VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

21. listopad 2019

S Filipem Nuckollsem nejen o odpuštění

Režisér Filip Nuckolls na zahajovací zkoušce hry Až ustane déšť, foto Jiří Sejkora
Režisér FILIP NUCKOLLS (*1979) se v Pardubicích představil vynikající inscenací hry německého autora Martina Sperra (*1944) Lovecké scény z Dolního Bavorska v sezóně 2017–2018. Pokud si vzpomínám, začali jsme o jeho další spolupráci s VČD mluvit hned po premiéře. Úchvatný pocit z jeho inscenace mi nějak vnukl myšlenku „oprášit“ jeho režijním pohledem poněkud starší německou dramatiku z pera Ödöna von Horvátha. V Pardubicích se žádná hra tohoto autora pohříchu nikdy nehrála. A tak jsme postupně pročítali jeho vybrané spisy a najednou jsme zničehonic zakotvili v mnohem mladší dramatice úplně jiné provenience, dokonce až takříkajíc u protinožců. Zničehonic jsme vybrali hru Až ustane déšť od australského dramatika Andrewa Johna Bovella.


Filipe, vzpomeň, jak se to tehdy přihodilo.
Vzpomínám si, jak jsi mi zavolala do vlaku, že máš výborný text od Bovella, kterého já dobře znám, protože jsme dělali kdysi v ústeckém Činoheráku jeho Zmatení jazyků, což byla docela klíčová inscenace v rozjezdu naší generace. A chtěla jsi, abych to co nejrychleji přečetl a řekl, jestli se mi to líbí. Tak jsem to přečetl ještě v tom vlaku a napsal jsem ti, že do toho jdu. Že té hře po prvním přečtení nerozumím tak úplně do hloubky, ale že je rozhodně krásná a že ji chci dělat.

Když se mě náš pan ředitel, který samozřejmě nemá čas ani povinnost číst divadelní hry, před rokem zeptal, o čem to je, byla jsem docela v úzkých. Myslím, že jsem tehdy řekla, že je to o životě… nebo možná úplně o všem. A když jsem dodala, že je to neúprosně nádherné, nejspíš neměl mnoho důvodů mi věřit. Ty bys uměl odpovědět?
Nejjednodušeji se dá říct, že je to sága čtyř generací jedné rodiny. Odehrává se v Anglii a v Austrálii. Ta rodina se dopustila nějakého hříchu, provinění. Rozpadla se a začala ji stíhat jedna katastrofa za druhou, aby na konci dospěla k odpuštění. Všichni navzájem si tam odpustí, což je úžasné. Je to takový magický romantismus každodennosti. Je to hra nesmírně poetická, přestože to, co se postavám děje, není nic neobvyklého. Je to hra o magii života, jehož součástí je i smrt.

Vzpomínám si, že už Bovellova hra Zmatení jazyků na mě působila jako zjevení. Jak jsi na ni tehdy v Činoherním studiu přišel a čím tě zaujala?
Já si většinou nehledám texty sám, hodně věřím dramaturgům. Se Zmatením jazyků přišla Johanka Součková, které se moc líbilo. A mimochodem úplně oplakala naši inscenaci Až ustane déšť, protože to chtěla dělat v Plzni. Zmatení jazyků jsme dělali někdy v roce 2006 a tehdy bylo u nás obrovské okouzlení filmy, jako je Americká krása, Magnólie… Bovellovy hry jsou jim něčím podobné. Poetikou a i tou tragičností a zároveň normálností.

Zmatení jazyků (hra z roku 1996) jsem tehdy nabídla několika režisérům, ale časem mi tak nějak zapadlo. Až ustane déšť napsal Bovell o dvanáct let později a mám dojem, že autorské zrání je na ní znát, především v síle základních životních hodnot a v jakémsi rozjasnění. Pokud se shodneme, určitě dodáš něco víc.
Ano. Zmatení jazyků je vlastně jeden příběh. Postavy tomu příběhu slouží a víc se o nich nedozvíme. Ve hře Až ustane déšť napsal Bovell všechny postavy nesmírně životné, plastické, a teprve kolem nich vytváří příběh. Určitě je to vyzrálejší.

