VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

26. srpen 2019

S Annou Pláškovou nejen o Spříznění volbou

S Petrou Janečkovou ve Spříznění volbou, foto Jan Faukner
Poslední premiérou loňské sezóny byla adaptace Goethova románu Spříznění volbou, dramatický příběh osudové lásky a spalující vášně, který pro naše divadlo nastudoval pardubickým divákům dobře známý režisér Zdeněk Dušek. Tři ze čtveřice hlavních postav, mezi nimiž vzniká „milostný čtyřúhelník“, ztvárnili silní hráči Petra Janečková, Josef Pejchal a Josef Láska. Na roli mladinké Otýlie jsme vypsali konkurz, díky němuž jsme nakonec vybrali jako nejvhodnější kandidátku ANNU PLÁŠKOVOU, studentku (nyní čtvrtého ročníku) herectví na Konzervatoři Brno.

Přijít do kolektivu zkušených herců a režiséra, hrát poprvé v profesionálním divadle, i když vás do absolutoria na škole čekají ještě tři roky studia, může být náročné. Skromná a pracovitá Anička ale o takové zkušenosti mluví s nadšením a vděkem.


Prý jsi odmalinka prohlašovala, že budeš herečkou, ale nikdo tě nebral vážně. Jak tě to vůbec napadlo?
Začínala jsem v dramaťáku u nás ve městě pod vedením Reginy Bittové. Jednou tam připravovala nějakou slečnu na konzervatoř, tak jsem se zeptala, co to vůbec je ta konzervatoř. Bylo mi osm, neřešila jsem, jestli mě divadlo baví, nebo ne, jestli pro to mám vlohy, nebo nemám, řekla jsem si, že na té škole budu jednou studovat a hotovo. (smích) Koho by v té době napadlo, že se mi to opravdu splní?

Jak se k rozhodnutí studovat herectví postavila tvoje rodina?
Nejdřív mě samozřejmě všichni viděli někde úplně jinde, třeba jako paní učitelku ve školce. Když ale zjistili, že jsem opravdu přesvědčená stát se herečkou, začali mě v tom rozhodnutí naplno podporovat, za což jsem jim hodně vděčná, protože jsem si nemusela nic „vydupávat“.

V tuto chvíli máš za sebou tři ročníky studia herectví na konzervatoři. Plní zatím škola tvoje očekávání?
Prvák byl pro mě hodně těžký. O konzervatoři jsem snila několik let, takže když jsem nastoupila, byla jsem zklamaná, že to tam nechodí tak, jak jsem si představovala. Starší spolužáci si hráli na velké herecké hvězdy a já jsem byla dost introvertní. To nedokázali pochopit. Pak ale nastal nějaký zlom, kdy se všechno obrátilo. Teď jsem ráda za to, že tam můžu studovat, a snažím se odnést si z té školy co nejvíc.

Podporuje škola studenty, kteří získají od profesionálního divadla nabídku na hostování?
To je u nás nekonečné téma. (smích) Jak nám bylo naposledy řečeno, je to individuální. O možnosti hostování nebo natáčení filmů rozhodují výsledky ve škole, docházka, chování, ročník, ale i to, jestli role vůbec stojí za to. Vše hodnotí profesoři.

Jak ty sama vnímáš příležitost uprostřed studia hostovat v profesionálním divadle? Můžeš zkušenost nějak využít i ve škole?
První zkušenost v divadle je k nezaplacení. Využívám ji především prakticky v hodinách herectví, přednesu nebo jevištní mluvy. Vnímám to jako úžasnou praxi. Je hezké, že nás ve škole připravují na „život herce“, ale nikde člověk nezíská takové zkušenosti jako v divadle. Odnesla jsem si opravdu hodně a zároveň jsem se ujistila, že divadlo je opravdu to, co chci v životě dělat a co mě baví.

