdete na jedné inscenaci celá rodina? Takový malý rodinný podnik?
(smích) Při práci na inscenaci ne, protože dcera, která vystudovala design na „umprumce“ a výtvarný obor na „pajdáku“, právě skončila školu a ještě se tak rozkoukává a vlastně pořádně neví, co chce (určitě něco s grafikou a výtvarnem), ale zatím ji do svých projektů nezapojuji. Ve Slováckém divadle svítila, když dělala štychařku jako brigádu. Takže u divadla se sice občas vyskytuje, ale jestli tam skončí, to nevím. (smích) Ale samozřejmě rodinná spolupráce na projektu je výhodou – když manželka dělá kostýmy, můžeme pracovat průběžně a řešit cokoli zrovna ve chvíli, kdy nás něco napadne, můžeme si to třeba nakreslit a hned se o tom pobavit. Hodilo se to i tentokrát, protože proces realizace návrhů kostýmů do Rodinného podniku byl poměrně dlouhý, nabízelo se několik variant. Retro kostýmy jsme zavrhli, protože jsme se rozhodli hru přenést do současnosti. Sám autor, když ho požádali, aby hru po těch více než dvaceti letech aktualizoval, odmítl s tím, že hra absolutně nepotřebuje žádnou aktualizaci – to, co bylo aktuální tehdy, je prý stejně aktuální i dnes. Kostýmy jsme tedy udělali současné, civilní, ale zároveň i divadelní, aby vyjadřovaly jasně charaktery postav. V úvahu se při tom musela brát i technická stránka věci. Některé postavy mají výrazné fyzické akce – takže se musí zajistit, aby to kostým vydržel, nebo naopak aby nevydržel, aby se cíleně roztrhl – takže suché zipy atp. Nechci prozrazovat divákům, co se přihodí, ale dojde tam totiž i na jistou drsnější scénu. Nejsem úchylák, ale mám na divadle docela rád násilí, a to ve spojení s groteskou, kombinaci humoru a drsnosti. Paradoxně – svět násilí je všude kolem nás, ale právě aby se z toho člověk nezbláznil, občas si z toho může udělat i srandu. Tím jsem tedy předznamenal, že se v naší inscenaci nějaké to násilí a troška krve možná také vyskytne. (smích)

Máš jako režisér nějaké specifické požadavky také na scénickou hudbu?
Co se týká hudby, mou oblíbenou praxí je dělat si hudební výběr. Rád a většinou používám princip parodie, dávám věci do parodických souvislostí tak, že používám různé známé motivy v nečekaných souvislostech. Ale tady jsem věděl, že se o žádnou parodickou komedii nejedná. Naopak, že se budeme společně s herci snažit, aby hra, jakkoliv se jedná o veselohru, byla civilní, realistická a psychologicky uvěřitelná. A s tím souvisí i hudba, která by měla dotvářet a umocňovat situaci a především pak temnou stránku inscenace. Pro mě je hudba velice důležitá jako nedílná součást představení. Je jasné, že aby vznikl celek, který za něco stojí, musí být každá složka inscenace stoprocentní, nic se nesmí podcenit. Takže scénografie, kostýmy, hudba a samozřejmě v neposlední řadě herecké obsazení jsou všechno rovnocenné složky.

A co tedy můžeš říct o hercích už teď na začátku zkoušení?
Už teď bez ohledu na výsledek, můžu říct, že byl neuvěřitelný zázrak, že se nám podařilo najít dvanáct herců, kteří odpovídají typově i umělecky, nebo jak bych tak řekl, talentově. Navíc když se současně v divadle zkouší do „dvojáku“ další hra. Někdy to obsazení bývá docela loterie a dělá se hodně kompromisů. Tady si myslím, že se obsazení opravdu povedlo, a z toho mám velkou radost. Divákům jen můžu vzkázat, ať se přijdou podívat a že jsem už teď přesvědčen, že se mohou těšit na skvělé herecké výkony všech zúčastněných.
Anna Hlaváčková

Robert Bellan, foto Anna Hlaváčková