Docela mě překvapilo, že v díle Australana, navíc ve hře, která na pozadí zachycuje vír světových dějin od roku 1959 s výběrovou anamnézou i letmou prognózou až do roku 2039, zazní i zmínka o vpádu ruských vojsk do Československa roku 1968 – událost malého státu uprostřed Evropy, v níž se v té době všude něco dělo. A protože jsi na rozdíl ode mne značně kosmopolitní, zajímá mě, jak si to vysvětluješ.
Srpen 1968 otřásl celým světem. Kdyby se v té hře odehrávalo něco v roce 1956, určitě by tam byl zmíněn vpád ruských vojsk do Maďarska. Nebo v roce 1989 by to pravděpodobně byl pád berlínské zdi a pád celého východního bloku. Náš srpen 1968 byl strašně agresivní akt v době, kdy si celý svět myslel, že pukají ledy a že studená válka pomalu končí. A i dnes svět pořád řeší Rusko. Když jsem v Británii, tak mě pořád překvapuje, jak se mě vždycky ptají, nakolik my u nás cítíme tlak Ruska, Putinův vliv. Dokonce mi tam jeden člověk už nabízel emigraci! Že už se nemám vracet domů, protože tady už je to stejně satelit Ruska. Myslím, že ta bipolarita světa je v lidech neustále živá. Lidi na západě neustále sledují Rusko. Ale zároveň – to taky zažívám v Británii – pořád koukají na CNN a řeší Trumpa…

Postavy naší hry mají čtyřgenerační rodokmen. Na čtených zkouškách jsi v té souvislosti zajímavě hovořil o cestě k odpuštění.
A co jsem to říkal?

Mluvil jsi o Sudetech.
Jasně! Žiju v Ústí nad Labem a ten terén mě fascinuje. Je to takový skanzen krachu humanity ve 20. století. Ať už se vezme rok 1918, 1938, 1945, 1948… a všechno to, čeho se v severních Čechách dopustili komunisti – devastace krajiny a devastace všech hodnot vlastně… A někdo právě tam mi říkal, že člověk bude schopen odpuštění, až když bude mít pohřbené prarodiče, na tom místě, kde žije. To jsou ty čtyři generace. Teprve třetí čtvrtá je schopná to přijmout za svůj domov a podívat se na všechno nějak z nadhledu. V Sudetech byl v lidech pořád obrovský strach, že o všechno přijdou, že tam vlastně nejste úplně doma. Někdo může přijít a vzít vám to. A když má člověk strach, tak není schopen odpuštění. Jen člověk, který se nebojí, je tak silný, aby dokázal odpouštět.

Nejmladší postava naší hry má stejné křestní jméno jako autor. Pokládáš to za významné?
To je asi od Bovella takový hezký vtip. Ale musíme říct, že jména v té hře jsou velmi pečlivě vybíraná. Takže vlastně máš asi pravdu, že význam to mít bude.

Při rozebírání textu jsme si pěkně popovídali o rodinném významu polévky, která je ve hře takovým všudypřítomným leitmotivem. Prozradíš něco?
To jsi říkala ty. Já zrovna na polívky moc nejsem. Ale ty jsi říkala, že tam, kde je polívka, je doma. A asi na tom něco je. Je to naše jednoduché jídlo, eintopf, může být doma pořád a vždycky zahřeje atd.

V Až ustane déšť je devět postav. V závěru se sejdou buď všechny, nebo bez jedné z nich, autorem jmenované. V tom dává A. J. Bovell režisérovi svobodnou volbu. Samozřejmě neprozradíme, jak to uděláš. Ale mohl bys povědět, jak jsi o téhle nepříliš obvyklé scénické poznámce přemýšlel?
Jedná se o člověka, který na samém počátku provedl něco hrozného. Nebo se má za to, že provedl. My nemáme z textu jasné indicie, jestli to dokonal, nebo nedokonal. A to je hrozně důležité. Proto nechal autor tu otevřenou možnost. Jestli tohohle člověka ostatní postavy hry vezmou mezi sebe – takže mu odpustí, nebo to skutečně udělal – a pak odpuštění není možné.