Jak ses cítila v kolektivu našich herců? A jak se ti pracovalo pod vedením režiséra Zdeňka Duška?
Myslím, že lepší kolektiv jsem si na první hostování nemohla přát. Všichni byli moc hodní a přijali mě mezi sebe jako rovnocennou. A Zdeňka si velmi vážím za to, že mi se vším tak hodně pomáhal, opravdu důkladně s námi rozebíral postavy a všechny scény. Doufám, že budu v životě potkávat jenom samé tak milé a skromné režiséry, jako je on.

Podobně jako ostatní hlavní postavy Goethova Spříznění volbou má postava nevinné Otýlie velký tragický rozměr. Jak se ti dařilo se s tím „popasovat“? Můžeš popsat svou cestu k postavě?
V první části hry to pro mě nebylo tak těžké. Otýlie je sice už mladá dívka, ale zároveň je pořád ještě dítě. Snaživé a nadšené z nového prostředí. Což jsme měly v té době vlastně společné. Horší byla druhá část, kde je sice stále horlivá, ale už pociťuje všechny ty změny. Nejnáročnější pro mě ale určitě byla (a pořád je) závěrečná scéna, ve které má Otýlie velký výbuch emocí, potom hned usíná a pak se zase probouzí a začíná znovu brečet.

Dovedeš si představit, že by ses nacházela v podobné situaci? Jak by ses zachovala?
Nedokážu si vůbec představit, jak těžké by to muselo být. Nejspíš bych uznala za vhodné odjet, i když by mi srdce říkalo něco jiného. Žila bych někde v ústraní, snažila se změnit své city, nebo bych se dál soužila láskou. Ale bylo by to lehčí v tom, že bych ho neměla na očích.

Během zkoušení inscenace jsi měla možnost navštívit naše divadlo i jako divák. Jaké představení se ti líbilo nejvíc a proč?
To je dost těžká otázka. Z komedií je to určitě Velká bankovní loupež. U ní jsem se pořád dokola dokázala smát těm stejným gagům. Na Kuňce si mě zase získala Kráska a zvíře. Tou nádhernou atmosférou – sledovala jsem představení na jevišti, nad ním osvětlený hrad, do toho krásná hudba a vítr… Občas jsem měla slzy v očích. Jsem zkrátka romantik. (smích) Nejvíc se mi ale asi líbila inscenace Mikve. Je to úžasně zpracovaná hra o pravidlech ortodoxních Židů, která nejsou většině lidí známá. Silný příběh a k tomu výkony hereček, které do toho daly opravdu všechno, dokázaly, že jsem měla chvílemi problém uvědomit si, že je to jenom hra a já sedím v divadle.

Čemu se ráda věnuješ mimo divadlo?
Ve volné chvíli ráda sáhnu po knížce nebo se učím na nějaký hudební nástroj. Taky mám ráda sport, deset let se věnuju orientačnímu běhu. Bohužel ale jen pasivně – nestíhám trénovat, jen si občas zajedu na závody. Je to skvělý sport. Člověk nemusí běhat kolečka na dráze, ale běhá v přírodě. Navíc u toho zapojuje jak tělo, tak mozek.

Co obecně v životě pokládáš za důležité? Jak dnešní mladý člověk uvažuje o světě a jeho budoucnosti?
Pro mě osobně je v životě důležitá láska a upřímnost. Nesnáším lidi, kteří lžou a podvádí. A dnešní svět… Za všechno, co se na zemi děje (ať už to jsou války, nebo nedostatek sněhu v zimě), můžou lidé. A já se jen bojím, jak dlouho tady ještě budeme moct být.

Jak vidíš svoji ideální budoucnost? Předpokládám, že by ses ráda věnovala divadlu i nadále, nebo máš i nějaký „záložní plán“?
Žádný „záložní plán“ nemám, u divadla bych ráda zůstala. Ale během života bych si chtěla vyzkoušet také jiné věci spojené s herectvím, jako je film, rozhlas, dabing nebo třeba i vedení dětí v dramaťáku. A pokud by mi kariéra herečky nevyšla, tak chci mít hooodně dětí a zasvětit jim celý život. Třeba si potom otevřu i tu školku. (smích)
Anna Hlaváčková

S Josefem Pejchalem ve Spříznění volbou, foto Jan Faukner