A teď něco o tobě. Narodil ses v Ústí nad Orlicí, nyní žiješ také v Ústí, ale nad Labem. Jak se ti přihodila ta dlouhá cesta z malebného východočeského městečka do severočeské průmyslové metropole?
Docela jednoduše, protože už po studiích na DAMU v roce 2002 jsem dostal nabídku na hostování v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Po nějakých peripetiích jsem tam zakotvil jako kmenový režisér a pak jsem se postupně stal uměleckým šéfem. A pak při krizi dokonce předsedou správní rady celého spolku. Koupil jsem si tam byt, protože ještě před tou krizí jsem měl dojem, že je to na věky. Vzešlo z toho asi patnáct sezón, našel jsem si tam životní partnerku, která je tam doma. A ústecké ceny jsou nízké, tam si můžete dovolit krásný velký byt. Kdybych ho prodal, tak se v Praze nezmůžu ani na garsonku… A zároveň musím říct, že se mi Ústí strašně líbí. Málokomu se líbí, ale tam jsou přece všude okolo hory! A samo to město je takový příklad brutalismu, má duši, která se z mnoha krajských měst vytrácí. Tohle město je něčím specifické. Když jsem tam jel poprvé, tak jsem čekal měsíční krajinu. Ale to tak není, ta krajina je nádherná, překrásná. Takže tam žiju rád. Byť už jsem letos po prázdninách řekl v Činoheráku poslední slovo, asi na dost dlouho.

Prožil jsi tam období bojů za Činoherní studio. Jaké to bylo?
To asi není sdělitelné. Ani bych to nechtěl znovu zažít. Prožívali jsme období obrovské euforie i období obrovské deprese. Střídala se dost rychle a bylo to hrozně dobrodružné. Součinnost všech lidí, nejen herců, kulisáků a dalších z divadla, ale i lidí z města a všech, co tam jezdili, byla úžasná. Bez těch lidí okolo by se to vůbec nezvládlo. Činoherní studio pak dostalo Cenu Nadace Charty 77 za občanskou statečnost, ale my jsme říkali, že to nepatří zdaleka jen nám, ale všem těm lidem, kteří nás podpořili. Pak jdeš městem a musíš si dávat velký pozor, koho máš pozdravit. Lépe řečeno bys měla pozdravit každého, kdo tam tehdy byl, a těch lidí jsou asi tři tisíce… To na tom bylo krásné.

Jaké je Činoherní studio dnes? Změnilo se nějak?
Jasně že se mění, musí se měnit. My jsme po tom vybojovaném boji cítili, že musíme odejít. Že už to nemůžeme nikam dál dovést, protože bychom se motali v našem resentimentu. Já jsem si tehdy vyhlédl jako nového šéfa Michala Skočovského a říkal jsem jemu i hercům, že mu všichni musí dát právo vyhodit třeba všechny, protože Činoherák je a vždycky byl generační divadlo. My jsme tam vlastně vydrželi prapodivně dlouho. My jsme to i chtěli. Ale není to divadlo, kde se člověk upíchne do důchodu. Když chce člověk zkoušet a hodně hrát, tak mu to Činoherák umožní. Ale pokud ne, tak je hodně těžké tam být. Pevně doufám, že se současnému šéfovi Davidu Šiktancovi podaří nastartovat novou generaci toho divadla. Myslím si, že se jim daří, dělají skvělé inscenace a diváci tam chodí. A že ten duch Činoheráku, do kterého jsem i já kdysi přišel, pořád zůstává. Měl by trvat i nadále.

Hostuješ v řadě dalších divadel po celé republice a asi máš víc nabídek, než se dá zvládnout. Jak si z nich vybíráš?
Mám obrovské štěstí, že už ve čtyřiceti letech si můžu vybírat jenom to, co chci. Což je fantastické. Takže já si jezdím vlastně za kamarády. Navíc, v divadelních ubytovnách jsem už zažil strašně moc let, takže hraje roli, jak je to daleko od domova. A samozřejmě už pomýšlím na rodinu, tak to hledisko bude silnější. Ale u nás na severu toho zase moc není, jenom Most. Takže Praha, tam jsem úplně doma u Kašparů a v MeetFactory, a Pardubice, které mám strašně moc rád, vždyť je to můj kraj. A Plzeň, tam mám všechny lidi, se kterými jsem začínal.
Jana Pithartová

Filip Nuckolls se svým týmem nad kostýmními návrhy Lucie Šperlové na první čtené zkoušce, foto Jiří Sejkora